Kde končí skutečnost a začíná sen?

Guide v Ponci

Kdo nestihl prosincovou premiéru, mohl 28. ledna v divadle Ponec vidět nejnovější projekt Věry Ondrašíkové a jejího týmu. Inscenace Guide se nese více ve znamení nových médií než samotného tance, ale ukazuje mnoho možností, jak dospět k symbióze mezi technologií a pohybem lidského těla. Využití technologií, které reagují na pohyb interpreta v reálném čase a dovolují mu tak formovat určitým způsobem jevištní prostor, je lákavé. Už samotná možnost hrát si s prostorem by mohla představovat nebezpečí, že zůstane jen u hry. Pro Věru Ondrašíkovou je však především nástrojem sdělení, výmluvným i limitujícím.

Guide je zamyšlením nad možností poznání sebe sama. Technologie, v tomto případě především interaktivní laserová projekce, kterou připravil Dan Gregor a Michal Rydlo, umožňuje vytvořit na jevišti alternativní realitu, v níž se čas a prostor ohýbají a dovolují různým rovinám protnout se. A tak se může uskutečnit i setkání dvou performerů, setkání, které je možná jen snem. Jaro Ondruš zosobňuje mládí a energii, i jeho úvodní taneční sólo je nejdynamičtější částí celé inscenace. Je plný elánu a chuti objevovat svět, hledá snad své místo v něm nebo cestu – alespoň se tak zdá podle zdůrazněných gest, jež jako by stále někam ukazovala, ale neustálí se nikdy dlouho do jednoho směru. Těkavý život mladého člověka toužícího najít oporu, něco, čemu se vznešeně říká smysl života. A pak je tu alter ego, jež představuje možná starší obdobu téže osobnosti, možná ale jen jednu z mnoha alternativ, které mladík vidí před sebou. Role staršího „já“ je svěřena herci Miloslavu Mejzlíkovi a téměř minimalistická choreografie v druhé části večera nastoluje mezi oběma interprety rovnováhu.

Změnu nálady přináší nečekaný moment, kdy se v inscenaci věnované nejmodernější technologii objeví v rukou tanečníka živé plápolající světlo svíčky. Pradávné teplo této bludičky je konejšivé, a studený záblesk laserových paprsků, který je vystřídá, působí o to neskutečněji. Skvělý efekt mlhy, jejíž vrchní vrstva je osvícena jako vodní hladina, umožňuje vytvářet iluzi, jako kdybychom se nacházeli někde nad zemí v oblacích a proplouvali na hranici vesmíru (a také není možné nepomyslet alespoň krátce na Vesmírnou odysseu). Tak i tanečník se do ní noří a znovu se objevuje, jako kdyby něco hledal. Od této chvíle na sebe také pozornost strhne vizuální stránka a pohyb zůstává v pozadí.

V novém prostoru se člověk stává tvůrcem jeho tvaru – Jaro Ondruš si hraje s paprsky laseru, který vytváří plochy, jež je možné pomocí gest usměrňovat, přeskupovat, vytvářet nové hrany a úhly, ničit i stavět, vytvářet ochranu. Technologie je ovšem limitující v tom smyslu, že manipulace s ní probíhá stále pozvolna. Ztrácí se rozměr času, což napomáhá udržet surreálný dojem, ale v určitém bodě je už interakce s prostředím příliš dlouhá a volá po razantnějších prvcích. Tanečník však brzy zahlédne stín svého protějšku a postupně se oba v hranicích prostoru, který je každému vymezen, snaží najít cestu k interakci. Jejich pohyb je synchronizovaný, takže vytváří iluzi jednoty dvou bytostí ještě předtím, než se mladšímu podaří překonat hranici ohraničeného prostoru.

Může starší já skutečně svou mladší verzi vést, nebo i to je jen iluze? Proti sobě stojí nakonec přece jen zcela odlišné osobnosti. Ostatně, stává se mnohokrát za život, že se ohlédneme třeba jen několik let nazpět a uvědomíme si najednou, že jsme docela jiný člověk než ten, který tehdy něco konal a prožíval, téměř se nepoznáme, nerozumíme svému tehdejšímu já. Jak by takové setkání mohlo vypadat s odstupem desítek let? Inscenace ani nenabízí nějaký konkrétní výklad onoho setkání, které před divákem vytvořila. Jsou tu jen jednoduché motivy – podání ruky, sdílení společného prostoru, v němž se mlčí.

Celá inscenace má meditativní nádech, což je dáno její neměnnou dynamikou. Jako protipól můžeme dosadit třeba choreografii Pixel z dílny Mourada Merzoukiho, kterou jsme mohli alespoň zprostředkovaně poznat ve videotéce Zlaté Prahy. Ta využívá interakci tanečníků s projekčními plochami a je sledem těch nejdynamičtějších pohybových variací spouštějících hru obrazců vybuchujících jako vodotrysky. Guide je spíše obraz, vizuální výjev, film promítaný zpomaleně po jednotlivých políčkách. Elektroakustická hudba Filipa Míška se pohybuje v různé intenzitě hlasitosti, ale podporuje lehce melancholický tón inscenace.

Protože Guide je především inscenací o světle, tmě a stínu, nelze jí vyčítat malý prostor pro tanec, protože větší plochy by popřely její podstatu, nebo alespoň nedisponujeme tak citlivou technologií, aby bylo možné ji synchronizovat opravdu na vteřinu a pracovat s dynamičtějšími pohybovými variacemi, aniž by přestala „poslouchat“ – je zřejmé, že sice reaguje v reálném čase, ale také si na čas dává a to je zatím daň za její využití. Pomohla by jí čitelnější pointa, která by jasně signalizovala závěr. Divákovi ale nezbývá než se přizpůsobit a naladit na pomalý tok času, který nabízí, a přijmout tanec paprsků místo tance těla. Fyzické bytí interpretů na scéně je silné i tak.

Hodnocení autorky recenze: 70 %

Guide
Koncept a choreografie: Věra Ondrašíková
Dramaturgie: Marta Ljubková
Interaktivní média: Dan Gregor
Programming softwaru: Michal Rydlo
Hudba: Filip Míšek
Kostýmy: Hana Frišonsová
Produkce: Lucie Špačková
Premiéra: 3. prosince 2015 Divadlo Ponec Praha
(psáno z reprízy 28. 1. 2016)

Účinkují – Jaro Ondruš, Miloslav Mejzlík

www.divadloponec.cz