Jedna z hvězd poválečného baletu v Brně. K nedožitým devadesátinám Věry Avratové

4. února by se dožila devadesáti let jedna z nejvýznamnějších osobností českého tanečního umění padesátých a šedesátých let, primabalerina disponující širokým výrazovým rejstříkem, dlouholetá špičková sólistka baletního souboru brněnského divadla, paní Věra Avratová.

Rodištěm Věry Avratové byl hanácký Přerov, město mladých let jejího Mistra a učitele Ivo Váni Psoty. V Brně začala navštěvovat Psotovu baletní školu a po Mistrově odchodu do zahraničí v roce 1941 pokračovala ve studiu u Marie Anny Tymichové, která se po jedenáctiletém velice úspěšném působení v zahraničí, především ve Francii, vrátila do vlasti.

Budoucí špičková česká taneční pedagožka Marie Anna Tymichová měla nastoupit na Psotovo místo v baletním souboru. K tomu ovšem nedošlo, protože rozhodnutím okupačních úřadů bylo v listopadu 1941 Zemské divadlo v Brně uzavřeno. Věru Avratovou rovněž učila baletní technice tehdejší choreografka a šéfka baletu Městského německého divadla v Brně Dia Luca, která připravila pro budoucí úspěšnou jevištní dráhu řadu dalších našich tanečnic a tanečníků, a svou baletní průpravu Avratová završila v Ostravě, kam ji v roce 1943 angažoval Emerich Gabzdyl.

V roce 1945 se vrátila do Brna. Okamžitě po příchodu zaujala jak svou bravurní taneční technikou, tak svým specifickým jevištním půvabem a pohybovou graciézností. Šéf baletu Josef Judl ji pověřil sólovými úkoly v baletu Vítězslavy Kaprálové Suita rustica stejně jako v další novince, kterou byl Balet o růži, jehož autorem byl ředitel divadla, režisér a hudební skladatel Ota Zítek, a v Nedbalově dětském baletu Z pohádky do pohádky. Dále v té době ztvárnila postavy Hálky v Délibesově Coppélii a Růže v Nedbalově Princezně Hyacintě.

V roce 1947 se vrátil do Brna ze svého druhého zahraničního pobytu Ivo Váňa Psota. Zopakoval si Prokofjevova Romea a Julii a Věra Avratová v této inscenaci tančila roli Dívky. Rychle se zařadila k jádru Psotova cílevědomě budovaného souboru a své všestranné kvality prokázala v řadě úkolů, které jí Mistr svěřil. Tančila sóla ve Dvořákových Slovanských tancích i ve Vzpouře hraček s hudbou Rossiniho. V Psotově verzi Čajkovského Labutího jezera ztvárnila ústřední roli Kněžniny pastorky, v baletní novince brněnského skladatele Karla Horkého Král Ječmínek roli Hraběnky.

S Věrou Vágnerovou alternovala v postavě Princezny Aurory v premiéře poslední Psotovy inscenace, Čajkovského Spící krasavice, kterou v důsledku Mistrovy nečekané smrti přivedli k premiéře jeho žáci.

V té době slavila Věra Avratová úspěchy na různých baletních soutěžích. V roce 1950 získala první cenu na Mezinárodní baletní soutěži v Mariánských Lázních. Spolu se svým tehdejším jevištním partnerem a manželem Jiřím Nermutem získali o rok později cenu na Mezinárodním festivalu mládeže v Berlíně.

S velkými úkoly se Věra Avratová setkala v době šéfovského působení Psotových žáků a následovníků Rudolfa Karhánka a již zmíněného Jiřího Nermuta. V Prokofjevově Popelce byla představitelkou Víly žebračky, tančila sólo v Čajkovského Italském capricciu a svůj výrazný dramatický talent uplatnila v postavě Niny v Chačaturjanově Maškarádě.

Vyvrcholením této fáze jevištní tvorby Věry Avratové byla role vášnivé Zaremy v Asafjevově Bachčisarajské fontáně. Inscenace samotná, k níž si choreograf Rudolf Karhánek (sám skvělý interpret Gireje) přizval jako spolurežiséra Jana Grosssmana, byla přímo kabinetní ukázkou dokonalého tvaru dějového baletu v tehdy používaném stylu. V Zaremě Věra Avratová skvěle uplatnila všechny své interpretační přednosti, schopnost dokonalého propojení perfektně zvládnutých technických prvků, jež role vyžaduje, s naprosto autentickým hlubokým prožitkem něhy a vášnivosti, lásky a nenávisti. Vše bylo korunováno její neopakovatelnou elegancí jevištního pohybu. Právem byl tento její výkon odměněn udělením Státní ceny.

Po Zaremě následovaly další vynikající kreace. Především to byla Julie v Nermutově koncepci Prokofjevova Romea a Julie, následovala hlavní ženská role Tao-Choa v Glierově baletu Rudý mák, který v Brně nastudovala Nina Jirsíková, Odetty v Labutím jezeře, jež bylo dílem tehdy u nás působícího sovětského choreografa Alexandra Romanoviče Tomského, Mireille de Poitiers v Asafjevových Plamenech Paříže, s nimiž brněnský soubor hostoval ve Francii, Dulcinea v původní premiéře baletu Jaroslava Doubravy Don Quijote, Rumjana v baletu bulharského autora Alexe Rajčeva Hajducká píseň, který inscenoval autorův krajan Ivan Todorov, titulní role v Nikotině Vítězslava Nováka či Belle Rose v Brittenově baletu Princ ze Země pagod.

V Nermutově výborné inscenaci Podivuhodného mandarina byla v roli Dívky skvělou partnerkou choreografovi, jenž se představil divákům i jako interpret titulního hrdiny. Dalším jejím mimořádně přesvědčivým výkonem bylo ztvárnění postavy Sari Villerové v Karhánkově choreografii Karejevovy Cesty hromu.

V roce 1961 dostávají v té chvíli poněkud stojaté vody brněnského baletního souboru novou injekci v příchodu Luboše Ogouna. Věra Avratová se výrazně uplatnila v roli Beatrice v jeho inscenaci Burghauserova Sluhy dvou pánů a Ninette ve vynikajícím Ogounově představení Křížkovy Balady o námořníkovi stejně jako v postavě Inspirace v baletním zpracování Berlizovy Fantastické symfonie a v sólovém partu ve Šmokově jevištním pojetí Gershwinovy Rhapsody in blue.

V roce 1965 je v obnovené Psotově inscenaci Spící krasavice představitelkou role Dobré víly. V roce 1964 dochází v brněnském baletu k dalšímu střídání na šéfovské pozici. Luboš Ogoun zakládá spolu s Pavlem Šmokem Studio Balet Praha a do Brna přichází někdejší Psotův veleúspěšný žák Miroslav Kůra. Věra Avratová tančí roli Lyceion v Ravelově baletu Dafnis a Chloé, ale začíná se věnovat činnosti choreografické.

V sezoně 1966-1967 je autorkou večera krátkých moderních baletů, uvedených na scéně Divadla Reduta pod názvem Metamorfózy podle skladby Benjamina Brittena, jež byla součástí programu. Věra Avratová dokázala, že své interpretační zkušenosti umí propojit s odpovídající jevištní představou. Diváci se mohli setkat se Saint-Saënsovou Umírající labutí v hudební úpravě Pavla Blatného, kterou sama tančila, ale především s řadou skladeb současných významných  brněnských autorů jako byla Musica Aspera Miloše Ištvána, Dialog sester, které napsal Pavel Blatný pro tehdy velice populární dvojčata, sólistky baletu a současně mistryně světa v umělecké gymnastice Hanu a Jiřinu Machatovy, skladbu Cantilenae od žáka Bohuslava Martinů Jana Nováka a dvě díla Aloise Piňose, Konflikty a Letní monology. Ve druhém z nich se autorka choreografie opět prezentovala jako výborná interpretka ve dvojici s Janem Šprlákem-Pukem.

V roce 1967 inscenovala Věra Avratová jako choreografka a režisérka premiéru baletu Miloše Vacka Milá sedmi loupežníků na náměr básně Viktora Dyka, který dirigoval neúnavný propagátor soudobé hudební jevištní tvorby Václav Nosek.

Šedesátá léta byla v brněnském Státním divadle obdobím, kdy všechny čtyři soubory divadla dosahovaly velkých úspěchů a navíc existovala v jejich úsilí i určitá propojenost. V tomto kontextu byla významná spolupráce Věry Avratové se souborem Mahenovy činohry, především s režisérem Evženem Sokolovským. Podílela se jako choreografka na řadě jeho inscenací (Shawův Androkles a lev, Kopeckého adaptace lidové hry Komedie o Anešce, královně siciliánské, Artaudova hra Pravdivá historie o smrti sourozenců Cenziových).

Ale především je nutné zdůraznit trojici inscenací režiséra Sokolovského, které patřily k tomu nejlepšímu v repertoáru Mahenovy činohry oněch let a v nichž se Věra Avratová prosadila jako významná spolutvůrkyně jejich úspěchů. Byl to roztančený Shakespearův Sen noci svatojanské s dominantním výkonem mladičkého, štíhlého a rtuťovitého Václava Postráneckého v roli Puka, sugestivní představení Weissova Pronásledování a zavraždění Jeana-Paula Marata a jeden z největších uměleckých a diváckých úspěchů Mahenovy činohry v celé její historii (pro mou generaci nepřekonatelný) Komedie o umučení Jana Kopeckého.

V činohře spolupracovala Věra Avratová rovněž s režiséry Milošem Hynštem (Brandstetterův Rembrandt) a Zdeňkem Kaločem (hra Milana Uhdeho Děvka z města Théb).

Věra Avratová byla v závěru šedesátých let kandidátkou na pozici šéfky baletu zpěvoherního souboru. Situace kolem roku 1968 umožnila dalšímu z významných profilových tvůrců brněnské divadelní scény oněch let, doktoru Ivo Osolsoběmu, realizovat jeho záměry, pokusit se o vybudování moderního (jak se tehdy říkalo hudebně-zábavného) divadla. Věra Avratová se jako choreografka podílela na třech inscenacích různého žánru, které byly pro tyto snahy typické. V oblasti klasické operety to byla inscenace Kálmánovy Hraběnky Marici, ve sféře muzikálové Leighův a Wassermannův Muž z La Manchy a především inscenace Dietlovy a Fischerovy adaptace Jiráskovy Filosofské historie, k níž hudbu napsal Zdeněk Petr a kterou režíroval Stanislav Fišer. Toto představení, jehož premiéra byla v květnu 1968, plnilo v oné době mnohem více než funkci divadelní.

Věra Avratová byla v té době rovněž pedagogicky činná na brněnské konzervatoři. Po rozchodu s Jiřím Nermutem se znovu provdala. Jejím druhým manželem se stal významný chirurg, propagátor operací srdce, profesor Jan Navrátil. Tomu bylo umožněno ve druhé polovině šedesátých let působení na II. chirurgické klinice vídeňské lékařské fakulty. Věra Avratová jej posléze do Vídně následovala.

Dočasný pobyt sovětských vojsk a následná takzvaná normalizace způsobily, že pobyt manželů Navrátilových ve Vídni se z dočasného proměnil na trvalý. Věra Avratová působila v letech 1969-1986 jako tanečnice a choreografka ve vídeňském Raimund Theater a posléze řadu let jako choreografka Johann Strauss Operette ve Vídni. Zde se podílela na řadě úspěšných inscenací klasických operet, v nichž kritika vyzdvihovala její schopnost přirozeně a vtipně rozehrát příběhy. Byla jmenována čestnou členkou tohoto souboru.

V roce 1985 byla jmenována profesorkou Vídeňské konzervatoře a byla jí udělena stříbrná medaile za zásluhy o Rakouskou republiku.

Smrt Věru Avratovou zastihla nečekaně ve Vídni 24. ledna 2007.