Dosáhla jsem víc, než jsem si kdy představovala. Eva Randová slaví osmdesátiny

Byl poslední den roku 1936 a ve městě Kolíně, ležícím v „pěkné rovině“ u řeky Labe, se narodilo děvčátko, kterému rodiče dali jméno Eva. Vše nasvědčuje tomu, že se nad ním sklonily tři sudičky, aby je štědře obdarovaly. Jedna dala dívence do vínku tělesnou zdatnost a hbitost, druhá ji obdařila darem krásného zpěvu a třetí to završila tím, že jí poskytla schopnost nesmírné pracovitosti, píle, cílevědomosti a důslednosti ve všem, co ve svém životě bude činit.

Plynul čas a z malé Evičky, která se z Kolína přemístila po proudu řeky Labe až do města Ústí, ležícího v místech, kde se její tok chystá opustit území Čech, se stala mladá, krásná, všestranně talentovaná dívka, která se zodpovědně připravovala na povolání učitelky matematiky a tělesné výchovy.

Přitom se u ní velmi silně projevil vliv oné sudičky, jež jí darovala sportovní talent – Eva Randová se věnovala závodnímu plavání. Slavila v něm značné úspěchy a stala se rekordmankou. Mnohem silnější se ale ukázal být vliv další sudičky, díky které začala navštěvovat lekce zpěvu.

A měla štěstí. V Ústí nad Labem žila a pracovala vynikající kantorka, kterou do města zavál osud ze stejnojmenného města, ležícího na břehu řeky Orlice, paní Jitka Švábová. Ta v Evě Randové zjistila její mimořádný talent, věnovala jí velkou péči a dokonale ji připravila pro budoucí pěveckou kariéru. A pozdější primadona čelných světových operních scén za to vždy své paní profesorce byla a dosud je vděčná.

Na tomto místě si dovolím připomenout, že paní Jitka Švábová připravila pro operní dráhu řadu dalších významných sólistek a sólistů. Zemřela v roce 2011 požehnaném věku dvaadevadesáti let a město Ústí nad Labem ji zařadilo mezi nejvýznamnější osobnosti ve své historii.

Talentovaná adeptka zpěvu na tehdejší ústecké Lidové škole umění, která dnes nese jméno Základní umělecká škola Evy Randové, pod pečlivým, důsledným vedením své profesorky obohatila svůj přirozený talent o dokonalou pěveckou techniku.

A tehdy se naplno projevil vliv třetí sudičky. Eva Randová se rozhodla jít nekompromisně za svým cílem a zvolila si zpívání za své celoživotní poslání a povolání. V sezoně 1962/1963 působila krátký čas v kdysi docela i úspěšném, ale tehdy končícím zpěvoherním souboru kladenského divadla, ale bylo zřejmé, že její místo je jinde.

V téže sezoně v Ostravě nahradil výborného a mimořádně aktivního šéfa tamější opery, vynikajícího znalce a propagátora Janáčkova díla, dirigenta Bohumila Gregora, jeho o dva roky mladší neméně zdatný kolega Zdeněk Košler. Do Ostravy přišel už s šéfovskými zkušenostmi z Olomouce a hned na začátku svého ostravského působení ověnčil své jméno laureátstvím v prestižní dirigentské soutěži Dimitri Mitropoulose v New Yorku. Ve stopách svého předchůdce se věnoval dalšímu posunu ostravského souboru do první linie českých operních scén a doplňoval jej o nové kvalitní sólistky a sólisty.

A tak vstoupila Eva Randová, tehdy pod příjmením Těluškinová, na prkna ostravského divadla, které dnes nese jméno Antonína Dvořáka (tehdy to bylo dle dobového úzu Divadlo Zdeňka Nejedlého), ve kterém poté strávila šest sezon, jež byly v jejím uměleckém vývoji do značné míry rozhodující.

Hned svým prvním vystoupením přesvědčila všechny o tom, že do Ostravy přišla vynikající interpretka špičkových mezzosopránových a altových partií. Představila se jako sólistka, jejíž mimořádný pěvecký talent je perfektně technicky zvládnutý, současně jako herečka, jež je schopná dát do naprostého souladu pěvecký projev s přirozeným hereckým ztvárněním role, a v neposlední řadě jako okouzlující dáma, vystupující s přirozenou elegancí a smyslem pro náležitý styl projevu.

Role, v níž se představila, se stala posléze jednou z klíčových v celé její kariéře. Byla to postava princezny Eboli v Donu Carlosovi Guiseppe Verdiho, do níž vstoupila v inscenaci dirigenta Pavla Vondrušky a režiséra Ilji Hylase.

V Ostravě měla Eva Těluškinová perfektní možnost dalšího zdokonalování svého výsostného umění, ať už výběrem rolí, jež jí byly přiděleny, či prostřednictvím hudebního vedení Zdeňka Košlera a po jeho odchodu Jiřího Pinkase a jejich spolupracovníků. Totéž platí i o jejím jevištním projevu, neboť v Ostravě tehdy působili dva velmi kvalitní režiséři, sami bývalí operní sólisté. Byli jimi zkušený tvůrce působivých velkých jevištních obrazů Ilja Hylas a o téměř deset let mladší Miloslav Nekvasil, jenž se velmi brzy vypracoval ve svébytnou režijní osobnost a mezi jehož přednosti vždy patřila výborná práce se sólisty a jejich vedení k potřebnému průniku do charakteru postavy.

Její vůbec první studovanou rolí na ostravské scéně byla Azucena ve Verdiho opeře Trubadúr, jejíž premiéra byla pod taktovkou Pavla Vondrušky a v režii Miloslava Nekvasila na podzim roku 1963. V ní mohla plně uplatnit tmavé barvy svého hlasu v širokém rozpětí stejně jako šíři a rozmanitost svých hereckých kvalit. V úvodní sezoně se dále představila v roli Magdalény v Košlerově a Hylasově inscenaci Wagnerových Mistrů pěvců norimberských a v drobné roli Poklízečky v Janáčkově Věci Makropulos v inscenaci stejného tvůrčího týmu.

Přicházely další role (podle údajů na webových stránkách Národního divadla moravskoslezského Ostrava jich bylo celkem devatenáct). Ve Dvořákově Rusalce ztvárnila postupně Cizí kněžnu i Ježibabu a ve Smetanově Čertově stěně Záviše. Ve Straussově Salome se představila jako velmi sugestivní Herodias, v Borodinově Knížeti Igorovi v postavě Končakovny a v neposlední řadě pak v titulní roli Bizetovy Carmen. Ve zcela odlišných žánrech se s ní mohli diváci setkat v rolích Strouhalky v Maryši Emila Františka Buriana a Markéty v opeře Ermanna Wolfa-Ferrariho Čtyři páni hrubiáni na goldoniovský motiv.

Mezi její vrcholné ostravské úspěchy patří postavy, které ztvárnila po nástupu nového šéfa Jiřího Pinkase v jeho inscenacích. Jako první to byl Oktavián ve Straussově Růžovém kavalírovi, po kterém následovalo její první setkání s Kostelničkou v Janáčkově Její pastorkyni a zejména s rolí, která se stala jedním z naprostých vrcholů její životní kariéry, s Ortrudou ve Wagnerově Lohengrinovi. V nich muselo být každému zřejmé, že v se Ostravě zrodila budoucí světová operní hvězda.

Na ostravské scéně se dále představila v roli Kláry v Prokofjevově Zásnubách v klášteře, v postavě Feneny ve Verdiho Nabuccovi a jako královna Alžběta v opeře Vítězslava Nováka Karlštejn, jež byla zařazena na repertoár po srpnové okupaci v roce 1968. S Ostravou se rozloučila na jaře 1969 jako  svůdná Preziosilla ve Verdiho Síle osudu.

Už v době svého ostravského angažmá hostovala několikrát v Národním divadle v roli Princezny Eboli v Donu Carlosovi. V roce 1966 zde vystoupila v postavě Herodias v Salome.

V roce 1968 se stala Eva Randová-Těluškinová členkou Opery Národního divadla, úspěšně se představila v roli Carmen, Feneny v Nabuccovi či Ortrudy v Lohengrinovi. V nové inscenaci opery Rudolfa Karla Smrt kmotřička, kterou nastudoval a dirigoval v režii Václava Kašlíka Zbyněk Vostřák, byla představitelkou titulní role.

I když byla smluvně v Národním divadle vázána do roku 1972, kvůli neschopnosti či neochotě vedení divadla sehnat pro ni byt odešla na hostování do Německa, nejprve do Norimberka a posléze do operního souboru, který ve Spolkové republice patřil a patří k nejprestižnějším, do Státního divadla hlavního města spolkové země Badensko-Würternbersko, Stuttgartu.

Na scénu Národního divadla se později několikrát pohostinsky vrátila. Nejprve to bylo v roli Cizí kněžny v Rusalce v roce 1977, v druhé polovině osmdesátých let několikrát vystoupila v roli Azuceny a ve třech představeních Rusalky byla představitelkou spojených rolí Ježibaby a Cizí kněžny. Především bych ale chtěl zdůraznit její pohostinská vystoupení v roli Jokasté v opeře-oratoriu Igora Stravinského Oedipus rex v roce 1989. Tvůrci inscenace byli dirigent Václav Neumann a režisér Evald Schorm. Konečně 28. ledna 1990 se pod taktovkou dirigenta Jana Štycha uskutečnil na scéně tehdejšího Smetanova divadla večer Eva Randová Emě Destinnové, v němž současná hvězda světových operních scén vzdala důstojnou poctu své předchůdkyni.

Ve Stuttgartu našla Eva Randová své trvalé působiště a také nový domov. V blízkosti tohoto krásného, historického a v současnosti velmi razantně a moderně se rozrůstajícího města žije dodnes. Za více jak dvě desítky let, kdy byla členkou opery ve Stuttgartu, vytvořila na této scéně řadu svých velkých kreací.

Stuttgartské působení Evy Randové by si zasloužilo podrobné zpracování, ale to se zcela vymyká možnostem tohoto textu. Připomeňme alespoň, že zde byla vynikající představitelkou Kostelničky v Její pastorkyni a zde také souběžně ztělesnila role Cizí kněžny a Ježibaby v Rusalce, což poté zopakovala v mnoha dalších inscenacích. Jednou z jejích posledních rolí ve Stuttgartu, v níž mohla komplexně zužitkovat své bohaté jevištní zkušenosti, byla v roce 1995 Clarissa v Prokofjevově opeře Láska ke třem pomerančům.

Často ale Eva Randová též účinkovala na velkých prestižních německých scénách (Deutsche Oper v Berlíně, Státní opera v Hamburku, Bavorská státní opera v Mnichově anebo Německá opera na Rýně Düsseldorf-Duisburg). Velice výrazně prosadila jako wagnerovská pěvkyně. V divadle na Zeleném vrchu v Bayreuthu se s ní mohli diváci setkat poprvé v roce 1973 hned ve třech rolích. V Parsifalovi byla jednou z Klingsorových kouzelných děv a dále pak Waltrautou ve Valkýře a Gutrunou v Soumraku bohů. Obě zmíněné postavy z Prstenu Nibelungova si potom zopakovala v letech 1974 a 1975. V roce 1975 se také poprvé představila v postavě Kundry v inscenaci Parsifala, kterou hudebně nastudoval a dirigoval Horst Stein a režíroval Wolfgang Wagner. V ní slavila mimořádné úspěchy v letech 1977–1978, 1979 a 1981.

V letech 1976 a 1977 si svůj bayreuthský nibelungovský repertoár rozšířila ještě o Fricku ve Zlatě Rýna.

Její velmi významnou wagnerovskou kreací byla suverénně zvládnutá postava Ortrudy v Lohengrinu, kterou ztvárnila na mnoha jevištích s významnými partnery a pod taktovkou špičkových dirigentů. Připomeňme alespoň inscenaci v milánské Scale, v londýnské Covent Garden či ve Vídeňské státní opeře.

S mimořádným ohlasem se setkal její výkon v roli Princezny Eboli v inscenaci Dona Carlose na salcburském festivalu, kterou Herbert von Karajan nejen dirigoval, ale také režíroval. Poprvé ji ztvárnila v roce 1975 a potom v dalších třech letech. Byla tehdy součástí hvězdného obsazení, které tvořili mimo jiné Luciano Pavarotti a Plácido Domingo v titulní roli, Mirella Freni v postavě královny Alžběty, Nikolaj Gjaurov v roli krále Filipa a Piero Cappucilli jako Rodrigo, markýz Posa. Za připomenutí stojí, že v roli panoše Tebalda tehdy účinkovala Edita Gruberová, která zpívala rovněž Nebeský hlas ve scéně autodafé.

V roce 1981 poprvé vystoupila v newyorské Met. V inscenaci Zlata Rýna, kterou dirigoval Herbert von Karajan, byla představitelkou Fricky. S výborným ohlasem se setkala její Venuše v inscenaci Tannhäusera z roku 1987. Kritik New York Daily News ohodnotil její výkon jako velmi působivý, a to jak pro její vášnivé herecké pojetí, tak pro snadnost, s jakou se vyrovnala se zrádnými místy partitury.

Do Met se vrátila v roce 1999 v roli Kabanichy v Janáčkově Káti Kabanové. Dirigentem přestavení byl Sir Charles Mackerras a režisérem Jonathan Miller. Jejím partnerem v roli kupce Dikoje byl Sergej Kopčák, Borise zpíval a hrál Petr Straka. V menší úloze Kuligina se v této inscenaci poprvé představila budoucí hvězda, polský barytonista Mariusz Kwiecień. Postavu Kabanichy ztvárnila i na řadě dalších významných operních scén.

Častým působištěm Evy Randové byla Vídeňská státní opera. Hrála a zpívala zde řadu rolí svého kmenového repertoáru. Kromě některých, jež jsme zmínili už při jiné příležitosti, to byly například Azucena v Trubadúru, Ulrika v Maškarním plesu, ale také Santuzza v Sedláku kavalírovi a samozřejmě wagnerovské heroiny Venuše a Ortruda.

Čtrnáctkrát se představila vídeňskému publiku v rolích Cizí kněžny a Ježibaby v inscenaci, která byla dílem dirigenta Václava Neumanna a režiséra Otto Schenka.

Z dlouhé řady dalších scén, na nichž Eva Randová triumfovala, bych rád připomněl alespoň pařížskou či curyšskou operu, Gran Teatre del Liceu v Barceloně či proslulý operní festival v italské Veroně. Nezapomenutelně ztvárnila roli Klytaimnestry ve Straussově Elektře.

Z dalších početných rolí bych se chtěl zmínit alespoň o jedné postavě, pro níž byla všemi parametry svého uměleckého projevu přímo ideálně disponovaná a vystoupila v ní na řadě scén. Byla to Marina Mníšková v Musorgského Borisi Godunovovi, krásná a pro děj a vyznění díla velmi důležitá postava, která v poslední době bývá jako součást takzvaných polských obrazů s velmi pochybným zdůvodněním vypouštěna. Je to ke škodě této opery i možných interpretek role.

Velmi bohatá je diskografie Evy Randové. Některé její výkony můžeme obdivovat ve více zvukových i vizuálních záznamech. Vyjmenujme alespoň některé. Z těch janáčkovských je to především nahrávka Její pastorkyně, kterou pořídil Sir Charles Mackerras s Vídeňskými filharmoniky. Eva Randoová na ní zpívá roli Kostelničky, Jenůfu zpívá Elisabeth Söderström a Lacu Peter Dvorský. V roce 2001 se k Její pastorkyni vrátila v roli Stařenky Buryjovky na nahrávce, kterou s orchestrem londýnské Covent Garden pořídil nestor nizozemských dirigentů Bernard Haitink. Interpretkou Kostelničky je na nahrávce Anja Silja, Jenůfy pak Karita Mattila.

V Mackerrasově záznamu Příhod lišky Bystroušky je jako Lišák Zlatohřbítek partnerkou Lucii Popp v titulní roli. Jako Revírníka, Faráře a Rechtora můžeme na této nahrávce slyšet hlasy Dalibora Jedličky, Richarda Nováka a Vladimíra Krejčíka.

Z jejích wagnerovských nahrávek se zmiňme alespoň o Ortrudě v Lohengrinovi, v níž pod taktovkou Sira Georga Soltiho jsou jejími partnery Plácido Domingo jako Lohengrin a Jessye Norman jako Elsa, a o Kundry v Parsifalovi (dirigent Horst Stein, v titulní roli Siegfried Jerusalem). Rovněž byl pořízen videozáznam představení Rusalky z Vídeňské státní opery. V hlavních rolích vedle představitelky Cizí kněžny a Ježibaby Evy Randové v něm účinkují Gabriela Beňačková v titulní roli, Peter Dvorský v roli Prince a Jevgenij Něstěrenko jako Vodník.

Eva Randová se vždy soustavně věnovala také koncertním zpěvu. Významné jsou záznamy jejího hlasu na nahrávce Bachových Kantát, Mahlerovy Druhé symfonie, Dvořákových Biblických písní, Dvořákova Requiem a živá nahrávka Stabat Mater, která byla natočena ve Vladislavském sále Pražského hradu v roce 1989. Eva Randová na ní zpívá altové sólo za doprovodu České filharmonie pod taktovkou Václava Neumanna. Participovala na dvou nahrávkách Janáčkovy Glagolské mše, nejdříve v Brně (dirigent František Jílek) a později v kanadském Montrealu (dirigent Charles Dutoit).

V roce 1995 byla Eva Randová jmenovaná ředitelkou Státní opery Praha. Uvedla řadu nových nastudování klasických operních titulů (Pucciniho Turandot, Verdiho Trubadúr, Wagnerův Lohengrin, Rossiniho Turek v Itálii, Musorgského Boris Godunov, Čajkovského Evžen Oněgin a další). Poprvé byla v Praze na české scéně uvedena Ponchielliho Gioconda, režisérem této inscenace byl současný ředitel Divadla J. K. Tyla v Plzni Martin Otava. Koncertně byla provedena Wagnerova Valkýra. Do funkce šéfdirigenta Eva Randová angažovala zkušeného dirigenta Jiřího Stárka.

Eva Randová se často vrací do Ústí nad Labem, kde v Základní umělecké škole, jež nese její jméno, vede pravidelné pěvecké kurzy. Aktivně se zúčastňuje řady dalších aktivit. Letos byla opět členkou poroty při Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech. Tuto funkci zastávala už ve druhé polovině devadesátých let. Měl jsem příležitost být členem poroty pod jejím vedením a mohu potvrdit, že její pracovní nasazení, zaujetí, jasné a pevné názory, stejně jako její elán a aktivita by měly být pro nás vzorem.

Kéž jsou jí tyto vlastnosti přány po všechna další léta, do kterých jí popřejme hodně zdraví, štěstí a dobré pohody.