Jiří Němeček – choreograf, baletní šéf a pedagog

Tato slova nejlépe charakterizují životní a uměleckou dráhu jedné z nejvýznamnějších osobností českého baletního života druhé poloviny dvacátého století, Jiřího Němečka, jehož nedožitých devadesátin vzpomeneme 12. dubna tohoto roku. Laskavé sudičky přály českému baletnímu umění v minulém století zejména ve dvou dekádách. Tou první byla hned jeho první léta. Tehdy tyto dámy požehnaly v roce 1903 Sašovi Machovovi a v roce 1908 hned dvěma dalším zakladatelským osobnostem našeho baletu – Ivo Váňovi Psotovi a Emerichovi Gabzdylovi.

Další takovou periodou byla dvacátá léta. Nedávno jsme si připomenuli nedožité jubileum muže, jenž položil základy pro úspěchy našeho baletního umění ve světě, Luboše Ogouna. Jeho spolupracovník a následník ve vedení Studia balet Praha Pavel Šmok se narodil o dva roky později v roce 1926. V roce 1921 se narodil Josef Škoda, choreograf a baletní šéf, jenž se výrazně zasloužil o svébytnou tvář libereckého a posléze olomouckého baletu, v roce 1923 Psotovi žáci Rudolf Karhánek a Jiří Nermut, kteří šli v Brně v Mistrových šlépějích. Ještě letos si připomeneme kulaté narozeniny jedné z nejvýznamnějších osobností v celé historii českého baletu – Miroslava Kůry, příští rok nedožité jubileum Vlastimila Jílka a v roce 1926 kromě Pavla Šmoka také kojetínského rodáka Borise Slováka, jenž se zapsal velmi výrazně především do historie slovenského tanečního umění, a dlouholetého ostravského tanečníka a šéfa baletu Alberta Janíčka.

Říčanský rodák Jiří Němeček (12. 4. 1924) prokázal své vlohy pro tanec již v raném školním věku. Nejdříve v rodných Říčanech u Loly Slabé, posléze u Bronislava Szynglarského. Mimořádný význam pro něj mělo školení u tehdejší primabaleríny a šéfky baletu Národního divadla Jelizavety Nikolské, u níž získal velice solidní základy ruské klasické baletní školy. Mimochodem, jméno Nikolské, od jejíhož narození uplyne letos 24. října 110 let, bychom i přes její neblahý konec v Národním divadle způsobený její příchylností k německým okupantům, neměli zapomínat. Pro český balet vykonala mnoho dobrého. Díky Nikolské vystoupil Jiří Němeček už ve svých patnácti letech na jevišti Národního divadla.

V roce 1940 získává stálé angažmá v tanečním sboru Tylova divadla v Nuslích (dnešní Divadlo Na Fidlovačce, tehdejší populární operetní Tyláček). O dva roky později jej Nikolská angažuje do baletního souboru Národního divadla. Zde si zatančil svou první sólovou roli – Námořníka v baletu Borise Blachera Jižní slavnost.

V roce 1943 přešel v rámci totálního nasazení do divadla v tehdejším Breslau (dnes Wrocław v Polsku). Tam získal možnost prezentovat se ve významných sólových rolích, jako byl například Corregidor z Fallova Třírohého klobouku, Jinoch z Čarodějné lásky téhož autora či Harlekýn z Bayerovy Královny loutek. Zde se také seznámil s kolegyní Elvírou Liebetanzovou, jež se posléze stala jeho celoživotní partnerkou.

Po osvobození se vrací do Národního divadla. Zde ale stráví pouhé dva měsíce a odchází do Opavy. Zde bylo založeno jako v řadě dalších měst bývalých takzvaných Sudet české divadlo. Taneční složku divadla tam vedl Josef Škoda. V roce 1964 přebírá její vedení Jiří Němeček. V Opavě si zatančil například Frana v Délibesově Coppélii či Otroka v Šeherezádě a vytvořil zde své první choreografie, kterými byly například Bayerova Královna loutek, Nedbalův balet Z pohádky do pohádky či Šeherezáda Rimského-Korsakova.

Po návratu Ivo Váni Psoty ze zahraničí se stal brněnský baletní soubor centrem přitahujícím výsledky své práce mimořádnou pozornost. A tak se stalo, že Jiří Němeček byl se svou ženou Elvírou přítomen premiérovému představení Verdiho Aidy, na němž byl také Ivo Váňa Psota, který jej požádal o předtančení. Mistr ještě během představení vyhověl a manželé Němečkovi se ještě téhož večera – 26. června 1948 – stali členy brněnského baletu, Jiří jako sólista, ale také jako choreograf.Psota se svou zkušeností, hlubokou znalostí ruského baletu a naprostým perfekcionalismem poskytl Jiřímu Němečkovi další podněty pro jeho tvůrčí růst. Jako tanečník se Němeček v Brně prosadil v Psotově variantě Labutího jezera, v Rossiniho Vzpouře hraček, ve Dvořákových Slovanských tancích a v Psotově scénické kompozici na hudbu Petra Iljiče Čajkovského Symfonie života. Z jeho choreografií jmenujme například Millöckerova Žebravého studenta a Voskovcovu–Werichovu–Ježkovu Těžkou Barboru ve zpěvohře anebo Molièrova Pána z Prasečkova v činohře.

V roce 1951 přichází nabídka z Plzně. Plzeňské divadlo prožívá v té době pod vedením skvělého herce a režiséra Zdeňka Hofbauera jedno z nejúspěšnějších období své historie. Zkušený divadelník Hofbauer dobře rozpoznal Němečkovy kvality a angažoval jej do funkce šéfa baletu. Šest let, která následovala, byla jednak léty možná největších Němečkových tvůrčích úspěchů a současně léty, kdy se z původního služebního baletního tělesa, jež čas od času uvedlo premiéru celovečerního baletu, stal sebevědomý ambiciózní baletní soubor.

I v Plzni se Jiří Němeček velmi úspěšně prosadil jako sólista. Zaznamenejme alespoň postavy Prince v Čajkovského Louskáčkovi, Myslivce ve Vostřákově Viktorce, Mrtvého milého v Novákových Svatebních košilích a Merkucia v Romeovi a Julii.V Plzni ovšem Jiří Němeček naplno rozvinul a prokázal své choreografické schopnosti. I když pracoval pod vedením Ivo Váni Psoty, jemuž za mnohé vděčil a kterého si velmi vážil, bližší jeho naturelu a cítění byl styl práce Saši Machova. Jiří Němeček vždy upřednostňoval především dramatičnost baletní inscenace, jíž podřizoval koncepci svých choreografií. Dlužno říci, že padesátá léta se svou snahou o realističnost projevu, se svým příklonem k tehdy panujícímu stylu v sovětském baletu, jenž propojoval výsostné taneční umění s až realistickou drobnokresbou při výstavbě rolí, Němečkovi velmi vyhovoval.V padesátých letech existovaly dnes již zcela zapomenuté takzvané Divadelní žatvy. Tyto každoroční akce sice byly do značné míry poznamenány dobovou ideologií, ale na druhé straně sehrály zajímavou roli v růstu kvality tehdejších divadelních souborů i v popularizaci jejich činnosti. Jednalo se o soutěž souborů i jednotlivců. Byla organizována podle žánrů – opera, balet, opereta a činohra, přičemž v činohře existovaly tři kategorie – velké významné soubory, větší soubory regionálního typu a oblastní divadla. V baletu to byl právě baletní soubor Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni, který pod vedením Jiřího Němečka sbíral žatevní vavříny jeden za druhým, a to jak ve sféře individuálních ocenění, tak v hodnoceních inscenací. Mezi vítězi v kategorii inscenací se setkáváme s Němečkovými choreografiemi Kašlíkova Jánošíka, Prokofjevova Romea a Julie či baletu sovětského skladatele Čulakiho Mládí, který byl oceněn dokonce jako nejlepší představení roku 1956. Za interpretaci postav Viktorky a Julie obdržela ocenění i jeho manželka Elvíra Němečková.Velký znalec českého baletu a Němečkova díla Vladimír Vašut hodnotí Němečkův způsob práce následovně:

„Právě v režijní stránce inscenací, ve schopnosti vybudovat pevný dramatický půdorys představení, v umění srozumitelně, logicky a dramaticky účinně ‚dovyprávět‘ děj baletu a vyjádřit zápletku i charaktery hrdinů byla největší síla a přednost Němečkových prací.“

V této souvislostí je třeba říci, že tehdejší trend v pojímání baletu jako tanečního převyprávění příběhů velmi přispěl k rozšíření popularity baletního umění mezi vrstvy publika, které tanečnímu umění příliš neholdovaly.

Logickým vyústěním Němečkovy skvělé plzeňské kariéry bylo jeho jmenování šéfem baletního souboru Národního divadla, k němuž došlo v roce 1956. Němeček se nového úkolu chopil se zaujetím a elánem sobě vlastním, věnoval maximální péči organizačnímu zajištění tak, aby bylo dosaženo maximální možné kvality inscenací. Soubor rozdělil na tři části, vlastní „velký balet“ a dvě menší tělesa, jež byla využívána při operních produkcích v budovách Národního a Smetanova divadla.

Vladimír Vašut hodnotí Němečkův nástup do Národního divadla následovně:

„Vysoké nároky prosazované s energickou cílevědomou houževnatostí přinesly brzy ovoce v podobě špičkových představení.“

Prvními Němečkovými inscenacemi v Praze byly dvě novinky, Burghauserův Sluha dvou pánů, v němž si zatančil roli Federiga, a Othello Jana Hanuše, kde ztvárnil postavu Cassia.Tyto role byly také posledními, v nichž Jiří Němeček vystoupil na jevišti. Posléze se už cele věnoval choreografii a režii baletních představení. Do Prahy přenesl svou veleúspěšnou inscenaci Čulakiho Mládí a také Romea Julii. Kromě toho participoval v té době jako choreograf i na řadě operních premiér. Připomeňme alespoň Bratry Karamazovy Otakara Jeremiáše, Ostrčilovo Honzovo království, Bergova Vojcka, Wagnerovy Mistry pěvce norimberské, Hry o Marii Bohuslava Martinů či Prokofjevovu Lásku ke třem pomerančům, kterou inscenoval sovětský režisér Georgij Pavlovič Ansimov.

Z dalších významných inscenací Jiřího Němečka jmenujme Prokofjevův Kamenný kvítek anebo jeho oblíbený titul, Šeherezádu Rimského-Korsakova, k níž se posléze vracel i v Ostravě a v Brně. V šedesátých letech, kdy se baletní repertoár rozšířil o inscenace, jež se vzdalovaly od příběhových baletů, se s úspěchem vyrovnal i s novými nároky a vytvořil řadu pozoruhodných inscenací titulů z moderní tvorby, jako byl například triptych složený z titulů Marnotratný syn Sergeje Prokofjeva, Náměsíčná Erwina Schulhoffa a Rapsodie v modrém Georgie Gershwina. Z jeho tvorby tohoto období jmenujme dále Medusu Gottfrieda von Einem, Meteoru Miloše Vacka, Straussova Dona Juana anebo Bartókova Podivuhodného mandarína. Velkou pozornost vzbudila jeho janáčkovská taneční kompozice Mládí či večer Návraty ke krásám, složený z děl českých starých mistrů Františka Ignáce Tůmy, Josefa Myslivečka, Pavla Vejvanovského a Františka Václava Míči.

V roce 1970 je jeho šéfovské působení v Národním divadle ukončeno. Zůstává tam nadále jako choreograf a souběžně působí také jako šéf baletu v Hudebním divadle Karlín. V letech 1974–77 působil ve funkci šéfa baletu Státního divadla v Brně. Z jeho brněnských inscenací si připomeňme Labutí jezero, které vytvořil spolu s Olgou Skálovou, působivé představení baletu ázerbájdžánského skladatele Maluje Moldobasanova Matčino pole, jež si poté zopakoval i v Ostravě, Hanušova Othella, soudobou novinku Plamen od Karla Odstrčila a především velkoryse koncipovaného Chačaturjanova Spartaka.V roce 1977 se ve funkci choreografa vrací do pražského Národního divadla a o dva roky později se znovu ujímá šéfovské funkce. Současně vyučuje choreografii na Akademii múzických umění. Umírá v Praze 29. července 1991, krátce po něm umírá i jeho choť, paní Elvíra Němečková. V historii českého baletu dvacátého století mu nepochybně patří jedno z čelných míst.

Autor je bývalým dlouholetým ředitelem Divadla J. K. Tyla v Plzni a Národního divadla v Brně

Foto archiv ND Praha, archiv ND Brno, Jaroslav Svoboda, Martin Poš