Krvavá celebrita Nero aneb Korunovace Poppey ve Vídni

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Jen výjimečně se Theater an der Wien vrací ke stejným titulům v tak krátkém časovém úseku, jako je pět let od skvělé inscenace Monteverdiho L′Incoronazione di Poppea (Korunovace Poppey, 1643), pod níž byli podepsáni dirigent Christopher Moulds a režisér Robert Carsen v roce 2010. Inscenační tým současné inscenace je ale stejně renomovaný – Jean-Christoph Spinosi (dirigent) a Claus Guth (režisér), který tak v tomto divadle dokončil monteverdiovskou trilogii (L′Orfeo – Orfeus 2010, Il Rittorno d′Ulisse in Patria – Návrat Odyssea do vlasti 2011).

Claudio Monteverdi (malíř Bernardo Strozzi, 1630)
Claudio Monteverdi (malíř Bernardo Strozzi, 1630)

Odborná literatura předkládá dva zásadní náhledy na literární látku Korunovace Poppey. Prvá část ji považuje za první historickou operu, druhá pak za vrchol typu benátské opery intrik, která jen využívá historické postavy. Pravdu je třeba asi hledat někde uprostřed. Jedinečně postavené libreto se soustřeďuje na směs mistrovských intrik a použití moci, manipulaci a zároveň fraškovitého humoru, neseného vedlejšími postavami chův a sluhů. Autorem libreta je přední benátský advokát své doby Giovanni Francesco Busenello (1598–1659), který vystudoval v Padově práva a pak se v Benátkách usadil.

Giovanni Francesco Busenello
Giovanni Francesco Busenello

Stal se vášnivým fanouškem opery, tedy hudebně dramatického žánru, který se právě v té době emancipoval jako podívaná nikoliv již jen pro vybrané šlechtické kruhy, ale jako zábava pro širší vrstvy, dostupná ve veřejných divadlech (Teatro San Cassiano v Benátkách otevřeno pro širokou veřejnost roku 1637). Patrně od roku 1640 napsal několik libret (v současnosti evidováno pět dochovaných), z nichž čtyři byla prokazatelně napsána pro Franceska Cavalliho – Gli amori d′Apollo e di Dafne (Lásky Apolla a Dafné, 1640), Didone (1641) a La prosperitá infelice di Giulio Cesare dittatore (Nešťastný blahobyt za diktátora Giulia Cesareho, 1646, patrně nekomponováno) a Statira, principessa di Persia (Statira, perská princezna, 1655 nebo 1656) s tradovaným námětem o dceři perského vládce Daria III. Mezi ně se včleňuje Korunovace Poppey s libretem z roku 1642, ale uvedená (podle posledních výzkumů) až v jarní části sezony divadla Teatro Santi Giovanni e Paolo následujícího roku.

Jak je vidět ze zvolených námětových okruhů Busenellových látek, zpočátku se tradičně přiklonil k mytologickým námětům oblíbeným dobou, pak ale se začal intenzivně zabývat náměty z antické historie, které ovšem byly pro současníky zřejmě atraktivní i pro politické a společenské paralely s vývojem a kvalitami nobility benátského státu. Libret si zřejmě literát vážil, protože je zařadil do prvé knihy svých sebraných spisů Delle hore ociose (Z hodin oddychu). Busenello vyšel ve svém libretu především ze dvou římských autorů, životopisců římských císařů. Prvním z nich je Suetonius Tranquillus a jeho dílo De vita Ceasarum (česky pod názvem Životopisy dvanácti císařů), druhým pak Tacitus s díly Historiae (česky pod názvem Z dějin císařského Říma a Annales / Letopisy). Oba dva autoři sesbírali dobově dostupná přímá i nepřímá svědectví pro velmi obšírnou charakteristiku jednotlivých římských císařů s obsáhlým uvedením jejich dobrých i špatných vlastností a skutků. Tacitus například v Letopisech také dovedně charakterizuje dvojaký charakter Poppey (XIII. kniha, odstavec 45) nebo vyústění vztahu Nerona a Othona (XIII. kniha, odstavec 46). Neronovým skutkům i jeho uměleckým pokusům jsou vlastně věnovány knihy XIII.–XVI. Podrobně také líčí tento autor Ottaviinu smrt (XIV. kniha, odstavce 60–64), námět, který ale libretista nevyužil (a poslal pouze zavrženou císařovu choť do vyhnanství). Dojemně je také líčena Senecova smrt na císařův příkaz (XV. kniha, odstavec 60–64).

Monteverdi komponoval operu již v pokročilejším věku, takřka pětasedmdesátiletý, a v partituře nejen zhodnotil svoji obsáhlou zkušenost, ale také integroval novinky z typu římské opery. Ty přivezl do Benátek skladatel a impresário Francesco Mamelli, který ohromil publikum efektní zákulisní technologií při uvedení své opery Andromeda právě při otevření Teatra San Cassiano. Monteverdi zařadil do opery dosavadní známé pěvecké útvary: arioso, lamento, berceuse (ukolébavka zpravidla v 6/8 rytmu), dueta, zárodek terceta a sbory. Opera také díky rozvětvené zápletce a vedlejším postavám dosáhla délky na tu dobu nebývalé – čtyř hodin. Vzhledem k tomu, že existovaly dva rozdílné dochované opisy díla v Benátkách (Biblioteca Marciana) a v Neapoli (Biblioteca S. Pietro a Maiella) a jen velmi omezené instrukce k nástrojovému obsazení, dílo od počátků svého znovuuvádění – tedy od roku 1905, kdy výběr z hudby provedla pařížská Schola Cantorum pod vedením skladatele a dirigenta Vincenta d′Indyho – prošlo celou řadou úprav a provozovacích verzí. Na nich se podílela nejen celá řada známých i méně známých odborníků na starou hudbu a dirigentů, ale i skladatelů soudobé hudby, protože estetika díla i morální (anti)poselství pozoruhodně souzní s uměleckým výrazem dvacátého století. Přepracování této Monteverdiho opery jsou tak trochu zrcadlem názorů na provozování staré hudby ve dvacátém století, a mezi autory nejrozšířenějších verzí nalezneme například italské skladatele Giana Francesca Malipiera a Ottorina Respighiho, Giorgia Federia Ghediniho, dále Jürgena Jürgense, anglického skladatele Waltera Goehra, rakouského skladatele Ernsta Křenka, Nikolause Harnoncourta, Nigela Rogerse, Raymonda Lepparda, Edwarda H. Tarra, Johna Eliota Gardinera nebo Gabriela Garridu, Reného Jacobse, ale i soudobého belgického skladatele Philippa Boesmana.

busta Poppey (National Roman Museum)
busta Poppey (National Roman Museum)
0 0 vote
Ohodnoťte článek

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Monteverdi: L´incoronazione di Poppea (Theater an der Wien)

[yasr_visitor_votes postid="188319" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


3 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments