Jihoamerická hudební nadílka s Erwinem Schrottem

Uruguayského basbarytonistu Erwina Schrotta určitě není třeba našim milovníkům opery složitě představovat. Vynikající pěvec působí na nejprestižnějších světových scénách už téměř dvě desetiletí, a přestože mu bude příští rok už pět a čtyřicet let, není tento věk na poněkud klukovsky rošťáckém elegánovi ani zdaleka znát. V minulosti vydal dvě alba operních árií (první u firmy Decca, druhé u své nynější nahrávací společnosti Sony Classical), v nichž se naplno ukazuje jeho talent k plastickému vykreslení nejrůznějších lehkomyslných svůdníků (Don Giovanni, Escamillo), temných charakterů (Scarpia, Bertram, čtveřice padouchů z Hoffmannových povídek) či rovnou ďáblů (Gounodův a Boitův Mefistofeles). Jeho další sólové CD je ovšem oproti předešlým dvěma naprosto výjimečné: Schrott se v něm vrací ke svým jihoamerickým hudebním kořenům a jeho název – Rojotango, neboli Rudé tango – jasně naznačuje, jaký styl je pro tento projekt rozhodující. Oceňovaná nahrávka z roku 2011 vyprovokovala i vznik stejnojmenného koncertního programu, a právě s ním se přijel Erwin Schrott představit na svůj první pražský koncert.

Myslím, že už první pohled do postupně se zaplňujícího sálu musel návštěvníky trochu znejistět: mezi přízemními řadami stály dva zvukové pulty, na pódiu byly k vidění zesilovače a světelný park, za četnými kabely a podstavci pod mikrofony trůnila kompletní bicí souprava. Tohle že má být prostředí pro vystoupení klasického umělce? Diváci se ovšem ještě ani v klidu neusadili a jeviště svižně obsadila desítka hudebníků, následovaná bezprostředně i hlavní hvězdou večera. Ve tmavém obleku a s úzkou vázankou působil uvolněný a usměvavý Erwin Schrott spíše jako frontman kapely než jako exkluzívní sólista s doprovodem a po celý večer se důsledně staral, aby tento dojem zůstal zachován. S mikrofonem v jedné ruce a s druhou rukou ležérně zastrčenou v kapse objasnil anglicky publiku svůj vztah k tangu a k jihoamerické hudbě vůbec, aby dal následně pokyn k ladění orchestru, z nějž plynule vystoupilo efektní sólo pro bandoneon. Na něj navázal Schrott spolu s ostatními hudebníky prvním hudebním číslem večera, populární písní Argentince Carlose Gardela El día que me quieras, známou i z interpretace Plácida Dominga nebo Marcela Álvareze.

Zde se ukázalo, že ucho posluchače, navyklého ve Smetanově síni vystoupením bez potřeby umělého nazvučení, bude muset čelit velmi netradičnímu zážitku. Reproduktory sice doslova vypálily na diváky oslnivou zvukovou hmotu, plnou barevné latinskoamerické taneční rytmiky ve velmi atraktivním aranžmá, ale udělat si v této mase plastický dojem o kvalitách pěvcova hlasu či jeho volumenu se jevilo téměř nemožné. To, co se ovšem dalo určit téměř bezpečně, byl fakt, že uslyšíme příjemně zabarvený basbaryton se spolehlivou pěveckou technikou, i to, že je Schrott vskutku autentickým interpretem, který má tuhle hudbu zkrátka v krvi… Nejprve jsem byl subjektivně trochu na vážkách, jak přijmout zpěvákův operně školený hlas v přece jen populárním hudebním žánru, ale pak jsem si uvědomil, v kolika případech už byla tato kombinace příčinou nečekaně zajímavých a hodnotných počinů. Nejen jmenovaní pánové Domingo a Álvarez, ale třeba i José Cura stáli za řadou zajímavých projektů, kde se tango a témbr operních pěvců snoubily víc než inspirativním způsobem. Proč tedy upírat stejnou cestu i Erwinu Schrottovi?

Lichou se pak k mé velké radosti stala i obava, nebude-li večer, tvořený jen písněmi v rytmu tanga, co do celkového vyznění trochu jednotvárný. Nejen, že se Schrott obklopil vynikajícími hudebníky, které bylo radost poslouchat, ale prokázal i obdivuhodnou schopnost vytvořit program, jenž nešetří kontrasty a pulsuje a graduje od začátku až do konce. Po Gardelově hitu tak „frontman“ zazpíval několik písní snad největšího klasika argentinského tanga Astora Piazzolly a jeho předchůdce Juana Carlose Cobiána, a dbal na důsledné střídání pravé hudební vášně na jedné straně a teskné melancholie na druhé. První polovinu večera zpestřila i instrumentální verze Piazzollovy skladby Milonga del Angel, kde Schrott zastal post dirigenta smyčcové sekce, a chytlavá samba Caetana Velosa, v níž zpěvák bez větších potíží přiměl k pěvecké spoluúčasti i publikum…

To pak definitivně roztálo u titulní písně Pabla Zieglera Rojotango, skutečně strhujícího a drásavého vyznání, při jehož poslechu už nebylo třeba si klást otázky, je-li Schrottův hlas pro takový repertoár vhodný či nikoliv. Zdálo se, že je zkrátka jediný možný… S diváky se pak dobře naladění hudebníci na čas rozverně rozloučili a nezbývalo než se těšit na druhou polovinu.

A ta opravdu stála za to: protagonisté včetně zpěváka vyměnili kompletně tmavé šaty za bílé a učinili ze zbytku koncertu jednu velkou a co do energie nesmírně pozitivně nakažlivou jam-session. V úvodní skladbě Pásadlo bien! představil Schrott její autorku, virtuozní kontrabasistku Ginu Schwarz, a spolu s ní i další skvělé spoluhráče: fenomenálního bandoneonistu Claudia Constantiniho, špičkového klavíristu Federica Lechnera, vedoucího smyčcové sekce Alejandra Loguercia, trombonistu Roberta Pacheca a konečně i výborného bubeníka Jorge Pereze. Po velmi procítěně zazpívaném dalším známém hitu, Velázquezově Bésame Mucho, zpestřil Schrott stále gradující program i nečekanými vstupy dvou hostů.V písní Osvalda Farrése Acércate más se tak vedle pěvcova basbarytonu příjemně představila svým popovým projevem i půvabná zpěvačka Deborah Lee a v Casadově Canto Indio zaujala svým stříbřitým sopránem i naše muzikálová diva Michaela Gemrotová. Oficální část programu zakončil Schrott za rytmického přizvukování publika elegantním tangem Osvalda Farrése Quizás, quizás, quizás.

Nadšenými posluchači vynucený přídavek znamenal v rámci koncertu nemalou přidanou hodnotu. Za prvé doprovodil v další písni pěvce Claudio Constantini na klavír a bandoneon současně (což neopomněl Erwin Schrott řádně vyzdvihnout a publikum ocenit), a za druhé – Schrott zpíval tentokrát bez mikrofonu. A hle – Smetanova síň poznala dalšího skvělého pěvce, který ji dokázal spolehlivě vyplnit plným a charakteristicky zabarveným basbarytonem, jakých v současném operním světě opravdu mnoho není…

Setkání s jihoamerickým tangem v podání Erwina Schrotta (mimo jiné i spoluaranžéra většiny skladeb večera) a jeho hudebních přátel bylo každopádně v mnohém přínosné. Slyšet takto reprezentativní a skutečně „luxusně zabalený“ výběr toho nejlepšího z hudebního žánru, o němž je zdejší povědomí stále spíše povrchní, považuji osobně za nemalý svátek. Přesto ale doufám, že Erwina Schrotta u nás jednou uslyšíme i coby operního pěvce v odpovídajícím repertoáru. Takže – jestli nebudeme celý příští rok zlobit (nebo alespoň ne příliš) a čert si nás neodnese, a až anděl přečte z pergamenu cosi o našich dobrých skutcích, pak, kdo ví, třeba nám laskavý Mikuláš zase přidělí nějaký ten dárek…

Hodnocení autora recenze: 80%

Erwin Schrott – Rojotango
Erwin Schrott (baryton)
Claudio Constantini (bandoneon)
Federico Lechner (klavír)
Alejandro Loguercio (housle)
Roberto Pacheco (trombon)
Jorge Perez (bicí)
Gina Schwarz (kontrabas)
Michaela Gemrotová (soprán)
Deborah Lee (zpěv)
5. prosince 2016 Smetanova síň Obecního domu Praha

program:
Carlos Gardel: El día que me quieras
Juan Carlos Cobián: Nostalgias
Astor Piazzolla: Milonga del Angel
Caetano Veloso: Desde que o samba e samba
Astor Piazzolla: Rinascero
Astor Piazzolla: Oblivion
Pablo Ziegler: Rojotango
=přestávka=
Gina Schwarz: Pásadlo bien!
Consuelo Velázquez: Bésame Mucho
Alberto Domínguez: Perfidia
Osvalda Farrés: Acércate más
Ernesto Lecuona y Casado: Canto Indio
Carlos Manuel Puebla: Hasta siempre
Osvalda Farrés: Quizás, quizás, quizás