Dvojí zastavení na 4 + 4 dnech v pohybu

  1. 1
  2. 2
Zastavení první: VerTeDance a inspirace sněhovou vločkou. Zastavení druhé: „Vážení, stali jste se obětí dadaistického žertíčku!“

VerTeDance a inspirace sněhovou vločkou
V rámci festivalu 4 + 4 dny v pohybu se ve středu 11. října uskutečnila premiéra souboru VerTeDance. Během letošního podzimu zvládají představit publiku čtyři nové tituly, což je produkčně možné jen díky tomu, že jde o komorní projekty, v tomto případě o performanci pro trojici tanečníků. V režii Petry Tejnorové se objevují jako interpreti i jako tvůrci Tereza Ondrová, Nathan Jardin a Matthew Rogers.

Taneční hra, pohybové divadlo inspirované světem fyziky a chemie, to je Nothing Sad, přinášející několik pozoruhodných momentů v práci s energií. Prvotní inspirace vychází dokonce z eseje Johannese Keplera, od níž se tvůrci postupně dostali k obecnému pohledu na proměnlivost struktury a energii pohybu. Vzniklá choreografie je navzdory chladnému obecnému tématu velmi osobní. Přitom také zcela abstraktní, ačkoli mezi interprety vzniká nezpochybnitelný vztah. Působí bezprostředně jako hra.

Úvodní i závěrečný obraz evokuje z celé choreografie nejvíc původní inspiraci, kterou tu ještě můžeme rozeznávat, později jen tušit v pozadí. Tři tanečníci, kteří dostali zřejmě velkou volnost v tom, kam tento společný pohybový výzkum vést, vytvářejí na začátku pomalu se proměňující, ale soudržnou strukturu s jasným středem. Ve vzájemném držení za ruce se stávají jeden pro druhého oporou a pomalu zkouší limity, přesuny těžiště do krajnosti, odstředivou sílu. Připomínají spíš organickou strukturu než anorganickou hmotu, jako kdyby se vlnila a přelévala améba. Podobnost prologu i závěru vytváří rámec celé hravé inscenaci, zajišťuje její soudržnost. To, co je zobrazeno, je pak především hra s formou.

Interpreti se – vybaveni chrániči kloubů a údů – pouští do hry, která skutečně připomíná mnoho ze sportovního zápolení, pracují se zpomalením pohybu a relativizací času, reagují na sebe, některé pasáže jsou z principu téměř nekontaktní a energii si předávají jen volně, myšleným a neviditelným impulzem. Jejich hravost se přenáší na diváky, dynamika roste a zase se uklidňuje, jako v pulzujícím organismu. Živé tělo tanečníka je koneckonců předurčeno k dalšímu a dalšímu ztvárňování forem života, nemá být nástrojem matematicky chladným. Těla v neustálé tenzi zanechávají stopy na papírovém povrchu scény, který stoupá až přes celý horizont. Stopy zůstávají, struktury se mění. Soustředění střídá uvolnění a kompozice je sice volná, ale ne do té míry, aby se propadla v anarchii. I když jde spíš o jeden jediný obraz, výjev, dojem, se kterým se umělci svěřují svým divákům.

Většina pohybů je úsečná, ostrá, ale ke konci přichází i zjemnění a vláčnost, třeba v pohybech paží Terezy Ondrové. Také hudba se přizpůsobuje náladě představení, jako obvykle jde spíš o zvukovou krajinu, která je organickou součástí představení. Nezanechá v paměti motivy nebo vzpomínky na zvuk nástrojů, ale dojem souznění. Nothing Sad je hrou s pohybem, která uspokojí diváka naladěného na proměnlivost dynamiky pohybu a schopného vnímat čistý pocit, nikoli hledat význam. Protože i když byly motivace intelektuální, výsledek je čistě emoční a analýze se vzpírá. V konkurenci s inscenacemi tanečního a fyzického divadla, jejichž autoři se v současnosti čím dál víc zabývají společenskými a aktuálními tématy, zůstane tato éterická hříčka zřejmě v pozadí a jako publikum přitáhne opět především tanečníky.

***

„Vážení, stali jste se obětí dadaistického žertíčku!“
Už je to podruhé, co letos cituji z Vínku vzpomínek básníka Josefa Hiršala, znovu mi totiž vytanulo na mysl jeho blahosklonné ohlížení za studentskými léty provokací a touhy umělecky vyniknout. Mám dojem, že někteří umělci zůstávají v této fázi jaksi natrvalo. Nic proti entuziasmu ze hry, psychologické koncepci vnitřního dítěte, která je pokroková a osvobozující, nic proti kráčení po tenké hranici snesitelného. Ale absolutní svoboda umělce v určité chvíli naráží na jisté omezení, a to tam, kde umělec začne výsledek své práce prodávat. Pak je ovšem legitimní se ptát po smyslu a účelu. U inscenace Personal Symphonic Moment (uvedena na festivalu 10. října) je obojí dobře skryto. Ačkoli účelem může docela dobře být i jen naštvat diváka. Ale je toto dostatečný důvod pro vytvoření pětasedmdesátiminutové divadelní exhibice na jednu z nejslavnějších symfonií dvacátého století, Šostakovičovu Sedmou zvanou Leningradská?

Elina Pirinen: Personal Symphonic Moment (zdroj archiv autorky)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Nothing Sad -VerTeDance (4+4 dny v pohybu 2017)

[yasr_visitor_votes postid="271567" size="small"]

Vaše hodnocení - Pirinen: Personal Symphonic Moment (4+4 dny v pohybu 2017)

[yasr_visitor_votes postid="271569" size="small"]

Mohlo by vás zajímat