Dvojí zastavení na 4 + 4 dnech v pohybu

Zastavení první: VerTeDance a inspirace sněhovou vločkou. Zastavení druhé: „Vážení, stali jste se obětí dadaistického žertíčku!“

VerTeDance a inspirace sněhovou vločkou
V rámci festivalu 4 + 4 dny v pohybu se ve středu 11. října uskutečnila premiéra souboru VerTeDance. Během letošního podzimu zvládají představit publiku čtyři nové tituly, což je produkčně možné jen díky tomu, že jde o komorní projekty, v tomto případě o performanci pro trojici tanečníků. V režii Petry Tejnorové se objevují jako interpreti i jako tvůrci Tereza Ondrová, Nathan Jardin a Matthew Rogers.

Taneční hra, pohybové divadlo inspirované světem fyziky a chemie, to je Nothing Sad, přinášející několik pozoruhodných momentů v práci s energií. Prvotní inspirace vychází dokonce z eseje Johannese Keplera, od níž se tvůrci postupně dostali k obecnému pohledu na proměnlivost struktury a energii pohybu. Vzniklá choreografie je navzdory chladnému obecnému tématu velmi osobní. Přitom také zcela abstraktní, ačkoli mezi interprety vzniká nezpochybnitelný vztah. Působí bezprostředně jako hra.

Úvodní i závěrečný obraz evokuje z celé choreografie nejvíc původní inspiraci, kterou tu ještě můžeme rozeznávat, později jen tušit v pozadí. Tři tanečníci, kteří dostali zřejmě velkou volnost v tom, kam tento společný pohybový výzkum vést, vytvářejí na začátku pomalu se proměňující, ale soudržnou strukturu s jasným středem. Ve vzájemném držení za ruce se stávají jeden pro druhého oporou a pomalu zkouší limity, přesuny těžiště do krajnosti, odstředivou sílu. Připomínají spíš organickou strukturu než anorganickou hmotu, jako kdyby se vlnila a přelévala améba. Podobnost prologu i závěru vytváří rámec celé hravé inscenaci, zajišťuje její soudržnost. To, co je zobrazeno, je pak především hra s formou.

Interpreti se – vybaveni chrániči kloubů a údů – pouští do hry, která skutečně připomíná mnoho ze sportovního zápolení, pracují se zpomalením pohybu a relativizací času, reagují na sebe, některé pasáže jsou z principu téměř nekontaktní a energii si předávají jen volně, myšleným a neviditelným impulzem. Jejich hravost se přenáší na diváky, dynamika roste a zase se uklidňuje, jako v pulzujícím organismu. Živé tělo tanečníka je koneckonců předurčeno k dalšímu a dalšímu ztvárňování forem života, nemá být nástrojem matematicky chladným. Těla v neustálé tenzi zanechávají stopy na papírovém povrchu scény, který stoupá až přes celý horizont. Stopy zůstávají, struktury se mění. Soustředění střídá uvolnění a kompozice je sice volná, ale ne do té míry, aby se propadla v anarchii. I když jde spíš o jeden jediný obraz, výjev, dojem, se kterým se umělci svěřují svým divákům.

Většina pohybů je úsečná, ostrá, ale ke konci přichází i zjemnění a vláčnost, třeba v pohybech paží Terezy Ondrové. Také hudba se přizpůsobuje náladě představení, jako obvykle jde spíš o zvukovou krajinu, která je organickou součástí představení. Nezanechá v paměti motivy nebo vzpomínky na zvuk nástrojů, ale dojem souznění. Nothing Sad je hrou s pohybem, která uspokojí diváka naladěného na proměnlivost dynamiky pohybu a schopného vnímat čistý pocit, nikoli hledat význam. Protože i když byly motivace intelektuální, výsledek je čistě emoční a analýze se vzpírá. V konkurenci s inscenacemi tanečního a fyzického divadla, jejichž autoři se v současnosti čím dál víc zabývají společenskými a aktuálními tématy, zůstane tato éterická hříčka zřejmě v pozadí a jako publikum přitáhne opět především tanečníky.

***

„Vážení, stali jste se obětí dadaistického žertíčku!“
Už je to podruhé, co letos cituji z Vínku vzpomínek básníka Josefa Hiršala, znovu mi totiž vytanulo na mysl jeho blahosklonné ohlížení za studentskými léty provokací a touhy umělecky vyniknout. Mám dojem, že někteří umělci zůstávají v této fázi jaksi natrvalo. Nic proti entuziasmu ze hry, psychologické koncepci vnitřního dítěte, která je pokroková a osvobozující, nic proti kráčení po tenké hranici snesitelného. Ale absolutní svoboda umělce v určité chvíli naráží na jisté omezení, a to tam, kde umělec začne výsledek své práce prodávat. Pak je ovšem legitimní se ptát po smyslu a účelu. U inscenace Personal Symphonic Moment (uvedena na festivalu 10. října) je obojí dobře skryto. Ačkoli účelem může docela dobře být i jen naštvat diváka. Ale je toto dostatečný důvod pro vytvoření pětasedmdesátiminutové divadelní exhibice na jednu z nejslavnějších symfonií dvacátého století, Šostakovičovu Sedmou zvanou Leningradská?

Choreografka, nebo spíš režisérka, protože o tanec v představení nejde a žádná choreografická invence se v něm neprojevuje (zařazení projektu, a nejen tohoto, pod hlavičku „Tanec“ je vůbec diskutabilní, ale když už je jednou provedeno, stává se určitým závazkem, nebo alespoň příslibem, který chtě nechtě vyvolá reakce). Tedy autorka nechává monumentální dílo hudební zaznít v plné délce ve skvělé nahrávce leningradských symfoniků – až v závěru se do hudby mísí i hlasy a zpěv jejích třech performerek, které tak dokazují, že jakoukoli melodii lze otextovat. (Nebyla by větší výzva textovat Stevea Reicha?) První část první věty zní do absolutní tmy. Diváci, kteří se v té chvíli nudili nebo cítili stísněnost zajatců v hladomorně, možná na tuto část nyní vzpomínají jako na nejpříjemnější okamžiky celého večera. Když se pomalu ozývají první repetice notoricky známého válečného motivu, rozsvítí se světla. Scéna je zatím ještě prázdná, kromě mlžného závoje. Posléze se z něj vynoří tři performerky v pastelových šatech, takové slečny Žlutá, Modrá a Růžová. Nejprve si každá z nich vylije do vlasů malý sáček s barvou a následuje nicneříkající mezihra s cukáním se v křeči na zemi, jakých už byly sehrány tisíce.

Postupně se na scéně odehrávají bakchanálie absurdity. Surrealismus, nebo spíš rovnou dadaismus je asi hlavní inspirací. Provokaci provází nejistý smích z publika, obranný to mechanismus pro chvíle tísně a váhání. Na scéně se objeví vše, co může překvapit (ale také zoufale nepřekvapuje, protože už teď je dovoleno prakticky vše – takže koho je vůbec ještě možno provokovat? A čím?). Nahota, explicitní sexuální narážky, vana s ledem, umělé květiny, myší pastičky – všechno v příslušných třech pastelových barvách, samozřejmě – dojde i na plnou konev sladce vonícího jogurtu, ultra-roztomilé živé štěně labradora, křik, zpěv, teplomet, oheň. Při dobré vůli by se tu mohla hledat i dovedně skrytá symbolika, ale mohlo by se stát, že by recipient dílo spíš přeanalyzoval a snažil se vidět symboly tam, kde žádné nejsou a nikdy nebyly, kde je jen nahodilost a prázdnota. Pokud by dané kreace vypovídaly o tělesných prožitcích a duševních stavech protagonistek, měla bych vskutku vážné obavy o jejich tělesné a duševní zdraví. (Nevysmívám se však náročnosti vystoupení a jejich psychické odolnosti, za kterou si zaslouží uznání – nevím však, jestli to také není vůbec vše, co si v tomto programu uznání zaslouží.) Kloním se však k možnosti, že jde spíš o exhibici a náhodný výběr banalit a ztřeštěností. Před některými z nich by však mělo být varováno publikum. Třeba upozorněním, že v průběhu představení do prvních řad stříká jogurt, takže se jako dress code doporučují tepláky a košile po tatínkovi…

V popisu představení se o motivaci autorky dočteme: „Ostatně záměrem choreografky bylo, jak sama říká, slavné dílo ‘rozpitvat’ a přivést na scénu primitivní, vědomé i nevědomé pocity rozkladu, útěchy, lítosti, krásy, nesmyslnosti, erotiky, prohry, banality, zloby i sentimentality.“ Dovolím si zpochybnit, že tato dekonstrukce je něčím, co publikum samo dobrovolně vidět chce. Záměr ještě neznamená, že o jeho provedení někdo stojí a že někoho obohatí. Každopádně je otázkou, kde bere autorka odvahu vidět tyto pojmy či představy v Šostakovičově díle a interpretovat je tímto způsobem. Přesně vzato – ona s hudbou vlastně vůbec nepracuje, v tom smyslu, že by jakýmkoli způsobem technicky dekonstruovala ji, partituru, hudební materiál, motivy, orchestraci… dílo samo není nijak „rozpitvané“, je celé přehráno ze záznamu přesně tak, jak bylo nahráno symfoniky. Zobrazení obsahu hudby scénickými prostředky. Znamená to volnost přiřadit mu jakýkoli význam? Co když byla v hudbě autorem zakódována jen udatnost, hrdinství, odpor, oslava, bezedná touha po svobodě a snaha vyjádřit válečný ryk esteticky vybranou kompozicí? „Nu, možná jenom nemáme stejný referenční kód“, jak by řekl Stuart Hall.

Skladatele se již zeptat nemůžeme, ale narážíme tu na otázku, kterou si poslední dobou klade čím více diváků i publicistů především v oblasti inscenování operních inscenací – existuje mez, za kterou současný tvůrce nemá zajít v nakládání s hudebním dílem minulosti? Má být dovoleno vše bez diskuze a bez námitek? Kdo je proti, je automaticky zpozdilý nevzdělanec a staromilec na odstřel? Nemáme se pokusit nějaké meze stanovit, než se inscenační svoboda propadne do anarchie, nebo je anarchie cílem? Či nutným vyústěním stavu současného umění napříč všemi žánry a styly? Zřejmě už jsme jen přihlížejícími nezvratného procesu, který přesahuje jedince jako tvůrce i konzumenta. Žánry se smísí, bude dovoleno vše, logicky musíme dospět do okamžiku, kdy se systém zhroutí vlastním přetlakem a veškerá tvorba i estetické vnímání se zrodí znovu od prvopočátku.

Už téměř vše bylo objeveno a vyzkoušeno, pouze je tendence na to zapomínat. Je těžký úkol vypořádat se s modernou i postmodernou a neopakovat se. Tvůrci mají velkou výhodu. Aura umělce dnes chrání před nezdarem. Divák tleská. Také proto, že kdyby to neudělal, cítil by se hloupě, a to nikdo nechce riskovat. Band wagon efekt a spirála mlčení, jestli chcete nějaké odborné vysvětlení tohoto jevu. Nabízím manifest bezbranného diváka. Ne nesrozumitelnosti, ne vyvyšování se nad diváka, ne sebestřednosti, ne bezobsažnosti! Každý veřejný čin, a umění je věcí veřejnou, pokud se s ním neschovávám v ateliéru – a nadto chci ještě po publiku peníze – musí mít svůj důvod a důvodem nemůže být jen okřídlené: „Mně se chce něco říct.“ Musím vědět, proč a komu. Ani příroda nikdy nepřipouští naprostý chaos a člověk je ještě stále její součástí, ačkoli si vytváří umělé světy se svými vlastními zákony. I když nás ta konečná anarchie asi opravdu nemine…

Hodnocení autorky recenze:
Nothing Sad – 85 %
Personal Symphonic Moment – 40 %

 

4 + 4 dny v pohybu
Nothing Sad
Režie: Petra Tejnorová
Tvorba, tanec, choreografie: Tereza Ondrová, Nathan Jardin, Matthew Rogers
Dramaturgie: Maja Hriešik
Hudba: Stanislav Abrahám
Scéna: Adriana Černá
Light design: Katarína Ďuricová
Video-technická spolupráce: Dominik Žižka
Producent: VerTeDance, danceWATCH / Karolína Hejnová
Koprodukce: ALT@RT, 4 dny
VerTeDance
Premiéra: 11. října 2017 Studio Alta Praha
***

Personal Symphonic Moment
(Osobní symfonický okamžik)
Choreografie a koncept vizuálu: Elina Pirinen
Texty: Heidi Väätänen
Hudba: Dmitrij Šostakovič, 7. symfonie, provedení: Mariss Jansons a Leningrad Philharmonic Orchestra 1988
Kostýmy: Elina Pirinen with Mila Moisio and Kaisa Rissanen
Světelný design: Heikki Paasonen (2015) / Tomi Humalisto (2013)
Zvukový design: Pauli Riikonen
Premiéra v roce 2013
(psáno z představení 10. října 2017 Divadlo Ponec Praha)

Tančí –  Suvi Kemppainen, Elina Pirinen, Aino Voutilainen

www.ctyridny.cz