Dvojí zastavení na 4 + 4 dnech v pohybu

  1. 1
  2. 2

Postupně se na scéně odehrávají bakchanálie absurdity. Surrealismus, nebo spíš rovnou dadaismus je asi hlavní inspirací. Provokaci provází nejistý smích z publika, obranný to mechanismus pro chvíle tísně a váhání. Na scéně se objeví vše, co může překvapit (ale také zoufale nepřekvapuje, protože už teď je dovoleno prakticky vše – takže koho je vůbec ještě možno provokovat? A čím?). Nahota, explicitní sexuální narážky, vana s ledem, umělé květiny, myší pastičky – všechno v příslušných třech pastelových barvách, samozřejmě – dojde i na plnou konev sladce vonícího jogurtu, ultra-roztomilé živé štěně labradora, křik, zpěv, teplomet, oheň. Při dobré vůli by se tu mohla hledat i dovedně skrytá symbolika, ale mohlo by se stát, že by recipient dílo spíš přeanalyzoval a snažil se vidět symboly tam, kde žádné nejsou a nikdy nebyly, kde je jen nahodilost a prázdnota. Pokud by dané kreace vypovídaly o tělesných prožitcích a duševních stavech protagonistek, měla bych vskutku vážné obavy o jejich tělesné a duševní zdraví. (Nevysmívám se však náročnosti vystoupení a jejich psychické odolnosti, za kterou si zaslouží uznání – nevím však, jestli to také není vůbec vše, co si v tomto programu uznání zaslouží.) Kloním se však k možnosti, že jde spíš o exhibici a náhodný výběr banalit a ztřeštěností. Před některými z nich by však mělo být varováno publikum. Třeba upozorněním, že v průběhu představení do prvních řad stříká jogurt, takže se jako dress code doporučují tepláky a košile po tatínkovi…

V popisu představení se o motivaci autorky dočteme: „Ostatně záměrem choreografky bylo, jak sama říká, slavné dílo ‘rozpitvat’ a přivést na scénu primitivní, vědomé i nevědomé pocity rozkladu, útěchy, lítosti, krásy, nesmyslnosti, erotiky, prohry, banality, zloby i sentimentality.“ Dovolím si zpochybnit, že tato dekonstrukce je něčím, co publikum samo dobrovolně vidět chce. Záměr ještě neznamená, že o jeho provedení někdo stojí a že někoho obohatí. Každopádně je otázkou, kde bere autorka odvahu vidět tyto pojmy či představy v Šostakovičově díle a interpretovat je tímto způsobem. Přesně vzato – ona s hudbou vlastně vůbec nepracuje, v tom smyslu, že by jakýmkoli způsobem technicky dekonstruovala ji, partituru, hudební materiál, motivy, orchestraci… dílo samo není nijak „rozpitvané“, je celé přehráno ze záznamu přesně tak, jak bylo nahráno symfoniky. Zobrazení obsahu hudby scénickými prostředky. Znamená to volnost přiřadit mu jakýkoli význam? Co když byla v hudbě autorem zakódována jen udatnost, hrdinství, odpor, oslava, bezedná touha po svobodě a snaha vyjádřit válečný ryk esteticky vybranou kompozicí? „Nu, možná jenom nemáme stejný referenční kód“, jak by řekl Stuart Hall.

Skladatele se již zeptat nemůžeme, ale narážíme tu na otázku, kterou si poslední dobou klade čím více diváků i publicistů především v oblasti inscenování operních inscenací – existuje mez, za kterou současný tvůrce nemá zajít v nakládání s hudebním dílem minulosti? Má být dovoleno vše bez diskuze a bez námitek? Kdo je proti, je automaticky zpozdilý nevzdělanec a staromilec na odstřel? Nemáme se pokusit nějaké meze stanovit, než se inscenační svoboda propadne do anarchie, nebo je anarchie cílem? Či nutným vyústěním stavu současného umění napříč všemi žánry a styly? Zřejmě už jsme jen přihlížejícími nezvratného procesu, který přesahuje jedince jako tvůrce i konzumenta. Žánry se smísí, bude dovoleno vše, logicky musíme dospět do okamžiku, kdy se systém zhroutí vlastním přetlakem a veškerá tvorba i estetické vnímání se zrodí znovu od prvopočátku.

Už téměř vše bylo objeveno a vyzkoušeno, pouze je tendence na to zapomínat. Je těžký úkol vypořádat se s modernou i postmodernou a neopakovat se. Tvůrci mají velkou výhodu. Aura umělce dnes chrání před nezdarem. Divák tleská. Také proto, že kdyby to neudělal, cítil by se hloupě, a to nikdo nechce riskovat. Band wagon efekt a spirála mlčení, jestli chcete nějaké odborné vysvětlení tohoto jevu. Nabízím manifest bezbranného diváka. Ne nesrozumitelnosti, ne vyvyšování se nad diváka, ne sebestřednosti, ne bezobsažnosti! Každý veřejný čin, a umění je věcí veřejnou, pokud se s ním neschovávám v ateliéru – a nadto chci ještě po publiku peníze – musí mít svůj důvod a důvodem nemůže být jen okřídlené: „Mně se chce něco říct.“ Musím vědět, proč a komu. Ani příroda nikdy nepřipouští naprostý chaos a člověk je ještě stále její součástí, ačkoli si vytváří umělé světy se svými vlastními zákony. I když nás ta konečná anarchie asi opravdu nemine…

Hodnocení autorky recenze:
Nothing Sad – 85 %
Personal Symphonic Moment – 40 %

 

4 + 4 dny v pohybu
Nothing Sad
Režie: Petra Tejnorová
Tvorba, tanec, choreografie: Tereza Ondrová, Nathan Jardin, Matthew Rogers
Dramaturgie: Maja Hriešik
Hudba: Stanislav Abrahám
Scéna: Adriana Černá
Light design: Katarína Ďuricová
Video-technická spolupráce: Dominik Žižka
Producent: VerTeDance, danceWATCH / Karolína Hejnová
Koprodukce: [email protected], 4 dny
VerTeDance
Premiéra: 11. října 2017 Studio Alta Praha
***

Personal Symphonic Moment
(Osobní symfonický okamžik)
Choreografie a koncept vizuálu: Elina Pirinen
Texty: Heidi Väätänen
Hudba: Dmitrij Šostakovič, 7. symfonie, provedení: Mariss Jansons a Leningrad Philharmonic Orchestra 1988
Kostýmy: Elina Pirinen with Mila Moisio and Kaisa Rissanen
Světelný design: Heikki Paasonen (2015) / Tomi Humalisto (2013)
Zvukový design: Pauli Riikonen
Premiéra v roce 2013
(psáno z představení 10. října 2017 Divadlo Ponec Praha)

Tančí –  Suvi Kemppainen, Elina Pirinen, Aino Voutilainen

www.ctyridny.cz

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Nothing Sad -VerTeDance (4+4 dny v pohybu 2017)

[Celkem: 3    Průměr: 4.7/5]

Vaše hodnocení - Pirinen: Personal Symphonic Moment (4+4 dny v pohybu 2017)

[Celkem: 4    Průměr: 1.3/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na