Kristýna Morfová – výjimečný hlas, který předčasně umlčela autonehoda

  1. 1
  2. 2

V říjnu 1916 Kristýna Morfová vystoupila poprvé na jevišti Národního divadla v roli Královny noci v Mozartově Kouzelné flétně v představení, které dirigoval šéf opery Karel Kovařovic, a o několik dní později prokázala šíři svých hlasových možností v postavě Santuzzy v Mascagniho Sedláku kavalírovi. Po tomto představení ohodnotila kritika Morfovou jako dramatickou sopranistku univerzálních technických dispozic. Pěvecky nepochybně od první chvíle zaujala, ale už tehdy se projevoval handicap jejího robustního zjevu, což dokonce v době válečné nouze vedlo i k dosti nejapným poznámkám ze strany některých kritiků.

Morfová se se svou příslovečnou pílí a vervou pustila do dalších úkolů. V květnu 1917 vystoupila poprvé v Národním divadle v roli Mařenky. Její interpretace této role už byla jednoznačným úspěchem a v červenci téhož roku poprvé pod taktovkou Karla Kovařovice zpívala Libuši. Opět se dostavil úspěch, který se opakoval i při jejích dalších vystoupeních v této roli. V atmosféře před koncem války byl každé představení Libuše de facto národní manifestací. Už tehdy se jednalo o angažování Morfové do Národního divadla. Zatím k němu, patrně z více důvodů, nedošlo. Jedním z nich bylo patrně i to, že v té době Morfová připravovala Ludmilu Prokopovou na pěveckou kariéru. Obě dámy vystoupily společně 21. února 1919 v premiéře nového nastudování Mozartova Dona Giovanniho (tehdy uváděného pod názvem Don Juan), Kristýna Morfová v roli dony Anny, Ludmila Prokopová v roli Zerliny. Nějakou dobu také vyučovala zpěv na pražské konzervatoři, kde se mezi jmény jejích žáků setkáme i se jménem pozdějšího tenoristy bratislavského Národného divadla Janka Blaha.

V květnu 1929 se Kristýna Morfová a Ludmila Prokopová stávají členkami Národního divadla, když ještě předtím obě vystoupily pohostinsky v řadě rolí. Prokopová například zpívala Bětušku v Dvořákově opeře Šelma sedlák, která byla 7. března 1920 uvedena jako slavnostní představení k sedmdesátým narozeninám prezidenta Masaryka.

Kristýna Morfová a Ludmila Prokopová jako Lakmé a Mallika v opeře L.Delibese (foto archiv ND)
Kristýna Morfová a Ludmila Prokopová jako Lakmé a Mallika v opeře L. Delibese – ND Praha 1919 (foto archiv ND)

V červnu 1920 zpívala Morfová Libuši v premiéře nového nastudování opery pod taktovkou nového operního šéfa Otakar Ostrčila. Z jejích dalších úspěšných rolí na Národním divadle jmenujme ještě Miladu v Daliborovi. Marinu v Dvořákově Dimitriji, Královnu noci, kterou zpívala rovněž při premiéře Ostrčilova nového nastudování Mozartova díla. Připomeňme rovněž její verdiovské postavy, titulní roli v Aidě a Leonoru v Trubadúrovi, titulní hrdinku Délibesovy Lakmé a Filinu v Thomasově Mignon.

Věnujme krátkou pozornost i Ludmile Prokopové, jež se rovněž na jevišti Národního divadla prosadila v řadě rolí, jako byl například Cherubín, kterého úspěšně ztvárnila po boku Viléma Zítka jako Figara v Ostrčilově inscenaci Figarovy svatby, Nanettu v Nicolaiových Veselých paničkách windsorských, Blaženku ve Smetanově Tajemství anebo titulní hrdinku Pucciniho Madame Butterfly.

Obě umělkyně pokračovaly pilně ve své koncertní činnosti doma i v zahraničí a Morfová pravidelně hostuje v té době ve svých špičkových rolích v řadě československých divadel (Brno, Plzeň, Olomouc, Ostrava, Bratislava). V roce 1923 Morfová s Prokopovou opouštějí Národní divadlo, když jim vedení divadla nesplnilo podmínku pravidelné každoroční neplacené dovolené pro jejich koncertní aktivity. Naposledy vstoupila Kristýna Morfová na scéně Národního divadla 29. ledna 1928 v roli dony Anny v Donu Giovannim.

Po odchodu z Národního divadla se mohla Morfová plně věnovat svým vystoupením po celé Evropě, především při koncertech, které absolvovala spolu s Ludmilou Prokopovou. Jejich koncertní vystoupení, při nichž výrazně propagovala českou písňovou tvorbu a která většinou měla na programu i interpretaci lidových písní slovanských národů, se setkávala všude s obrovským ohlasem. Zde mohly naplno vyniknout všechny jemné valéry jejího hlasového projevu. Kritici v mnoha evropských zemích považovali její hlas za fenomenální, unikátní, kouzelný a srovnávali jej s hlasy Enrica Carusa a Fjodora Šaljapina. Škoda, že zpěvaččin fyzický zjev bránil jejímu výraznějšímu prosazení na předních světových operních scénách.

V roce 1926 se Morfová provdala za bulharského inženýra českého původu, Lubena Lukeše. Stále více se věnovala aktivitám v rodném Bulharsku, kde od roku 1930 působila trvale, a to jak v opeře a na koncertech, tak v pedagogické profesi a velmi aktivní byla i ve veřejné činnosti. Společně s Ludmilou Prokopovou patří mezi zakladatele bulharské moderní hudební kultury.

V roce 1935 byla pozvána sovětskou vládou do Moskvy, kde vystoupila počátkem května na dvou koncertech, na nichž sklidila veliký úspěch. Po návratu do Sofie dostala výpověď z profesorského místa na Hudební akademii.

1. června 1936 se Kristýna Morfová stala obětí automobilové nehody v Bulharsku. Ludmila Prokopová ji přežila o třiadvacet let – zemřela 6. června 1959 v Sofii, když jí předtím byl v roce 1951 udělen titul zasloužilé umělkyně. Věrně o odkaz Kristýny Morfové pečovala.  Jaromír Paclt ve svém důkladném a velmi obsažném článku o Kristýně Morfové ve sborníku Postavy brněnského jeviště cituje výňatek z dopisu Ludmily Prokopové jejímu někdejšímu učiteli profesoru Hoffmeistrovi: „…nemám nyní jiného cíle v životě, než abych zvěčnila světlou památku Kristinčiným živým pomníkem a pokračovala v každém jejím započatém díle.“

Kristýna Morfová (foto archiv ND)
Kristýna Morfová (foto archiv ND)

Svůj úkol splnila. Památka Kristýny Morfové se dnes těší v Bulharsku velké úctě. Do historie bulharské hudby a opery vstoupila pod přezdívkou bulharský slavík. Její jméno nese Střední hudební škola v její rodné Staré Zagoře, kde jsou pod jejím jménem pravidelně pořádány hudební soutěže. Velkých úspěchů dosahuje doma i v zahraničí dámský pěvecký sbor, který nese jméno Morfové a Prokopové. Spisovatelka Rumjana Lečeva napsala knihu Skutečný příběh Christiny Morfové, v roce 2008 natočil o Morfové režisér Petr Bachnev dokumentární film a v roce 1970 dokonce byla vydána poštovní známka, na jejíž levé straně je její portrét a na pravé straně Morfová jako Mařenka vedle Jeníka v Prodané nevěstě.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat