Jan Bubák: Mám rád hlučné publikum

  1. 1
  2. 2
  3. 3
W. A. Mozart: Don Giovanni – Hrvatsko narodno kazalište u Zagrebu 2006 (zdroj hnk.hr)

Zaznamenal jsem od pár režisérů postesky, že se dirigenti snaží jejich koncepci srovnávat do vlastních kolejí… Asi se zde bude těžko zobecňovat, jsou tituly, u kterých to jde, a tituly, které autoritativně připravovat nelze. Jak vidíte úlohu dirigenta při nastudování nového díla vy?

No vidíte, to byl hlas z opačné strany barikády… Srovnávat něco zcela do vlastních kolejí by neměl ani jeden z nás. Nemělo by tomu být ani u sólistů, kteří by si mohli chtít nárokovat, abych je doprovázel s orchestrem jako poslušný korepetitor. Říkal jsem, že partitura je již sama skladatelovou interpretací emocí a charakteru příběhu. Mým cílem je přečíst je, zprostředkovat své čtení ostatním, nezpronevěřit se mu a v dialogu se potkat se sólisty a režisérem. Pan dirigent Josef Kuchinka nám mladým často připomínal, abychom měli připraveno co nejvíc přijatelných řešení, která nabídneme. Uměl být opravdový gentleman… A možná proto podobné gentlemanství očekávám od režisérů.

Originalita a novátorství hudebního provedení znamenají u nás stále ještě trochu tenký led. Ne každý dirigent chce jít ve svém nastudování proti zažitým tradicím; a teď nemyslím nějaké pionýrské pokusy za každou cenu, ale přesvědčení, že správně přečetl partituru, skladatelovy poznámky. A jeho vlastní pohled mu připadá správný a funkční. Jste zastáncem názoru, že charakter a kvalitu práce určuje svébytnost hudebního nastudování?

Každý si asi myslí, že jeho pojetí je to pravé ořechové… (smích) Podle mého názoru určují hudební pojetí a vnitřní tempo charakter spousty dalších, i nehudebních prvků inscenace. A to, jak dirigent toto pojetí vytváří, závisí nejen na jeho znalostech a schopnostech, ale také na tom, jak dalece hledá a přemýšlí. Baví mě interpretace, na níž je znát, že se dirigent nebál svobodně a odvážně zkusit něco jiného – vždyť tak kdysi vznikala i ta omílaná „tradice“. Ta může být dobrý sluha nebo zlý pán. Ale když jsem o něčem přesvědčen nejen hlavou, ale vnitřním citem, jsem schopen to prosadit.

Pojďme k jednomu konkrétnímu titulu. Podílel jste se teď na nastudování světové premiéry opery Miloše Orsona Štědroně Don Hrabal. Jak hluboko sahala vaše příprava na inscenaci? Režisérka Linda Keprtová se na tomto místě přiznala, že čtenářkou Bohumila Hrabala se stala vlastně až teď, když dostala nabídku Dona Hrabala režírovat…

V pubertě jsem několik Hrabalových knih četl, i když nevím, jestli jsem tehdy všemu rozuměl. Teď jsem se vrátil k filmovým zpracováním jeho románů a říkal jsem si, jak by na operním jevišti mohly vypadat Ostře sledované vlaky nebo Něžný barbar.

Když jsem viděl partituru opery, která vlastně neměla žádný vývojový děj, navíc obsahovala kaleidoskop všech možných žánrů a stylů, od kabaretu přes swing, rock ‚n‘ roll až ke konverzační opeře, říkal jsem si, co s tím budeme dělat? Nakonec se jako hlavní klíč k propojení ukázaly zpěvní linie, které autor hudebního nastudování pan dirigent Jan Chalupecký uchopil s porozuměním. Velký vklad přinesl sám představitel Hrabala Roman Janál, který, jak říká, vyrostl na Tomu Jonesovi a takové žánry jsou mu blízké.

M. O. Štědroň: Don Hrabal – Národní divadlo 2017 – závěrečná děkovačka (zdroj Národní divadlo / foto Hana Smejkalová)

Soudobé hudbě se věnujete pravidelně. Před nedávnem jste dirigoval koncert z premiér studentů kompozice na Hudební a taneční fakultě AMU v Praze. Dají se v pracích studentů skladby vysledovat linie, směry, jakými se současná mladá tvorba vyvíjí?

Moc mě potěšilo, že orchestrální díla na tomto koncertě žádný společný styl nebo směr nespojoval. Každý autor psal tak, jak mu je blízké. Ať už to bylo s příklonem k hudebním vzorům z minulosti či současnosti nebo se snahou o prozkoumání neznámých prostorů. U většiny bych ani neodhadl, který profesor daného studenta vede a koriguje. A to je dobře. Moji pozornost upoutala skladba Miroslava Tótha Anatomie absolutního smutku, ve které jsem našel velmi intenzivní výpověď. Natolik mě práce na ní zaujala, že nyní jednáme o jejím vytištění v jednom švýcarském nakladatelství.

Jaké nároky tato práce klade na dirigenta, který jistě pozná, že má před sebou zajímavé dílo nebo naopak průměrnou skladbu, ale oběma se musí věnovat s maximálním úsilím…

To je takový paradox naší práce – skladba, která je dobře napsaná a sdělná, mnohdy nevyžaduje nekonečné přemítání. Navíc dobří skladatelé mívají praktický cit pro interpretaci a napíší do not to, na čem opravdu trvají. Méně zdatně napsaná skladba může obsahovat nejasnosti, a to je výzva hledat, co všechno mohu udělat, aby vyzněla co nejlépe. Nebojím se orchestru říct: „Já si myslím, že chápu, jak to myslel, jenže to teď nezní, pojďme to zkusit úplně jinak“. Někdy takový pokus vyjde.

Sám jste aktivním skladatelem, věnujete se filmové a baletní hudbě. Je pro vás důležité věnovat pozornost autorské tvorbě vašich kolegů? Sledujete, jaká se dnes píše hudba, a vnímáte sebe sama jako součást nějakého trendu, směru či proudu?

Píši jenom občas, když opravdu chci a zajímá mě, jak moje hudba bude působit na lidi. Za skladatele se rozhodně nepovažuji. Mladé skladatele sleduji a fakt jim nezávidím. Mají to těžké, když se chtějí soustředit na hledání svého stylu. Ze všech stran je média sprchují všemožnými hudebními směry a styly, mnozí komponují na počítači, který jim omezuje imaginaci. Proto si tolik vážím těch, kdo v tom hudebním smogu přinesou trochu živé vody. Já být v jejich kůži, prodám televizi, zahodím laptop a odstěhuju se s papírem a tužkou třeba na Sumatru.

Děkuji vám za rozhovor.

 

VIZITKA

Jan Bubák (zdroj archiv autora/ foto Jakub František Michl)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat