Gardiner a Figarova svatba v Covent Garden: Skvělá zábava dovedla lidi k neřízenému smíchu i slzám

Londýnská Royal Opera House v Covent Garden představuje v rámci letních cyklů také Figarovu svatbu z pera Wolfganga Amadea Mozarta, a to v oživení poutavé inscenace Davida McVicara z roku 2006. Na uvedení tohoto tradičního klenotu italské buffy by nebylo nic neobvyklého, kdyby šestatřicetičlenný orchestr od taktovky neřídil jeden z nejvýznamnějších dirigentů druhé půle 20. století. Událost tak logicky nemohla uniknout našemu zájmu a s potěšením hlásíme, že přestože siru Johnu Eliotu Gardinerovi bude brzy osmdesát let, je tento člověk neuvěřitelně vitální a především stále při chuti. Málokdo zná toto dílo lépe než Gardiner a je schopen o něm dlouze a odborně hovořit, i proto je představení hodno úžasu, byť nikoliv bezproblémové.

Pokud považujeme některé z hudebních a režijních nastudování opery Le nozze di Figaro za esteticky vrcholné, pak je nám předobrazem Figarova svatba právě pod taktovkou Johna Eliota Gardinera z roku 1994 (live recording, Queen Elizabeth Hall, Deutsche Grammophon). Tehdejší obsazení hlasově znělého a herecky přesvědčivého Bryna Terfela v roli Figara, líbezné Zuzanky Alison Hagley, přísného hraběte Rodneyho Gilfryho a vždy elegantní a okouzlující hraběnky Hillevi Martinpelto dohromady fungovalo jako nenucená a přitom precizní komedie.

Dirigent sir John Eliot Gardiner je znám pro svoji přísnou povahu a ani po pětadvaceti letech od zmiňované nahrávky nenechává nic náhodě. Působí velmi soustředěně a přitom jako vždy s dávkou vznešenosti a elegance jemu vlastní. Již předehra autenticky obsazeného klasicistního orchestru se nesla ve skutečně ostrém tempu, ale překvapením pro nás bylo, že z tempových nároků dirigent nijak neslevoval ani v průběhu a zpěváky často příliš nešetřil. Interpreti na jevišti měli co dělat, aby se poprali se srozumitelnou dikcí, aniž by utrpěl tón. Zasloužený obdiv jim patří především za duetto Marcelliny se Zuzankou, árii Bartola i první árii Cherubína, které jsme v takovém presto nikdy neslyšeli. Přesto zdůrazněme, že Gardiner k Mozartovi chová velkou úctu a nenutí nikomu vlastní výklad. Reprodukuje Mozartovy představy, smyslně pracuje s detaily a lyricky tvaruje fráze v místech, kde je tomu zapotřebí. Především díky němu můžeme tento večer považovat za nezapomenutelný.

K nejlepším pěveckým výkonům tentokrát z našeho pohledu nepatřil ani jeden z ústřední milostné dvojice Figaro – Zuzanka. Christian Gerhaher jako Figaro postrádá větší šíři hlasového oboru směrem k hlubokým tónům a stojíme si za názorem, že basbarytonu tato role zkrátka svědčí víc. Z projevu Joélle Harvey při ztvárnění Zuzanky vyzařuje měkkost každého hlasového začátku a hřejivý témbr. Nicméně i s takto malým orchestrálním aparátem zvukově často zápasila a její Zuzanka jakožto postava, jíž Mozart dopřál největší pozornost, zatím postrádá potřebnou dramatickou živelnost. Obě role byly ovšem herecky zvládnuté na výbornou.

Ženským postavám dominovala Julia Kleiter v roli hraběnky. V obou áriích ukázala brilantní techniku, vyrovnaný vokál a především výraz, jímž zapůsobila na city i nejotrlejšímu divákovi. Nicméně i mimo své stěžejní výstupy byla velmi elegantní a plná přirozeného jevištního projevu. Velmi živelně se postavy Marcelliny zhostila Diana Montague a v oblasti komiky patřila k dominantám večera. Pěvecké sextetto ze třetího dějství suverénně dirigovala a s potěšením konstatujeme, že takto hurónský smích publika jsme ještě nezažili. Hlas prostý operních manýr a plný čistoty prezentovala členka studijního programu Yaritza Véliz jako Barbarina.

V mužských rolích směřovala naše největší pozornost po právu hraběti Simona Keenlysidea. Tento britský pěvec zvládal naprosto přesvědčivě hrát i zpívat a především vykreslit všechny stránky postavy hraběte od zákeřné, prostopášné až po tu kající se. Dost specifickou událostí se jeví obsazení mužského interpreta do kalhotkové role. Američan korejského původu Kangmin Justin Kim jako Cherubín svým kontratenorem diváky strhnul a kdykoliv se na scéně objevil, bylo ho plné jeviště. Bartolo Maurizia Murara je hlasově nadstandardní a svými fyzickými dispozicemi opouští bližší zařazení mezi buffo basisty.

Při pohledu na režijní ztvárnění je Mozartova Figarova svatba v inscenaci Davida McVicara představením bez sebevětších výstřelků, s poutavou scénou, krásnými kostýmy. Dobová aktualizace nás tentokrát přenesla až do roku 1820, i přesto režisér pracuje s vnitřním napětím, které je stále aktuální. Jednotlivé scény s sebou nesou společenskou kritiku dnešní doby a odráží pohledy na současnou společnost.

Takovou Figarovu svatbu, jež představuje vyrovnané pěvecké a herecké výkony, nabízí aktualizaci na podkladu tradice a kde je maestro Gardiner stále při chuti, si necháme líbit kdykoliv.

 

 

 

Hodnocení autora recenze 100 %

 

W. A. Mozart: Le Nozze di Figaro
The Royal Opera – Covent Garden

Režie: David McVicar
Výprava: Tanya McCallin
Osvětlení: Paule Constable
Choreografie: Leah Hausman
Asistent režie: Thomas Guthrie
Asistent choreografie: Angelo Smimmo

Hudební nastudování: John Eliot Gardiner

Figaro: Christian Gerhaher
Zuzanka: Joélle Harvey
Hraběnka: Julia Kleiter
Marcellina: Diana Montague
Barbarina: Yaritza Véliz
Hrabě: Simon Keenlyside
Cherubino: Kangmin Justin Kim
Bartolo: Maurizio Muraro