Jiří Hájek: Hodnotí nás 800 lidí v hledišti!
Česká opera a lidé kolem ní online (19): Jiří Hájek - Před pár dny bylo oznámeno, že Národní divadlo Brno uctí letošní sté výročí vzniku samostatného Československa novou inscenací Smetanovy opery Libuše a že roli Přemysla nastuduje barytonista Jiří Hájek. Je jedním z těch, jimž se věří, že budou důstojnými pokračovateli tradice smetanovských barytonů. Jiří ale nežije zdaleka jen smetanovským repertoárem, publikum ho dobře zná z Rossiniho, Mozarta, Pucciniho, Donizettiho, Glasse, Brittena, Martinů. Přesto se ale Jiří Hájek necítí být univerzálním interpretem…
Když se člověk ohlédne za rolemi, ve kterých jsme vás prozatím potkali, vidí opravdu širokou škálu a rozpětí. Jste tak všestranný pěvec, nebo máte své speciality, ale nemáte možnost se jim věnovat tak, jak byste chtěl?
Nemyslím, že bych byl všestranný pěvec. Pestrost rolí, které mám v nastudování, je dána tím, že přišla nabídka. A často jsem ani nemusel dlouze přemýšlet, protože jsem cítil, že to, co je mi nabízeno, je v mých silách a zároveň to pro sebe potřebuji. Samozřejmě, za dvacet let profesionální kariéry si záběr jednoznačně rozšíříte. Nicméně můj repertoár je stále jasně vymezený. Vzhledem k typu mého hlasu a mým možnostem jsem se dlouhá léta ubíral k Mozartovi. Za to jsem moc vděčný a mým největším profesním přáním je, abych tento repertoár mohl ještě pár let zpívat. Mozart je pro mne zábavný a dokáži si v něm najít spoustu hezkých chvil i sám pro sebe.
Váš záběr ovšem sahá ještě před Mozarta a na opačném pólu až k soudobé hudbě…
U té už se nedá tak zobecňovat, ale současný repertoár mne také velmi baví. Byť záleží na autorovi a konkrétním díle. Já jsem měl doposud štěstí na tvorbu Philippa Glasse. A i tou vysokou obtížností a určitým adrenalinem, který takové produkce obnášejí, mi bohatě přispěl. Baví mne česká opera, v níž bohužel není tolik příležitostí, jak bych si sám přál. A také je dost nás pěvců, kteří chceme Smetanu a Dvořáka zpívat.
Řekl jste, že si přejete, abyste mohl ještě nějakou dobu zpívat Mozarta. Znamená to, že vás vaše současná cesta může zavést někam, odkud to k Mozartovi zpět už nepůjde?
Ne, tak jsem to nemyslel a doufám, že to nenastane… Především je to dáno typem mého hlasu, kterému Mozartova hudba dělá dobře. Nemusím se v ní přepínat. Pravda, kdybych se pouštěl do těžších, dramatičtějších poloh, mohl bych se velmi snadno Mozartovi na hony vzdálit. Ale to nehrozí. Tím důvodem byl prostý fakt, že všichni stárneme. A málokdo se bude chtít na jevišti koukat na šedesátiletého Giovanniho…
Do vašeho repertoáru utěšeně přibývají role od Monteverdiho přes Mozarta, Smetanu až k současným autorům, ale s jedním z klíčových skladatelů jako byste si dával načas – v operách Giuseppe Verdiho jste doposud ztvárňoval menší role. Někteří vaši – i mladší – kolegové jsou ve verdiovských rolích jako doma. Co by se muselo stát, abyste takovou nabídku přijal?
Musela by přijít z divadla, kde bych si byl jist, že to můžu zkusit. Především kvůli jeho prostorovým dispozicím, kde by dobře zafungovala velikost mého hlasu a jeho znělost.
Myslím, že jen málokterý autor vás během vaší dosavadní kariéry minul – je tu italská opera, česká, ruská, anglická německá, francouzská, z české opery pak jak Smetana a Dvořák, tak i v bohaté míře především Bohuslav Martinů. Je to tak, že každý pěvec má „buňky“ pouze pro něco a to ostatní musí tvrdě vydřít?
Zcela jistě! Každý je doma v něčem jiném. Znovu se vrátím k Mozartovi a konkrétně k mozartovskému recitativu. To je velmi specifický prvek a mně od začátku mých studií nikdy nedělal problém. Zazpívat recitativ v Mozartově opeře je pro mě osobně banální úkol. A jsou kolegové, pro které je to takřka nepřekonatelná překážka, protože nevědí, jak na to. Ale na druhou stranu pro ně zas není problém udržet wagnerovskou frázi nebo Verdiho ve vyšší hlasové tesituře.
U nás se rádo škatulkuje, připadáte si jako příslušník určité pěvecké kategorie? Třeba té mozartovské?
O tom často přemýšlím. Nemyslím, že bych vězel ve škatulce. Myslím, že náš český „rybníček“ je sice široký repertoárově, ale nikoli počtem pěvců. A na škatulkování se nedá hrát téměř u nikoho. Jistě, někdo je předurčen k bezvadné interpretaci Verdiho a jiný se k němu krví a potem dopracovává.
A přesto se dva tak diferencovaní pěvci můžou potkat v jedné alternaci, jako třeba vy a Jiří Brückler, který se naopak ve Verdim cítí jako ryba ve vodě…
To je pravda, ale nemyslím, že by tu hrozilo nebezpečí – třeba podvědomého – napodobování a přizpůsobování. To spíš mezi námi funguje inspirace v dobrém slova smyslu. Jiří je sice mladší, ale já si z jeho výkonů můžu mnoho věcí vzít. Navíc je to bezva kolega a je s ním legrace.
Takže si nikdy ani jeden z vás neřekl „já se vyšponuji a udělám to lépe…“?
Některé věci prostě nepřekročíte. Jako třeba materiál, nástroj, který vám byl dán. Divadlo můžete zahrát na sto způsobů a oba můžeme v téže roli působit na diváka úplně jinak.
Mám pocit, že mezi vašimi rolemi dominují komické party. Ať už je to Figaro, Papageno, Hrabě Almaviva, Doktor Malatesta, osobně mi utkvěla třeba postava Gioachina Rossiniho v současné opeře Sergia Rendineho Veledůležité tajemství v plzeňské inscenaci z roku 2015. Ale možná se mi to jen zdá a vy vnímáte sebe sama rovnocenně ve sféře komické i vážné…
Přiznám se vám, že se rád na jevišti za komiku schovávám. Nejsem žádný extrovert, který by mimo divadelní scénu dokázal bavit společnost. Ale jsem-li skrytý za Papagenem či Guglielmem, cítím určitou svobodu a můžu zahrát komiku.
A co tedy Jiří Hájek za tu kterou figuru schovává?
Svou introverzi, která na jeviště nepatří.
Ale tuto schopnost musíte mít v sobě zakódovanou, ne?
To je otázka tréninku. Ovšem, bez určité dávky talentu a bez kódu, který si v sobě nesete, to nejde. Ale mnoho věcí se dá nacvičit. Teď jste mě přiměl vzpomenout si na moje začátky a na ukrutnou bolest zubů z trémy, když jsem měl ztvárňovat komickou roli Doktora Malatesty. Což byla moje první velká příležitost na profesionálním jevišti. Překonat tuhle trému bylo martýrium a trvalo mi to pár let. Ale i to je součást pěveckého a hereckého tréninku, která byla krutá, ale vyplatila se. Mým přáním je, aby ten rezervovaný Hájek pod slupkou té které divadelní postavy nebyl znát…
Pro mne jako diváka si ale občas tu introvertní náladu na jeviště nesete s sebou. K dobru věci. Poněvadž pak záleží na jediném gestu, jediném gagu, byť třeba pečlivě připraveném, který zafunguje mnohem líp než pitvoření a šaškování. Chápu ale, že někomu to může připadat příliš intelektuální, odměřené a pro konkrétní roli nepatřičné…
Ano, a někomu zase spíše uvěříte toho kašpárka… V tomhle směru mám zcela nedávnou zkušenost – před měsícem jsme měli v Národním divadle premiéru Mozartovy Figarovy svatby v režii Magdaleny Švecové. Úžasná práce. A moje role Hraběte Almavivy stojí na přesně nadávkované gestice a pečlivě odměřené komice. A zaslechl jsem, jak bylo moje pojetí studené a odtažité. Ale nás nehodnotí jeden člověk, nás hodnotí osm set lidí v hledišti. A každý z nich má svůj názor.
Otázka tréninku, řekl jste. Prodělával jste ho už během vašich vysokoškolských studií u Petera Mikuláše a Reného Tučka nebo spíše až v ostrém provozu v divadle?
To je trochu složitější. Myslím, že už jsem v nějakém rozhovoru uvedl, že moje studijní cesta nebyla nijak jednoduchá a přímočará. Na rozdíl třeba od Jiřího Brücklera, který má to štěstí, že absolvoval učednická léta u jediného pana profesora, dodnes jsou v kontaktu a báječně to funguje. Já jsem na tom byl jinak. Ale zdůrazňuji, že to nepadá pouze na hlavu kantorů! Studenti mají vždycky svou hlavu a snaží se jít svou cestou. Zastávám názor, že prvořadým úkolem hlasového pedagoga je takříkajíc „postavit nástroj“. Houslisté ho mají daný, ale u zpěváka je potřeba jej vybudovat. A to je jediná věc, která nám následně umožní předvést interpretaci a předat výraz divákovi. Bez nástroje můžeme o podání dlouze teoretizovat, ale není cesta, jak ho sdělit publiku.
Vy jste jmenoval Petera Mikuláše a Reného Tučka. Já si ve svých aktuálních dvaačtyřiceti letech z obou dvou mám stále co vzít. Jistěže jsem nezapomněl, co mi říkali. A nejen oni. A i teď jsem a dál budu ve vývoji a mám se co učit. Je stále na co vzpomínat, co zkoušet jinak a co zdokonalovat.
Jste systematický člověk?
V práci určitě ano. Souvisí to třeba i se studiem rolí, když přicházejí v takovém žánrovém rozptylu, o němž jsme se už zmiňovali. Ale mimo profesi asi ne… Asi bych nedokázal organizovat věci za pochodu.
Jsou umělci, kteří si kdysi vysnili, že budou zpívat ve “zlaté kapličce” a šli za tím. A jsou jiní, kteří zkoušky na konzervatoř udělali jen tak mimochodem, aniž by se o něco snažili. Měl jste vy coby student nějaké cíle?
Přiznám se, že neměl. Touha věnovat se zpěvu přišla až časem. Zpívám sice od svých šesti let, jak ve sboru, tak sólově, ale o obživě zpěvem jsem nepřemýšlel. Pocházím z Pardubic, kde není stálý operní soubor, můj jediný kontakt s operou se tudíž omezoval na video a DVD a ani si teď nevzpomenu, kdy jsem byl poprvé na operním představení. A s konzervatoří to byl trochu risk. Studoval jsem gymnázium, odkud jsem byl vyloučen, protože jsem nesložil zkoušky z dějepisu, což už je dnes vtipná vsuvka do života… Ale v onu chvíli jsem se zamyslel, krátce jsem dokonce ve svých sedmnácti letech chodil na pracovní úřad, no, moc možností nebylo. Zvolil jsem pěveckou variantu a přijímačky na konzervatoř dopadly dobře.
Vrátím se ještě k Giuseppe Verdimu. V jednom rozhovoru jste uvedl, že Verdiho opery máte rád a oceníte, když někdo ovládá „správně verdiovský styl…“ Co to znamená a jste vy sám verdiovec?
Nejsem, a v tom je právě zakopaný pes. Je to nádherný, vrcholný repertoár, ať už ho vnímám jako interpret, nebo jako posluchač. Ten, komu je dána možnost zpívat Verdiho, si ji neskutečně užívá. Zkrátka pěvecká radost. Avšak – jak jsem řekl – je k tomu potřeba adekvátní nástroj. Ale nechtějte, abych definoval verdiovský styl. To je obecná otázka a poznáte přece nejlíp sám svými smysly, jestli ten a ten pěvec toho a toho skladatele umí, nebo ne. Můžete slyšet zpěváka, který se trápí na Mozartovi. A já vím, že bych se trápil, kdybych se pustil do Verdiho.
Další ze zásadních autorů italské opery – tedy Giacomo Puccini – je ve vašem portfoliu zastoupen o něco výrazněji. Máte na svém kontě mimo jiné Marcella v Bohémě, Pinga v Turandot a Sharplesse v opeře Madama Butterfly. Cítíte, že z pěveckého hlediska je pro vás vhodnější, nebo vy pro něj…?
Pucciniho hudba je psána jinak. Možná se pletu, ale myslím, že to byla Anna Netrebko, kdo řekl, že Pucciniho buď zazpíváte, nebo váš hlas zavraždí. Myslela to tak, že Verdi komponoval výsostně pěvecky. Pucciniho instrumentace je daleko hutnější, bere na pěvce podstatně menší ohledy a má ve vedení melodické linky určitá specifika. Není tak „pohodlný“. A k tomu se jeho party nacházejí ve vyšší tesituře, čili další záludnost. Ty tři důležité role, které jste jmenoval, jsou, myslím, zcela v mých silách.
A stejně tak se můžeme hlouběji podívat na role smetanovské, jichž už máte také v nastudování několik – Kalinu, Vladislava, Radovana a v blízké době připojíte Přemysla v Libuši. Jeden kritik vás už před časem označil spolu s několika dalšími současnými pěvci za nadějného pokračovatele tradice smetanovských barytonů…
K Bedřichu Smetanovi mě poutá především fakt, že zpívám v rodném jazyce. A můžu tak maximálně dostát své snaze, aby slova, která zpívám, měla obsah. Snad se mi to i daří a snad právě tohle měl onen zmíněný pan kritik na mysli. Zkrátka rozuměl tomu, co říkám… Co důležitějšího může v české opeře být?
Přemysla nastudujete pro novou brněnskou inscenaci Smetanovy Libuše letos v září po boku své manželky Lucie v titulní roli a v režii Jiřího Heřmana. S ním spolupracujete už od roku 2004 a máte za sebou řadu společných projektů. Jste něco jako jeho „dvorní pěvec“ a on váš „kmenový režisér“?
Bylo by moc krásné, kdyby se to takhle dalo říct… My si prostě vyhovujeme a vlastně jsme se ani nikdy nebavili o tom, proč. Já obdivuji Jiřího přípravu, jeho estetické cítění. Což jsou z mého pohledu dva základní kameny a nedokážu si vybavit pro režiséra nic důležitějšího. Nemůžu říct, že bych od něj někdy viděl špatnou inscenaci, i mezi těmi, ve kterých jsem neúčinkoval. A to samo o sobě je výjimečné. No a já doufám, že na oplátku jsem pro něj vhodným nástrojem pro zhmotnění jeho představy o té které roli. Jiří je ovšem také stylista. Některé jeho inscenace jsou plné přirozeného herectví, ale jiné jsou bytostně pohybové, kde vše funguje na základě stylizovaného pohybu.
S Jiřím Heřmanem jste se před časem podílel také na scénickém ztvárnění Schubertova cyklu Zimní cesta. A je o vás známo, že pro písňovou literaturu máte slabost, konečně nastudované kompletní cykly Franze Schuberta, Antonína Dvořáka, Bohuslava Martinů, Petra Iljiče Čajkovského a dalších hovoří za vše. Nacházíte dostatečnou platformu pro uplatnění?
Bohužel nenacházím. Na písňovou tvorbu není čas a nejsou ani nabídky. Naposledy jsem měl možnost nastudovat Schubertovu Zimní cestu pro klasický liederabend s klavíristou a dirigentem Zdeňkem Klaudou. Oba jsme si to užili a slibovali si, jak to co nevidět zopakujeme. Ale od té doby se pravidelně scházíme v Národním divadle na korepetice nad docela jinou hudbou…
Děkuji za rozhovor!
VIZITKA
Barytonista Jiří Hájek (1976) vystudoval zpěv u Petera Mikuláše a Reného Tučka. V roce 2003 získal na Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka 1. cenu v oboru píseň a 2. cenu v oboru opera. Od roku 2004 byl sólistou v divadle J. K. Tyla v Plzni. Vystupoval zde jako Vladislav (Smetana: Dalibor), Escamillo (Bizet: Carmen), Malatesta (Donizetti: Don Pasquale), Lionel (Čajkovskij: Johanka z Arku), Hrabě Almaviva (Mozart: Figarova svatba), Guglielmo (Così fan tutte), Don Giovanni, Papageno (Kouzelná flétna), Důstojník (Glass: V kárném táboře), Bohuš (Dvořák: Jakobín), Figaro (Rossini: Lazebník sevilský), Kalina (Smetana: Tajemství) Pseudolus (Martinů: Voják a tanečnice). Od roku 2003 hostoval ve Státní opeře Praha jako Lescaut (Manon Lescaut), Marcello (Puccini: Bohéma), Colline (Leoncavallo: Bohéma), Ředitel divadla a Policista (Poulenc: Prsy Tirésiovy), Úředník (Britten: Smrt v Benátkách). Od roku 2008 je sólistou Opery Národního divadla. K jeho významným úlohám patří barytonové role v operách W. A. Mozarta: Papageno, Don Giovanni, Hrabě Almaviva, Guglielmo. Dále nastudoval Belcora (Donizetti: Nápoj lásky), Lorda Mountjoye (Britten: Gloriana), Boha syna (Hry o Marii), Adolfa z Harasova (Dvořák: Jakobín), Orfea (Gluck: Orfeus a Eurydika), Haraštu (Janáček: Příhody lišky Bystroušky), Tatínka (Humperdinck: Jeníček a Mařenka) Dandiniho (Rossini: Popelka), Ibn Hakiu (Čajkovskij: Jolanta) a jiné. Hostoval v Českých Budějovicích, Opavě, Ostravě, Brně. V roce 2005 spolupracoval s Agon Orchestra řízeným P. Kofroněm na české premiéře opery Philipa Glasse In The Penal Colony (Divadlo Archa). Spolupracuje s Jiřím Heřmanem. V roce 2004 zpíval v jeho režii roli Syna ve scénickém madrigalu Michala Nejtka Lamenti, s nímž společně reprezentovali českou kulturu na festivalu v Rio de Janeiru. V roce 2005 nastudoval roli Převozníka v opeře Benjamina Brittena Curlew River, inscenované v Českém muzeu hudby. V roce 2013 se účastnil scénického provedení písňového cyklu Franze Schuberta Die Winterreise ve filmovém ateliéru č. 4 na Barrandově. Pod vedením režisérky Alice Nellis účinkoval v bývalé kuchyni Psychiatrické léčebny v Bohnicích jako Paul v opeře Philipa Glasse Les Enfants Terribles.
(zdroj: narodni-divadlo.cz)
