Dvojité výročí prvního českého Oněgina v Čajkovského opeře

Tři čtvrtiny století uplynuly 10. února ode dne, kdy v Bělé pod Bezdězem zemřel v roce 1942 významný český operní pěvec, barytonista Národního divadla Bohumil Benoni. V jeho osobě odešel poslední ze slavných příslušníků „staré gardy“ operního souboru Národního divadla, jeden z těch, kdo vytvářeli její profil a tím de facto profil české opery v prvních desetiletích existence českého profesionálního operního divadla. Byl benjamínkem této generace a na rozdíl od ostatních svých kolegů, zařazovaných do této kategorie, vstoupil by jako mladíček už přímo do budovy Národního divadla, kdyby mu v tom nezabránil požár z roku 1881.

Narodil se roku 1862 ve východočeské Chrudimi (zanedlouho, 25. února, tomu tedy bude rovných 155 let) ve vážené vlastenecké rodině. Jeho strýc Josef Benoni byl právník, který se v roce 1848 velmi aktivně zúčastnil protirakouských bouří, za což byl perzekvován. Byl přítelem Karla Havlíčka, Františka Palackého, Františka Ladislava Riegera, poslancem zemského sněmu a o město Chrudim měl veliké zásluhy.

V tomto prostředí vyrůstal mladý Bohumil, který už od dětství velice rád zpíval a učil se zpěvu u místního regenschoriho Antonína Horáčka, u velmi aktivního východočeského muzikanta, hudebního skladatele Aloise Hrdličky a u učitelky zpěvu Anny Chrzové.

Studoval gymnázium, ale v kvintě toho nechal a začal se učit knihkupcem. Už od dětských let hrál ochotnické divadlo, jež bylo v Chrudimi velmi aktivní. Tam si ho povšiml doktor Karel Pippich, muž, který veškerý svůj elán a energii věnoval povznesení města po všech stránkách a pilně se věnoval zejména amatérské divadelní činnosti. Jeho jméno nese dnes budova chrudimského divadla, postavená ve třicátých letech minulého století. Především díky Karlu Pippichovi bylo město Chrudim v oněch dobách obdařeno přívlastkem „východočeské Athény“.

Karel Pippich doporučil mladému zpěvákovi, aby zajel do Prahy a tam navštívil Jana Ludvíka Lukese, který vedl na Smíchově soukromou školu zpěvu. Lukes rozpoznal evidentní Benoniho talent a mladý adept zpěvu pokračoval ve svém učení pod jeho vedením. Na jaře roku 1882 poprvé veřejně vystoupil na koncertě Měšťanské besedy. Poté se odvážil a šel předzpívat řediteli Prozatímního divadla Josefu Nepomuku Maýrovi. Zazpíval známou árii Valentina z Gounodova Fausta a Markétky. Maýr si ho poslechl a nabídl mu angažmá. Ovšem nikoli jako sólistovi, ale jako opisovači not za minimální mzdu.

Benoni nabídku přijal. Shoda náhod tomu chtěla, že Benoni dostal příležitost na záskok zazpívat na jevišti píseň v tehdejší činoherní novince, dnes už dávno zapomenuté hře Josefa Jiřího Kolára Primátor. Sklidil s ní úspěch, a tak se stalo, že 7. dubna 1883 mu bylo umožněno vystoupit na jevišti v roli Valentina v Gounodově faustovské opeře. Úspěch byl jednoznačný a Bohumil Benoni byl se zpětnou platností od 1. dubna 1883 přijat jako sólista do operního souboru Prozatímního divadla, se kterým posléze přešel do znovuotevřeného Národního divadla.

V zahajovacím představení Smetanovy Libuše 18. listopadu 1883 Bohumil Benoni neúčinkoval, obě barytonové role byly v rukou dlouholetých koryfejů souboru. Přemysla samozřejmě zpíval Josef Lev, interpret všech velkých smetanovských barytonových rolí, pro něhož Mistr psal v některých případech speciální árie. A v roli Radovana účinkoval jeho dlouholetý kolega a konkurent Leopold Stropnický. Na první repríze dne 3. prosince ale Benoni už v roli Radovana vystoupil, protože Leopold Stropnický se na ní představil v úloze Přemysla.

V první fázi svého působení byl jednadvacetiletý Benoni pověřován spíše středními a menšími úkoly. Kritici sice oceňovali jeho zvučný, sytý, a přitom měkký hlas, ale měli výhrady k forsírování, vyrážení tónů a zejména k hereckému projevu.

Pro zajímavost uvádím výčet všech rolí, v nichž Bohumil Benoni vystoupil na jevišti Národního divadla do konce kalendářního roku 1884. Neúčinkoval sice ve všech inscenacích, jež v té době byly na repertoáru, ale souhrn těch, na nichž participoval, podává dnešnímu čtenáři dost přesnou představu o tom, jak vypadalo žánrové složení repertoáru Národního divadla v prvních letech jeho existence.

V představení Dvořákova Dimitrije, které se konalo jako třetí v pořadí v rámci slavnostního cyklu k zahájení provozu divadla, se představil v roli Něborského, v Halévyho Židovce v postavě Theobalda, v Donizettiho opeře Lucrezia Borgia v postavě Rustighella, v Meyerbeerově Afričance nejdříve v malé roličce Brahmína, ale na čtvrté repríze už převzal od Leopolda Stropnického závažnou barytonovou roli, postavu Nelusca, v Hugenotech vystoupil jako První mnich. Mezi dalšími rolemi byl strážmistr Morales v Bizetově Carmen a dále dvě postavy v dílech tehdejších skladatelů -Grönberger v opeře Karel Škréta autora Karla Bendla a Husita v Husitské nevěstě Karla Šebora.

Z významnějších úkolů si několikrát znovu zazpíval Valentina ve Faustovi a Markétce. První skutečně velkou rolí, kterou nastudoval, byl Don Carlos ve Verdiho dramatu Ernani. Tato opera, jejíž premiéra byla v srpnu 1884, se ale dočkala jenom premiéry, a poté hned derniéry. V září 1884 poprvé vystřídal Josefa Lva v roli Knížete v Dvořákově opeře Šelma sedlák. Následovaly role knížete Otakara ve Weberově Čarostřelci a 12. ledna 1885 se Bohumil Benoni konečně dočkal své první opravdu mimořádně náročné premiérové role, kterou byl Telramund ve Wagnerově Lohengrinovi. Zvládl ji výborně a potvrdil tím oprávněnost svého angažmá. Na scéně Národního divadla ji potom zpíval celkem jedenaosmdesátkrát, naposledy 19. dubna 1911.

Přišly další závažné úkoly: Tausendmark ve Smetanových Braniborech v Čechách, titulní hrdina Rubinštejnovy opery Démon, král Šalamoun v opeře Karla Goldmarka Královna ze Sáby. Amonasro ve Verdiho Aidě, Car Petr v Lortzingově komické opeře Car a tesař, hrabě Luna ve Verdiho Trubadúru, Escamillo v Bizetově Carmen a řada dalších.

Vyvrcholením této etapy v umělecké dráze Bohumila Benoniho se stala titulní postava Dona Juana v Mozartově opeře. Pod tímto titulem bývala opera oper v českých zemích po celá desetiletí provozována. Dlouholetý představitel této role Leopold Stropnický opustil ve svých dvaačtyřiceti letech ze zdravotních důvodů Národní divadlo a na slavnostním představení, které se konalo 29. října 1887 v rámci oslav stého výročí prvního uvedení opery, Bohumil Benoni převzal titulní roli.

Připravoval se na ni velmi důkladně. V hereckém uchopení postavy Juana mu významně napomohl vynikající herec a režisér Josef Šmaha, jehož si Benoni nesmírně vážil a se kterým na roli pracoval. K baletnímu mistrovi Augustinu Bergerovi chodil na speciální hodiny tance a absolvoval i lekce šermu v pražské šermířské škole.

(Mimochodem, faktický zakladatel českého baletního umění, dlouholetý choreograf Národního divadla /a také newyorské Met/ Augustin Berger, o půl roku starší než Benoni, jako jediný ze slavné staré gardy koryfejů Národního divadla Benoniho přežil, a to o více než tři roky.)

Benoniho tehdy velmi inspirovali dva špičkoví zahraniční zpěváci. Jedním byl francouzský barytonista Jean-Louis Lassalle, hvězda tehdejších čelných světových operních scén (La Scala, Met, Covent Garden a další), který v této roli na jaře 1887 v Národním divadle dvakrát hostoval. Tím druhým pak byl vynikající španělský barytonista Mariano Padilla y Ramos, jenž Giovanniho zpíval v představení, kterým sté výročí provedení uctilo pražské Německé divadlo. Kvalitní výsledek se dostavil, i když Benoni s ním zdaleka ještě nebyl spokojený. Na roli dále pracoval a ztvárnil ji ve třech dalších inscenacích.

Životopisec slavných žen a mužů zakladatelské éry Národního divadla Ladislav Novák nám zanechal následující svědectví: „Prohluboval svůj výkon od reprízy k repríze, až teprve roku 1906, o slavnostním představení uspořádaném na paměť Mozartových sto padesátých narozenin, dospěl cíle a byl od té doby přesvědčen, že jeho Don Juan je nejdokonalejším výkonem, jenž vytvořil.“

Po odchodu Stropnického opustil o rok později Národní divadlo i šestapadesátiletý oblíbenec Bedřicha Smetany Josef Lev, který odešel na odpočinek. Následujícího čtvrt století zaujal Bohumil Benoni zcela bezkonkurenčně místo prvního barytonisty souboru.

V publikaci Národní divadlo a jeho předchůdci, která vyšla u příležitosti stého otevření Národního divadla, podává Jaromír Paclt následující pěvcovu charakteristiku: „Byl čelným představitelem hudebního divadla let osmdesátých a devadesátých, představitelem realistického herectví, které překonávalo dosavadní formalistické pojetí operního umění a soustřeďovalo se k individualizovanému postižení hudební charakteristiky každé postavy, a to využíváním všech vyjadřovacích prostředků (zpěv, technika, mimika, maska, kostým, rekvizita a tak dále).“

Vzhledem k poslání a funkci Národního divadla je logické, že velká pozornost byla věnována domácímu repertoáru. Ve Smetanových operách navázal na Josefa Lva především v postavách knížete Přemysla, Tausendmarka v Braniborech a Kaliny v Tajemství. Je zajímavé, že se nikdy nesetkal s rolí krále Vladislava v Daliborovi.

Z jeho dvořákovských rolích jmenujme Bohuše v Jakobínovi, krále Matyáše v Králi a uhlíři a Ismena, kterého zpíval při premiéře Armidy. Podílel se rovněž na prvních uvedeních oper Zdeňka Fibicha (hlavní mužská role Lambra v Hedy a postava Rutana v Pádu Arkuna). Ve Fibichových operách se s nim diváci mohli setkat také v postavách Manuela v Nevěstě messinské a Prospera v Bouři.

Z dalších premiérových uvedení českých oper připomeňme jeho Josefa ve Foersterově Deboře, v níž v titulní roli vystoupila skladatelova manželka Berta Foersterová-Lautererová, dále pak Samka v Evě a Bassania v Jessice. Byl také prvním Lomikarem v Kovařovicových Psohlavcích. Účinkoval ve stěžejních úkolech v řadě v té době populárních, dnes zapomenutých dílech svých současníků (titulní role v opeře Krakonoš Karla Šebora a v Zakletém princi Vojtěcha Hřímalého). V opeře Karla Bendla Lejla vystoupil v postavě Boabdila, ve Svatojanských proudech Josefa Richarda Rozkošného v postavě rytíře Čeňka, v jeho Černohorcích v roli Petra Njeguše a v Blížencích Karla Weise na námět Shakespearova Večera tříkrálového v roli Orsina.

Bohumil Benoni byl po celý svůj život upřímný český vlastenec. I když o jeho pěvecké umění byl zájem na německých scénách, zůstal věrný Národnímu divadlu. Nicméně je nutné říci, že těžiště jeho umělecké tvorby spočívalo v čelných postavách barytonových hrdinů světového operního repertoáru. Výborně byl hodnocen jeho Evžen Oněgin, kterého zpíval při památné premiéře dne 6. prosince 1888 pod taktovkou Petra Iljiče Čajkovského s Bertou Foersterovou-Lautererovou v roli Taťány, v Pikové dámě ztvárnil roli Heřmana, v Glinkově Ruslanovi a Ludmile titulní mužskou roli a v opeře „ruského Čecha“ Eduarda Franceviče Nápravníka Harold roli krále Eduarda.

V závěru kariéry byl výborným interpretem titulního hrdiny v Musorgského opeře Boris Godunov. Účinkoval rovněž v premiérách oper polského klasika Stanisława Moniuszka, v Halce v roli Hanuše z Odrováže a ve Strašném dvoře v roli Zbyňka.

Početné byly jeho role verdiovské. Absolutorium si zasloužil za vynikající pojetí role Jaga v Otellovi a titulního hrdiny ve Falstaffovi a v Rigolettovi, z těch dalších pak ztělesnil Renata v Maškarním plesu a Jiřího Germonta v Traviatě. Po léta byl excelentním představitelem titulní role v Rossiniho Lazebníkovi sevillském, v němž uplatnil své komediální schopnosti. V Donizettiho Donu Pasqualovi ztvárnil roli doktora Malatesty, ve Favoritce Alfonse XI. a v Nápoji lásky Belcora.

Ve veristických operách vynikl především promyšleným a do detailu vypracovaným pojetím role Scarpii v Tosce. Z dalších se zmiňme o Alfiovi v Mascagniho Sedláku kavalírovi a Davidovi v opeře Kmotr Fricek téhož skladatele, dále o Toniovi v Leoncavallových Komediantech a Gérardovi v Giordanově Andrea Chénierovi.

Velké pozornosti se tehdy na Národním divadle těšila operní tvorba francouzská. V ní našel Bohumil Benoni rovněž hodně příležitosti. Z Meyerbeerových oper to byl především hrabě Nevers v Hugenotech, dále John v Dinoře a již zmíněný Nelusco v Afričance. K jeho úspěchům patřila titulní role v Héroldově komické opeře Zampa, role Zurgy v Bizetově Lovcích perel, Belamyho v Maillartově Poustevníkově zvonku a hraběte Parise v Gounodově Romeovi a Julii.

Patrně vrcholem jeho pěveckých a hereckých výkonů v německé operní tvorbě byla role Hanse Sachse ve Wagnerových Mistrech pěvcích norimberských. Z jeho dalších wagnerovských postav připomeňme ještě titulního hrdinu v Bludném Holanďanovi a Wolframa v Tannhäuserovi.

V operách Karla Goldmarka se představil jako král Artuš v Merlinovi a John v Domácím cvrčkovi, v titulní roli Marschnerovy opery Hans Heiling a v Kreutzerově Noclehu v Granadě v roli Lovce.

V samotném závěru měl možnost předvést dvě výtečné ukázky svých komediálních schopností. Bylo to v titulní roli opery francouzského autora Xaviera Lerouxe Tulák a v roli Petruchia v operním zpracování Shakespearova Zkrocení zlé ženy od německého autora Hermanna Goetze. Ladislav Novák píše, že „obě tyto postavy zpíval a hrál s mladistvou křepkostí, a rovněž jeho živý temperament, mužně vztyčená postava i pružné pohyby nesvědčily o stáří“.

Doba se ale měnila a s ní i charakter divadelní tvorby a myšlení a cítění diváků. Když s ním divadelní správa neobnovila v roce 1912 smlouvu, Bohumil Benoni její rozhodnutí přijal a odešel do důchodu. V něm ale neodpočíval, věnoval se pedagogické činnosti (mezi jeho žáky patřil například Zdeněk Otava) a psal své Paměti a další publikace věnované českému pěveckému umění a jeho interpretům.

Dejme ještě jednou slovo Ladislavu Novákovi, který Bohumila Benoniho hodnotí jako člověka, „který se nikdy nevnucoval, nikdy nevyhledával postranních cestiček, nikdy o přízeň neprosil a nikdy neutíkal k intrikám“.

Významnou osobností byla i pěvcova druhá manželka, o šest let mladší herečka Hana Benoniová, rozená Dumková. Byla jednou z čelných osobností činoherního souboru Národního divadla na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Byla první představitelkou Maryši, v níž jejím partnerem byl Eduard Vojan v roli Francka, a také Jenůfy ve hře Gabriely Preissové Její pastorkyňa. Proslavila se jako vynikající představitelka titulní role ve Shakespearově Zkrocení zlé ženy. Zemřela ve věku čtyřiapadesáti let v roce 1922.

Bohumil Benoni ji přežil o dvacet let. Skonal 10. února 1942 ve svém posledním bydlišti v Bělé pod Bezdězem. Pochován je na hřbitově v rodné Chrudimi.