DOT504 hledající aneb dolování pohybu

Diváky ve dvou pravoúhlých řadách židlí vítá svítící krychle zavěšená u stropu. Scénografický prvek budí zvědavost. Jaký jev, myšlenku, téma může pojmout náš mozek při sledování pohybu dvou tanečníků na scéně? Jsou zcela ponořeni ve formě, natolik, že pro nás diváky zůstává abstrahovaná a bez náznaku motivu, který by bylo možné číst. Tančí muž a žena, ale jako odosobněné figury, ani náznak vztahu či polarity. Popis projektu upozorňuje, že se autor duetu „zaměřuje na využití možností, jak na sebe v daný moment tanečníci fyzicky reagují, nejde zde tedy o předem daný příběh, ale o aktuální interakci mezi dvojicí na jevišti“, ovšem počínání tanečníků je k tomuto prohlášení spíše kontrastem, neboť reálná interakce či fyzická reakce na druhého je velmi řídká. Při svých repetitivních pohybových sekvencích každý z nich upírá pohled do prázdna a jen málokdy se setkají, právě tak i v pohybu samotném. Zřetelnou interakci nabídnou jen třikrát – když se v kleku na zemi dotýkají hlavami, když ozářeni červeným světlem leží na zemi a jejich temena se opět dotýkají, a když se v polovičním sedu chvíli drží za ruce, než se bezděčně rozpojí. Jistěže je možné vést pohybový dialog, aniž by se tanečníci jakkoli dotkli, zde ale spíš každý udržuje své soukromé monologické vytržení a úmyslnou ignoraci přítomnosti partnera. Fyzická reakce to vskutku není.

„Název odkazuje k samotnému tvůrčímu procesu, metodě, kterou jsme zvolili. Každý den vytvoříme jednu nebo víc sestav, struktur (anglicky score) a ty ten daný den zkoušíme. Tento repetitivní vzorec nám umožňuje důkladně prozkoumat a pojmenovat určité způsoby pohybového vyjádření. Tanečníci se oddávají fyzickému dialogu v reálném čase a z těchto tanečních módů neustále ‚dolují‘ nové pohybové formy. V jakési fyzické diskusi svých těl se snaží vyjádřit to, co o svých protějšcích z jejich pohybů chápou – anebo také nechápou.“ Přímo tak popsal choreograf metodu a divák je na tomto podkladu schopen pochopit důvod použití repetitivních pohybů, nedostává ale žádný klíč k tomu, pochopit, zda něco znamenají. Spíše neznamenají nic, ale hodinové nic je přeci jen poněkud dlouhým experimentem. Pokud se jedná o metaforu neschopnosti vzájemné komunikace, i tak je příliš dlouhá, mimo to se tématem ztráty schopnosti komunikovat zabývá velmi mnoho umělců, a tak by ani nešlo o zvláště originální téma. Drtivá většina produkcí současného tance postrádá definovatelný příběh, ani to není tedy novinkou. A pokud je dílo spjato nerozlučně s metodou pohybového výzkumu, je divák ochuzen o polovinu, když právě u fáze přípravy, výzkumu a testování pohybového materiálu dané sestavy není přítomen a neví, jak vznikla. Jak se můžeme na tanečníky nacítit, když neznáme ani motivaci jejich pohybu?

Performanci doprovází ruchy a zvuky, šumění deště, tóny rhythm’n’blues skladby, klavír, ale i kravské bučení, funky pop, zvuky vesmíru, to vše se mísí ve zvukovou kulisu, jež je stejně náhodná jako pohyb tanečníků. Jejich gesta nenesou symboliku ani pantomimický náznak nápodoby, které by bylo možné uchopit. Těla se chvíli svíjejí v křeči, ale nevíme proč. Trans na pokraji šílenství. Z čeho? Prázdnota, prázdnota. Ruce se dotýkají existenciální nicoty. Z tanečníků kape pot, ale není, kdo by ocenil jejich energetický výdej, nevíme, kam a proč směřuje. Neviditelné překážky, neviditelné předměty, do nichž ruce zarytě buší, neviditelné předměty, které uchopují či rozrážejí, zvedají, do kterých kopou, před nimiž uhýbají, po nichž dosahují. Co, co? Kde, kde? Proč, proč? Záplava otázek bez odpovědí. A konec inscenace je tak předvídatelný – repetitivně pohyby se zpomalují do ztracena, souběžně se prodlužují intervaly posledních tónů klavíru, déšť šumí hlasitěji a svým zvukem vše přehluší.

Tanci není třeba rozumět, to je pravda, ale musí existovat alespoň minimální míra souznění, jakási rovina vyjednávání, v níž obě strany alespoň tuší nějaký společný prostor významů. Nechápeme-li už ani pocity, nemůžeme se do nich vcítit a sdílet je. Není možné nechat diváka, aby si musel domyslet úplně VŠE. Tak intuitivní nikdo není, a zejména český konzervativnější divák. Snad je načase říct to trošku tvrdě.

A) většinová společnost používá ke komunikaci a k popisování světa kolem sebe od nejútlejšího dětství slova. To, co vidí, si automaticky do slov lidé převádějí. Jsou více zvyklí myslet, uvažovat, používat logické operace, než cítit. Možná je to chyba, ale je to prostě tak, vychovalo nás tak osvícenství a racionalismus a nikdo zatím nepřišel s lákavější alternativou. Pokud to taneční tvůrci budou okázale přehlížet, dočkají se jen neporozumění a odlivu zájmu. I zahraniční tvůrce by měl být schopen nadhledu a jakéhosi pochopení, pro jakou „cílovou skupinu“ tvoří. Je jisté, že choreograf svoje vlastní publikum zná, ale české by měl znát také, zvláště když tu již tvořil vícekrát.

B) kdyby byla neverbální komunikace dokonalá, nikdy by se nevyvinula řeč a jazyky, následně písmo a jeho reprodukce. Trivializace, kterou způsobují nová média a komunikace jejich prostřednictvím, vede pozvolna k tomu, že nad písmem začíná dominovat obraz, ale pořád je to systém znaků a symbolů. Tancem nelze vyjádřit vše, ačkoli by si to taneční profesionálové přáli. Ženy by si zase přály, aby muži uměli číst jejich myšlenky… Tanečníci a choreografové se svým vnímáním světa skrze tělo, pohyb a doteky z většiny vydělují, ale nemohou své vnímání a cítění světa nadřazovat ostatním. Existuje míra abstrakce, za kterou se místo zájmu dostaví u recipienta pouze obranná lhostejnost. Deset, patnáct rozpačitých diváků pak nemůže být zadostiučiněním ani pro vyčerpané interprety.

Divák odchází a ve výsledku vlastně má o čem přemýšlet. Především o tom, proč tu necelou hodinu strávil v divadle, co za ztajené poselství si odtamtud měl odnést a proč by to měl ještě někdy zkoušet. Představte si člověka, který se současným tancem zkušenost nemá – tak přesně tohle je ten typ představení, který ho odradí už natrvalo. Slabé poselství skvělé značky, která byla tak progresivní a jejíž inscenace dokázaly provokovat něčím víc než svojí nerozklíčovatelností. Šlo by to stornovat a začít znovu?

Score #44. Methods of Excavation

Koncept, choreografie: Thomas Steyaert
Účinkující: DOT504 – Davide Sportelli, Justyna Kalbarczyk
Hudba: Raul Maia, Thomas Steyaert
Světelný design: Martin Hamouz
Zvuk: Tomáš Novotný
Premiéra: 12. 3. 2019

Psáno z představení 25. 4. 2019