Jubileum dvou choreografů

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

V letošním druhém květnovém víkendu si připomínáme dva významné choreografy, kteří se, každý zcela jinak, zapsali do dějin českého tanečního umění.

Před sto třiceti lety, 9. května 1885 se v Praze narodil Jaroslav Hladík, faktický zakladatel brněnského baletního souboru, a o den později, před sedmdesáti lety, 10. května 1945, kdy celá země slavila osvobození, dotlouklo unavené a rozbolavělé srdce Joe (Josefa) Jenčíka, muže, jehož po právu můžeme nazvat průkopníkem moderního tance a baletu v této zemi.

Ačkoli Jenčík byl o pouhých osm let mladší než Hladík, narodil se 22. října 1893, jejich názory a styl práce se diametrálně lišily. Tím nechci nijak snižovat nesporné zásluhy, jež si Jaroslav Hladík v historii našeho baletního umění vydobyl, ale pouze konstatuji daný fakt.

Základy svého tanečního umění oba získali u choreografů, kteří stáli u zrodu českého baletu, Augustina Bergera a Achilla Viscusiho, jejichž kulatá životní jubilea si připomeneme v červnu a v červenci letošního roku. Hladíkovy a Jenčíkovy životní a umělecké osudy ale vedly po zcela jiných cestách.

Jaroslav Hladík vystupoval nejdříve jako figurant, od roku 1905 byl členem baletního sboru Národního divadla. V řadě baletů (Bayerova Královna loutek, Nedbalova Princezna Hyacinta mu byly přiděleny drobnější sólové úkoly).V roce 1912 odešel na odpočinek otec-zakladatel plzeňského divadla Vendelín Budil. Nový ředitel Karel Veverka se snažil ve svízelných ekonomických podmínkách, v nichž tehdy plzeňské divadlo muselo pracovat, zvýšit úroveň hudebních těles. Do opery angažoval mladého, velice nadějného dirigenta Václava Talicha a po odchodu baletní mistrové Freisingerové, která vyvinula značné úsilí pro to, aby se v Plzni mohlo provozovat kvalitní taneční umění, hledal jejího nástupce.

Baletní soubory ve smyslu, jak je známe dnes, tehdy u nás neexistovaly. Výjimkou nebylo ani Národní divadlo. Baletní těleso bylo součástí souboru Opery a jeho hlavní úkolem bylo zajišťovat taneční vložky pro operní a operetní představení. Čas od času dostal baletní mistr příležitost uvést celovečerní balet. Většinou se ale jednalo spíše o baletní pantomimy, představení určená pro dětského diváka anebo výpravná představení „revuálního“ typu, jako byl svého času slavný Excelsior. Záleželo na schopnostech, talentu, vkusu a znalosti zahraničních, především francouzských a ruských trendů, jak si choreograf se zadaným úkolem poradí.

Jaroslav Hladík se v Plzni chopil svého úkolu s intenzitou a velkým zaujetím. Ve své první sezoně uvedl hned čtyři baletní představení. Byly jimi tehdy mimořádně populární balet dlouholetého choreografa vídeňské Dvorní opery (1883–1913) Josepha Bayera Královna loutek, Lehkovážný pierot italského komponisty Manuela Pasquala de Costy a hlavně Princezna Hyacinta a Pohádka o Honzovi jeho oblíbeného skladatele Oskara Nedbala. K Nedbalovi se neustále a rád vracel. Z jeho díla v Plzni uvedl rovněž Nedbalův velmi populární dětský balet Z pohádky do pohádky. Podle dobových svědectví se událostí stala jeho inscenace Nedbalova Andersena v roce 1916. O tři roky později si troufnul i na Délibesovu Coppélii. Uvedl také původní novinku, balet Emanuela Mikšíka Sen v lese.

V roce 1919 nastala nová etapa v historii Národního divadla v Brně. Vedle svého dosavadního chudičkého útulku v takzvané „staré boudě“ na Veveří ulici získalo na pět provozovacích dní v týdnu reprezentativní Fellnerovu a Helmerovu budovu Německého divadla. Řízení divadla bylo svěřeno do rukou zkušeného divadelního direktora, spisovatele a novináře, autora řady populárních komedií, Václava Štecha. Štech povolal do funkce šéfa opery z Frankfurtu dirigenta Františka Neumanna. Jejich cílem bylo vybudovat v Brně všestranně vybavené divadlo, které bude schopné konkurovat Praze a výrazně se prosazovat ve středoevropském prostoru. Jaroslav Hladík dostal nabídku k převzetí funkce baletního mistra a choreografa.

Analogicky jako v Plzni nastoupil s velkou vervou a zaujetím. Už v listopadu 1919 nastudoval premiéru Mozartova baletu Les petits riens (Maličkosti), které byly spolu s jednoaktovou operou Divadelní ředitel hrány pod taktovkou Františka Neumanna. V Redutě, která tehdy byla dána českému divadlu k dispozici na dva hrací dny v týdnu, uvedl balet autora Selbyho Proměny a na konci sezony svého oblíbeného Nedbala, Z pohádky do pohádky.

Věnoval se zvýšení technické úrovně tanečnic a tanečníků, vyučoval baletnímu umění na konzervatoři. Jeho nejúspěšnější žákyní byla Zora Šemberová. Do divadla přivedl nové členy, sólistky, jako Hanu Olšovskou, Boženu Napravilovou, a na popud Františka Neumanna v roce 1926 také osmnáctiletého Ivo Váňu Psotu. V další sezoně sice uvedl pouze Nedbalovu Pohádku o Honzovi, ale v roce 1922 už se objevují vedle sice relativně tradičního, ale interpretačně nepochybně velmi obtížného Čajkovského Louskáčka, Rubinštejnův Pierotův syn a na scéně Reduty Ztracený syn francouzského bankéře a hudebního skladatele André Wormsera.

V lednu 1923 měli brněnští diváci možnost setkat se s tehdy mimořádně populárním dílem moderní tvorby, s Josefskou legendou Richarda Strausse, v níž choreograf Hladík rovněž vytvořil titulní roli. O dva roky později následuje první provedení baletu Bohuslava Martinů Kdo je na světě nejkrásnější a Lašské tance Leoše Janáčka uvedené pod titulem Valašské tance. Obě díla dirigoval Janáčkův oblíbený žák Břetislav Bakala a v téže sezoně si Hladík troufnul i na Labutí jezero.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat