Dvořákovo klavírní kvarteto si nezasloužilo tolik volných míst v hledišti

Aneta Rottová, 29.03.2023 11:35

Festival Smetanovské dny nabízí svým návštěvníkům i řadu komorních koncertů. Jedním z nich bylo vystoupení Dvořákova klavírního kvarteta v sále Domu hudby. Soubor nabídl Klavírní kvartet Es dur od Ludwiga van Beethovena a taktéž Klavírní kvartet Es dur Roberta Schumanna. Mezi tato dvě zavedená díla byl vložen jednovětý opus Martina Hyblera s názvem Životaběh, premiérovaný kvartetem v únoru 2017. Škoda jen, že v publiku bylo tolik volných míst. Vzhledem ke kvalitám souboru i k tomu, že Štěpán Pražák je absolventem plzeňské konzervatoře, se dala očekávat vyšší návštěvnost.

Smetanovské dny: Dvořákovo klavírní kvarteto, 27. března 2023 (foto Plzeňská filharmonie)

Soubor ve složení Slávka Vernerová – klavír, Štěpán Pražák – housle, Petr Verner – viola, Jan Žďánský – violoncello si stihl za dobu svého působení vydobýt patřičné renomé mezi komorními orchestry. Jeho členové nasbírali četné zkušenosti svým působením ve významných a mezinárodně uznávaných souborech. Klavíristka Slávka Vernerová se navíc věnuje jak komorní hudbě, tak i sólovému hraní. Úspěchy slaví i se svými nahrávkami – v roce 2019 to bylo CD s vydáním Dvořákových klavírních kvartetů, čerstvým úspěchem je pak ověnčena supraphonská nahrávka Schumannových kvartetů, za niž se dočkali nejvyššího hodnocení francouzského hudebního časopisu Diapason.

Jako první zazněl kvartet od Beethovena. Jak už značí nízké opusové číslo, sahá toto dílo do raného období skladatelovy tvorby. Vznikl kolem roku 1785 a logicky je silně ovlivněn tvorbou Mozartovou a Haydnovou. Původně bylo dílo vytvořeno jako kvintet pro klavír a dechové nástroje, což připomíná třeba „lovecké“ téma ve třetí větě.

Hned od počátku provedení svého repertoárového kusu bylo znát, že hudebníci mají jasnou představu o výsledném tvaru skladby. Jen jsem postrádala tu pravou chemii a suverénnost. To však bylo napraveno druhou větou, kde začátek v klavíru přesně definoval náladu a požadovaný zvuk. Srovnáme-li provedení Beethovenova kvartetu v podání Dvořákova klavírního kvarteta s jinými soubory, všimneme si specifického úhozu Slávky Vernerové – nenajdeme zde klasicistně strojové úhozy, ale ani přehnaně romantická rozmáchlá gesta. Prostě přesně něco mezi tím, tak jak to Beethovenova hudba vyžaduje. Je třeba ocenit též filigránský přístup – každý úder, trylek, běh přichází v pravou chvíli. Ve smyčcích zaujaly oblé tóny primu, které se krásně pojily s barvou violy a violoncella, a to i ve vysokých polohách. Ve druhé větě je předepsáno Andante cantabile, těžko si lze představit lepší cantabile, než jaké jsme slyšeli.

Téma třetí věty by asi lépe slušelo dechům a nabízí se otázka, jak jej realizovat, aby bylo dostatečně výrazné. Trio smyčců se ve svém provedení rozhodlo jít více do strun, čímž hráči dosáhli patřičného kontrastu k předchozí větě. Nádherný byl závěrečný brilantní trylek v klavíru. Co se týče celkového zvuku – hráči citlivě pracovali s vibratem a také s dynamikou. Nelze říci, že bychom při provedení vnímali nějaké citelné dynamické rozdíly, přesto jsme zaznamenali, že potřebné plochy proběhly v pianu nebo ve forte.

Do současnosti nás přenesla dvanáctiminutová skladba Martina Hyblera s názvem Životaběh. Autor se zabývá jak vlastní tvorbou, tak i aranžemi, a to nejen artificiální hudby, ale dotýká se i jazzu a populární hudby. Kompozice mívají nezřídka optimistický nádech. Konkrétně v tomto díle dominuje hned v úvodu rytmická složka – jakási dynamická pulzace, cvrkot života kolem nás. Motiv uvedly první housle, kánonicky se napojovaly ostatní hlasy, přičemž bylo potřeba absolutní přesnosti, aby se celek nezbortil. Skladba se dál rozvíjela i do lyričtějších pasáží s častými reminiscencemi k úvodnímu tématu. Hráči se představili tedy i v roli interpretů soudobé hudby a dokázali, že i moderní hudbě umí dodat potřebný esprit.

Po přestávce následovalo provedení Schumannova Klavírního kvartetu Es dur. Skladatel tvořil komorní díla převážně po roce 1840, tedy již jako zralý komponista, přesto s respektem k hudebním mistrům. K Beethovenovi odkazuje například pomalé tempo vstupní věty, Bachovi vzdal hold použitím kontrapunktu ve větě závěrečné. Úskalí první věty spočívá v jejím pomalém tempu a tedy hrozící ztrátě kontinuity. Dvořákovo klavírní kvarteto ovšem předvedlo frázi, která ani v pauzách neumlká a jako nekonečná nit pokračuje dál. Oceňuji bezchybné předávání hlasů, plnokrevný, avšak ušlechtilý tón. V úvodu druhé věty dostal příležitost cellista Jan Žďánský. Spolu s klavíristkou Slávkou Vernerovou artikulačně přesně provedli úvodní téma ve svižném, ne však nervózním tempu. Zcela v souladu s pulzací skladby na ně navázali ostatní. Toto mistrovství, stejně jako skvělé střihy mezi lyrickými a rytmicky výraznými pasážemi v klavíru považuji za vrchol koncertu. Třetí věta už jen potvrdila umění cantabile, jak jsme ho slyšeli v Beethovenovi. Překvapení přinesla poslední věta, v níž se interpreti nebáli použít v kontrapunktických pasážích až syrového tónu.

Publikum sice méně početné, o to však vřelejší, si vytleskalo dva přídavky – úpravu Dvořákovy Humoresky od Martina Hyblera a Salut d’Amour Edwarda Elgara. I v tomto případě jsme se přesvědčili, že právě zvuk je to, co dělá ze souboru zapamatovatelný subjekt se specifickými kvalitami. Souhra a provázanost hráčů byla patrná nejen neustálým kontaktem mezi sebou, ale také citem pro zvuk celku. V recenzích zahraničních médií jsou často zmiňovány kvality klavíristky Slávky Vernerové, a to zcela právem. Ostatní členové si zaslouží ocenění za svou virtuózní hru, kdy se neprosazují jako sólisté, ale pracují vzájemně ve prospěch celku.