Kvarteto slavných českých basistů, kteří se prosadili ve světě

Mojmír Weimann, 06.03.2015 0:00

Osobnosti české opery

Aktualizováno

Uplynulé týdny byly mimořádně bohaté na výročí spjatá se jmény význačných českých operních sólistů basového oboru. V rozmezí necelých čtrnácti dnů jsme si mohli připomenout data úmrtí čtyř významných osobností dějin české opery. Jedná se o čtyři umělce, kteří žili v různých dobách, ale spojuje je jedno. Značnou (leckdy převažující) část své tvůrčí zralosti působili úspěšně na zahraničních scénách.

První dva, František Hynek, od jehož úmrtí uplynulo 26. února sto deset let, a jeho generační souputník Josef Paleček, který zemřel 24. února před sto lety, patří do zakladatelské, vlastenecky silně orientované generace umělců éry národního obrození. U každého z této dvojice se ale dotyčná orientace projevovala jiným způsobem.

Třetím byl o čtyři desítky let mladší Pavel Ludikar, jehož pětačtyřicáté výročí úmrtí jsme si připomenuli 19. ledna. Ludikar byl z generace těch, kteří se ve dvacátém století zabydleli na čelných světových operních scénách a dostali se i za oceán. A nejmladším byl Rudolf Asmus, od jehož odchodu uplynulo 13. února patnáct let, jeden z nejvýznamnějších představitelů kongeniálního propojení operního zpěváka – herce, tak jak tento požadavek přinesl vývoj opery ve druhé polovině dvacátého století.

František Hynek se narodil 20. října 1837 v Karlíně, jenž tehdy byl ještě samostatnou obcí za pražskými hradbami, v silně vlastenecky smýšlející české rodině. Jeho strýc byl Alois Hynek, pozdější známý nakladatel a popularizátor české kultury a umění. Po dědečkovi z matčiny strany, regenschorim, zdědil hudební vlohy nejen malý František, ale i čtyři jeho sourozenci, dvě sestry a dva bratři. Bratr Jan byl virtuosem na violoncello a Adolf sólistou mnichovského Dvorního divadla.Rodiče si přáli mít ze syna Františka kněze. Tomu ale působilo studium na gymnáziu velké potíže, což se týkalo především latiny a řečtiny. Poté co v kvintě z obou klasických jazyků propadl, usoudil otec, že bude lepší, když bude Bohu sloužit v oblasti, k níž mnohem více inklinoval, v hudbě. František studoval na pražské varhanické škole u profesora Vogla hru na varhany i zpěv.

Po absolutoriu varhanické školy se mu naskytla příležitost zpívat ve sboru opery ve Stuttgartu, kde dostal příležitost ztvárnit i menší sólové role. V roce 1863 se vrací do Prahy, kde rok předtím bylo otevřeno české Prozatímní divadlo. Na popud Františka Ladislava Riegra jej ředitel divadla Franz Thomé angažuje. Mladý zpěvák se s velkou chutí chopil příležitosti, které se mu dostalo, a během několika let si vybudoval početný repertoár. Od počátku vynikal Hynek především v rolích, v nichž mohl uplatnit svůj hlasový rozsah, včetně přirozeně znějících hloubek (Sylvio ve Verdiho Ernanim, Kašpar ve Weberově Čarostřelci anebo Wolfram v prvním uvedení Smetanových Braniborů v Čechách).

Je zajímavé, že František Hynek, který neměl prakticky žádnou hereckou průpravu a podle řady dobových svědectví měl minimální herecké dispozice, slavil úspěch v řadě významných komediálních rolí. Již tehdy byl oblíbený jako van Bett v Lortzingově Caru a tesaři, Papageno v Mozartově Kouzelné flétně (později jej vyměnil za Sarastra), v němž mohl uplatnit mimořádné možnosti svého hlasového orgánu, a především doktor Bartolo v Rossiniho Lazebníku sevillském. V této roli si vypomáhal různými špílci, podle dobových svědectví prý dosti hrubozrnnými. Varianty tohoto zvyku se udržely i později, dokud se Lazebník hrál v češtině. Není divu, že si jej do role Kecala obsadil při prvním uvedení Prodané nevěsty i Bedřich Smetana. V této roli pak slavil úspěchy i později. Byl považován za vzorového představitele této role až do doby, kdy jej vystřídal Vilém Heš, jehož jubileum si mimochodem letos v červnu rovněž připomeneme.Vztahy mezi Františkem Hynkem a Bedřichem Smetanou ovšem nebyly vůbec idylické. František Hynek, který byl stoupencem dosavadního šéfkapelníka Prozatímního divadla Jana Nepomuka Maýra, nepřijal novátorské metody, které při studiu oper zaváděl Bedřich Smetana, a velmi kriticky se o nich vyjadřoval. K Hynkově nespokojenosti v Prozatímním divadle přispěla i konkurence o pět let mladšího Josefa Palečka, který byl stejně jako Hynek znamenitě hlasově disponován, ale na rozdíl od drobného Hynka byl mužem velmi urostlé postavy, navíc nepoměrně vzdělanější a herecky mnohem vybavenější. To nakonec vedlo k tomu, že František Hynek na svou úspěšně se rozvíjející kariéru rezignoval a rozhodl se z „Prozatímního“ odejít.Zkoušel to nejprve v pražském Německém divadle, ale tam mu to nevyšlo. Začala jeho čtrnáctiletá pouť po různých divadlech v Rakousku-Uhersku a Německu, během níž se sice velmi zdokonalil ve všech složkách svého projevu, ale protože byl patrně velký jazykový antitalent, málem zapomněl česky, takže po svém návratu do Prahy měl s češtinou na jevišti dost velké potíže.

Při svém putování prošel řadou souborů. Zpíval v Linci, Augsburgu, Düsseldorfu a dalších městech. Největší význam pro něj mělo jeho působení ve Vídni a v Kolíně nad Rýnem, kde se velmi uplatnil. Zavítal i do Lvova, který tehdy nebyl provinčním ukrajinským centrem, ale hlavním městem Haliče, prudce se rozvíjejícím, umělecky velmi aktivním střediskem polského kulturního života, neboť Poláci měli v podunajské monarchii nesrovnatelně lepší podmínky než jejich spoluobčané, žijící v Německu či v Rusku. Několik let působil velice úspěšně v brněnském německém divadle. Vytvořil desítky rolí nejrůznějšího charakteru v širokém hlasovém rozpětí. Zejména v první fázi své kariéry zpíval řadu barytonových rolí (Escamillo v Carmen, titulní hrdina v Donu Giovannim). V Mozartově „opeře oper“ ale vynikl především v postavě Leporella, kde mohl výborně uplatnit všechny své pěvecké přednosti i herecké zkušenosti, které během své zahraniční kariéry získal, Z dalších jeho postav jmenujme například kardinála de Brogni v Halévyho Židovce, wagnerovské hrdiny krále Jindřicha Ptáčníka v Lohengrinovi, lantkraběte Hermanna v Tannhäuserovi anebo Víta Pognera v Mistrech pěvcích norimberských.

Jeho snad nejúspěšnější rolí byl starý voják Marcel v tehdy nesmírně populárních Meyerbeerových Hugenotech (Hugenoti byla první zahraniční opera, která se hrála na scéně Národního divadla po jeho otevření). O jeho výkonu píše divadelní publicista Ladislav Novák. Tento přítel a životopisec Oskara Nedbala, autor libret k jeho baletům, vydal v době okupace v roce 1944 silně vlastenecky motivovanou knihu Stará garda Národního divadla. V ní nadšeně popisuje pěvcův výkon: „…jako Marcel v Hugenotech oslnil svým zvučným basem rozpínajícím se od E až po Fis a dramatickým přednesem. Ani později nenalezl Hynek pro svůj hlas i pro svůj naturel úlohy přiléhavější a nikdo ho v této partii nepřekonal.“

Zklamáním pro Hynka bylo angažmá v Lipsku, kam jej angažoval jako „wagnerovského“ pěvce ředitel Angelo Neumann, pozdější první ředitel a zakladatel slávy pražské Německé opery. S Neumannem si ale do okna nepadli, a protože v Praze se připravovalo otevření Národního divadla, setkáváme se s ním opět tam. Přes výše zmíněné jazykové potíže byl Hynek upřímný vlastenec a podle toho byl také v Praze přivítán.Zpíval Lutobora v Libuši při obou otevřeních Národního divadla. Přes svou někdejší nechuť ke Smetanovi, účinkoval úspěšně kromě Dvou vdov ve všech Smetanových operách. A jak nás informuje ve své knize Ladislav Novák: „Smetana velkomyslně zapomněl na nepřátelství, jež mu Hynek před lety tak nešetrně projevil, a když s kapelníkem A. Čechem smlouval obsazení Čertovy stěny, tak výslovně poznamenal, že v úloze Beneše byl by úplně na svém místě v ý t e č n ý pan Hynek.“

Vedle již zmíněného Marcela v Hugenotech zazářil především v Leporellovi a ve Falstaffovi v Nicolaiových Veselých paničkách windsorských stejně jako v řadě komických postav, jež vytvořil už během svého prvního pražského působení. Z dalších se zmiňme alespoň o některých, jako byl Mefisto v Gounodově Faustovi a Markétce, Sparafucile ve Verdiho Rigolettovi, Bertram v Meyerbeerově Proroku, Pizzaro v Beethovenově Fideliu.

Přednosti svého vokálního projevu dokázal naplno uplatnit v i árii Gremina v Evženu Oněginovi, když, nedbaje na aranžmá situace, vyšel na „forbínu“ a slavnou árii zapěl jako koncertní číslo. Z postav v českých operách zaujal především jako konšel Malina ve Smetanově Tajemství, Basmanov v Dvořákově Dimitriji anebo komický Janek v jednoaktovce V studni Viléma Blodka.

V Národním divadle ho ale čekala ještě další kariéra. Byl totiž angažován nejen jako sólista opery, ale také jako režisér. Musíme si samozřejmě uvědomit, že funkce režiséra měla tehdy zcela jiný obsah, než má dnes. Málokterá profese v divadle (a zejména v opeře) prošla tak prudkým vývojem jako režie. Tehdejší režiséři byli spíše aranžéry situací. František Hynek byl navíc handicapován tím, že neměl jako jeho starší kolegové František Kolár a Edmund Chvalovský hlubší vzdělání, v případě Kolárově především jeho vzdělání výtvarné, kterého nabyl při studiu na malířské Akademii, či v případě Chvalovského studium na technice a široký přehled v humanitních i přírodních vědách. Neměl ani herecký talent Josefa Šmahy, jeho schopnost inspirovat svým příkladem zpěváky a jeho přehled o současném moderním divadelním dění (inscenace divadla v Meiningen či nastupující realismus na jevišti). Uměl ale dobře využít svých značných zkušeností z německých divadel, které dokázal uplatnit především ve velkých, výtvarně na svou dobu velkolepě řešených inscenacích, jako byla dílka Meyebeerova či opery Richarda Wagnera.Svědomitý a důkladný František Hynek si dělal záznamy o všech svých představeních, a tak víme, že za svůj život odehrál a odzpíval sto dvacet rolí v celkem dvou tisících šesti stech třiceti jednom představení. Tím posledním byl žalářník Beneš ve Smetanově Daliborovi 1. února 1902. Zemřel v Praze 25. února 1905 a je pohřben na olšanském hřbitově.
***

Hynkův o pět let mladší sok a konkurent Josef Paleček se narodil 18. září 1842 v malé vesničce Jestřábí Lhota u Kolína, kde byl jeho otec učitelem. Je symptomatické, že ani na webových stránkách obce, ani na jejím hesle ve Wikipedii není o slavném rodákovi ani zmínka. Syn měl jít v otcových šlépějích a studoval nejprve reálku v Kolíně a v Kutné hoře a poté učitelský ústav v Praze. Krátkou dobu dokonce učiteloval ve škole u sv. Štěpána v Praze. V kantorských rodinách se tehdy pilně muzicírovalo, což se týkalo i mladého Josefa. Navštěvoval rovněž varhanickou škole a v proslulé pražské pěvecké škole Františka Pivody, z níž vzešla velká část koryfejů slavné zakladatelské generace opery Národního divadla, se učil zpívat. Rovněž ochotničil v divadle u sv. Mikuláše na Starém městě. Když bylo v roce 1962 otevřeno Královské zemské prozatímní divadlo, angažoval jej kapelník Jan Nepomuk Maýr do sboru. Po roce odešel do divadla v Olomouci, ale v roce 1964 se s ním už setkáváme v Praze jako se sólistou, a to záhy velmi úspěšným.Josef Paleček zpíval v premiérách oper Bedřicha Smetany. V Braniborech ztvárnil roli Kmeta, v Prodané nevěstě se představil v roli otce Krušiny a především je nutno zdůraznit jeho skvělý výkon v postavě žalářníka Beneše při slavnostní premiéře Dalibora, která se konala 16. května 1868 u příležitosti položení základního kamene Národního divadla. Po Františku Hynkovi, který odešel do ciziny, převzal také postavu Kecala. Zaskvěl se v řadě velmi významných postav světové operní tvorby, v nichž mohl naplno uplatnit své značné vokální předpoklady spjaté s velkým hereckým talentem a v neposlední řadě i svou urostlou postavu. Byl výborným Leporellem v Donu Giovannim, Osminem v Únosu ze Serailu, Kašparem ve Weberově Čarostřelci či žalářníkem Roccem v Beethovenově Fideliu. Byl také prvním představitelem opery Gaetana Donizettiho Don Pasquale na českém jevišti. Mimořádný úspěch slavil v roli Sarastra v Kouzelné flétně.

Na základě těchto úspěchů přišla nabídka z vídeňské Dvorní opery. Josef Paleček tuto nabídku odmítl. Bylo to po prohrané rakousko-pruské válce, kdy se nenaplnily naděje Čechů na vyřešení jejich rovnoprávného postavení v rámci monarchie. Ladislav Novák ve své vzpomínkové knize hodnotí Palečkův počin následovně: „Ve chvíli pro náš národ nejsmutnější odmítl nabídku dvorní opery vídeňské. Odešel sice později do Petrohradu, ale i pak pociťovalo Prozatímní divadlo nejen ztrátu basisty přímo fenomenálního, ale i velmi nadaného režiséra a vzorného učitele.“Na Palečkovo rozhodnutí jít do Ruska možná mělo vliv jeho mimořádně úspěšné ztvárnění titulní role v Glinkově opeře Ivan Susanin, tehdy hrané pod původním názvem Život za cara (tohoto názvu se dnes znovu na ruských scénách používá). Odchod do Ruska tehdy leckteří čeští vlastenci brali jako významný projev vlastenectví ve formě slovanské soudržnosti. Po krátkém intermezzu v Moskvě se stal v roce 1870 Osip Osipovič Paleček členem peterburského Mariinského divadla, kde už několik let působil jako šéfdirigent další Čech Eduard Francevič Nápravník. Tento rodák z Býště u Pardubic věnoval Mariinskému divadlu prakticky celý svůj umělecký život stejně jako kladenský rodák, dirigent Váša Suk moskevskému Velkému divadlu. Lze bez nadsázky říci, že tito dva čeští muzikanti se v nejvyšší možné míře podíleli na rozvoji ruského hudebního (zejména pak operního) života.Tito umělci se snažili popularizovat v Rusku českou hudbu, především díla Bedřicha Smetany. Zásluhou Nápravníka a Palečka byla v roce 1871 poprvé v Rusku na jevišti Mariinského divadla uvedena Prodaná nevěsta. Představení ale bylo přijato kritikou vesměs negativně. Velmi ostře dílo kritizoval člen skupiny skladatelů Mocná hrstka César Kjui. Je zřejmé, že humorný příběh z českého venkova nekorespondoval s běžným ruským cítěním a myšlením, navíc ve vznešeném prostředí carské dvorní opery. Svoji roli tu ale nepochybně sehrál konflikt hlavního mluvčího skladatelské skupiny Milije Balakireva s Bedřichem Smetanou, k němuž došlo při Balakirevově návštěvě Prahy v roce 1866.

Josef Paleček zpíval v Mariinském divadle mnohé čelné role ve světových operách, ale úspěšně si v Peterburgu zopakoval i svého Susanina a přidal k němu roli Farlafa v Glinkově Ruslanovi a Ludmile. Podílel se na prvních scénických provedeních Musorgského Borise Godunova, které uvedl Eduard Nápravník. V roce 1873 to nejprve bylo jevištní uvedení tří scén (obraz v krčmě a oba polské obrazy), v roce 1874 pak první provedení opery jako celku. V obou představeních ztvárnil postavu jezuity Rangoniho. Jako sólista hostoval v Oděse, v Tiflisu (nynější Tbilisi) a dalších městech ruské říše. Bohatá byla rovněž jeho koncertní vystoupení.Když byl nucen ze zdravotních důvodů rezignovat v roce 1882 na svou další pěveckou kariéru, zůstal Josef Paleček tehdejšímu hlavnímu městu ruské říše věrný. Stal se nejprve sbormistrem a potom režisérem divadla a byl jedním z nejužších spolupracovník Eduarda Nápravníka. Byl režisérem většiny jeho slavných inscenací. Za všechny jmenujme první uvedení Evžena Oněgina v Peterburgu a světové premiéry Čajkovského oper Čarodějka, Piková dáma a Jolanta.

Josef Paleček, který po celý život udržoval styk s rodnou vlastí, kde se s ním bylo možno setkat při jeho koncertních vystoupeních, byl jmenován profesorem peterburské konzervatoře. Byl faktickým tvůrcem jejího operního oddělení, které založil v roce 1888. Jeho činnost byla oceněna udělením nejrůznějších vyznamenání. Zemřel v Peterburgu (jak se ruské hlavní město jmenovalo od vypuknutí první světové války) dne 24. února 1915 (podle starého kalendáře to bylo 11. února) a je pohřben na petěrburském Smolenském hřbitově.V roce 1882, v době, kdy se František Hynek navrátil z ciziny domů a kdy Josef Paleček zaměnil kariéru úspěšného operního sólisty za činnost sbormistrovskou, režijní a pedagogickou, se nově jmenovanému sbormistrovi Prozatímního (a posléze Národního) divadla, rodákovi z východočeského Vamberka, Augustinu Vyskočilovi a jeho choti, Františce Ludikarové, narodil syn Pavel. Od dětství se věnoval hudbě a zpěvu, kterému ho nejdříve učila jeho matka, jež působila jako operní sólistka ve Švýcarsku, kde se také seznámila s Augustinem Vyskočilem.
***

Pavel Vyskočil (narozen 3. března 1882 v Praze) vystudoval v Praze gymnázium a na přání otce se zapsal na právnickou fakultu. Vedle toho se ale rozhodl souběžně studovat na konzervatoři hru na klavír, kompozici a posléze zpěv. O jeho přijímací zkoušce se traduje velmi roztomilá historka. Mladý basbarytonista si na předzpívání vybral Dvořákovy Biblické písně. Antonín Dvořák, který byl údajně zkoušce přítomen, prý dojatě po zpěvákově vystoupení prohlásil: „On je nezpíval, on se je modlil. Tak to má být.“ Ať už tuto větu slavný skladatel pronesl, anebo ne, je v ní přesně obsažen pěvcův přístup ke zpěvu a k umění vůbec.V roce 1904 ještě jako posluchač konzervatoře, vystoupil Pavel Vyskočil na jevišti Národního divadla v roli Sarastra v Mozartově Kouzelné flétně. Následně se rozhodl prohloubit své pěvecké školení v zahraničí. Studoval v Paříži u známého pedagoga Jeana Louise Lassalla. Někdy v té době si změnil své příjmení Vyskočil na Ludikar podle rodného jména své matky. Poté následovalo angažmá ve vídeňské Volksoper a v drážďanské Dvorní opeře. V roce 1911 poprvé zpíval v milánské La Scale. Mimo jiné zpíval v italské premiéře Straussova Růžového kavalíra barona Ochse, v tehdy velmi populární opeře Engelberta Humperdincka Královské děti (na českém jevišti bylo toto dílo uvedeno v Brně, v prosinci 1917 pod taktovkou Josefa Winklera a v režii Karla Komarova, na Národním divadle pak v roce 1842 a hrálo se osmkrát) roli Šumaře a také titulní roli Modrovouse v prvním uvedení opery Paula Ducase Ariadna a Modrovous. Z jeho dalších milánských rolí jmenujme například Falstaffa v Nicolaiových Veselých paničkách windsdorských, Géronima v Tajném manželství Domenica Cimarosy či titulního hrdinu v Boitově Mefistofelovi. Ve Wagnerových Mistrech pěvcích byl jak představitelem Hanse Sachse, tak Víta Pognera, jenž se později stál jednou ze stěžejních rolí jeho repertoáru.

V roce 1914 vystupoval v bostonské opeře, válečná a první poválečná léta strávil dílem ve Švýcarsku a dílem při několika pobytech v Latinské Americe. Ve známém Teatro Colón v Buenos Aires zpíval už v roce 1911 a poté se tam znovu vracel. Zde vytvořil další dvě ze svých stěžejních wagnerovských postav – Wotana v Prstenu Nibelungů a krále Marka v Tristanovi a Isoldě. Ve Švýcarsku vystupoval například v curyšské opeře v mozartovských rolích Leporella v Donu Giovannim, Mluvčího v Kouzelné flétně a také v postavě Oresta ve Straussově Elektře.

Sledovat přesně Ludikarovy poválečné divadelní osudy by vyžadovalo hodiny úporné práce, shánění a ověřování faktů. Účinkoval v řadě významných divadelních scén v Římě, Turíně, Terstu, Paříži, Budapešti, Havaně a leckde jinde. Dne 16. listopadu 1921 vystoupil, tentokráte už pod přijatým uměleckým jménem Ludikar, na scéně Národního divadla v roli Borise Godunova. Dva týdny poté zde ztvárnil roli Mefista v Gounodově Faustovi a Markétce. V době takzvané první republiky se na jevišti naší první operní scény objevil Pavel Ludikar celkem čtrnáctkrát. Vedle Borise, kterého ztvárnil celkem čtyřikrát, a Mefista, to dále byl Kecal. V jednom představení se představil v roce 1933 v čtyřroli zloduchů v Offenbachových Hoffmannových povídkách, což tenkrát nebylo zcela běžné. Svá hostování završil v titulní roli Mozartovy Figarovy svatby 11. ledna 1938.

Jedním z mezníků na životní dráze Pavla Ludikara byl 16. listopad 1926. Toho dne vystoupil poprvé v newyorské Met. V prvním uvedení Pucciniho Turandot na scéně newyorské opery, které dirigoval Tulilo Serafín, vystoupil v roli císaře Timura. V titulní roli excelovala Maria Jeritza, jejím partnerem v postavě prince Kalafa byl Giacomo Lauri-Volpi a roli Liu ztvárnila Martha Atwood. S Met poté spolupracoval plných šest sezon, byl jedním z maximálně využívaných sólistů tohoto období. Se souborem absolvoval dvě stě dvacet představení, naprostou většinu z nich na mateřské scéně, jež tehdy byla situována na Broadwayi. Vedle toho se zúčastnil mnoha zájezdů do Filadelfie, Baltimore, Bostonu, Clevelandu a dalších „štací“.Je pozoruhodné, že zásadně používal českého křestního jména Pavel. Od začátku byl velice příznivě přijímán jak publikem, tak kritikou. Při své páté roli v Met, kterou byla postava slepého krále Archibalda v tehdy populární opeře italského autora Italo Montemezziho Láska tří králů, zhodnotil jeho výkon kritik New York Times Francis D. Parker následovně: „Pavel Ludikar si počínal velmi uspokojivě, zdá se, že je to zatím jeho nejlepší role v Met, počínal si vokálně velmi dobře, zpíval a hrál s velkým emotivním účinkem.“ Okruh jeho repertoáru byl mimořádně široký. Z wagnerovských postav exceloval například jako Vít Pogner v Mistrech pěvcích norimberských. Kritik filadelfských novin ho vyhodnotil jako „skutečného Mistra Pěvce“. V Lohengrinovi byl Jindřichem Ptáčníkem, v Tannhäuserovi lantkrabětem Hermannem, v Bludném Holanďanu Dalandem, ve Valkýře Hundingem, v Tristanovi a Isoldě králem Marke. Z jeho verdiovských rolí jmenuje Ramfise v Aidě, Sparafucila v Rigolettovi a Wurma v prvním uveden Luisy Millerové v Met, z pucciniovských Collina v Bohémě, Geronta v Manon Lescaut, Ashbyho v Děvčeti ze zlatého západu, Simona v Gianni Schicchim a především výborně ztvárněnou roli Rambolda při prvním newyorském uvedení Vlaštovky.Z dalších významných rolí připomeňme alespoň Rocca v Beethovenově Fideliovi, Kapuleta v Gounodově Faustovi a Markétce, Hestera v Rossiniho Vilému Tellovi, Alvise v Ponchielliho Giocondě, Golauda v Debussyho Pelléovi a Mélisandě, Cara Oceánu v opeře Rimského-Korsakova Sadko a Gorgibuse v operním zpracování Molièrovy komedie Směšné preciézky, jež bylo dílem italského komponisty Felice Lattuady, otce slavného italského filmového režiséra Alberta Lattuady. A samozřejmě nechyběl na jeho repertoáru Kecal, jehož pochválil kritik New York Times: „Ludikar poprvé zpíval Kecala německy, i když je více doma v češtině, jeho propracované komické pojetí bylo velmi úspěšné.“ Pavel Ludikar hovořil a zpíval v několika jazycích. Uvádí se, že písňový repertoár zpíval ve dvanácti jazycích.Jeho poslední vystoupení ve svazku Met bylo spojeno s hostováním souboru v Clevelandu dne 23. dubna 1932, kde se představil v roli Coppélia v Hoffmannových povídkách. Pěvecké umění Pavla Ludikara lze nejlépe charakterizovat citací z jedné kritiky: „Ludikarův průrazný a přiléhavý basbaryton měl krásnou barvu a neobyčejný rozsah od nejhlubších tónů basso-profonda až k barytonovému g 1.“

Po odchodu z Met jezdil Ludikar nějakou dobu se zájezdovým operním souborem po Spojených státech a hostoval v evropských divadlech. V roce 1935 se stal ředitelem Nového německého divadla v Praze, kde již předtím režíroval Dvořákova Jakobína. Jeho nejvýraznějším činem v této funkci bylo uvedení dvanáctitónové opery rakouského autora Ernsta Křenka Karel V., v níž sám ztvárnil titulní roli. Tato opera byla původně napsaná na objednávku pro vídeňskou Státní operu, ale po nástupu nacistů k moci a za následujícího vývoje politické situace v Rakousku bylo její uvedení zakázáno.

Po návratu do Československa ve třicátých letech se Pavel Ludikar objevil i na filmovém plátně. Ve filmu Tatranská romance režiséra Josefa Rovenského, k němuž sám dodal námět a napsal i scénář, vytvořil hlavní roli kováře Pavla. Jeho hereckou partnerkou byla tehdy začínající Jiřina Štěpničková. Výkon Štěpničkové a krásná slovenská příroda byly největšími pozitivy dosti kýčovitého filmu. Typově vhodnější úkol dostal v jinak opět dosti kýčovitém snímku režiséra Bínovce Píseň lásky, kde hrál hlavního hrdinu, hudebního skladatele Lípu. I když filmy nevynikaly přílišnou hodnotou, díky své divácké atraktivnosti zajistily Ludikarovi širokou popularitu i mimo okruh milovníků opery.

Pavel Ludikar se stal posledním ředitelem Nového německého divadla v Praze. Divadlo se stalo útočištěm řady významných umělců, kteří byli pro svůj rasový původ, politické přesvědčení a nejčastěji obojí, nuceni opustit Německo. Vzrůstající politické napětí a tlak z „říše“ vedl k tomu, že ještě před uzavřením mnichovské dohody byla činnost divadla, jež bylo po léta jedním z průkopnických evropských „operních domů“, ukončena. Po 15. březnu 1939 sloužila budova k pořádání významných politických a společenských akcí německých protektorátních vládců a k občasnému hostování německých operních a operetních souborů.

V následujících letech se Pavel Ludikar věnoval převážně již jen pedagogické činnosti, i když občas ještě účinkoval především na koncertech. Učil v Praze, ve Vídni, působil i v Mnichově, ale především v salcburském Mozarteu. Konec války prožil v Čechách. Chtěl odejít do Vídně, ale v tom mu bylo zabráněno. Podobně jako v jiných případech mnozí rychlokvašení „vlastenci“ žádali Ludikarovo potrestání. I když existovaly důkazy o jeho pomoci českým studentům, podařilo se ostrakizovat Ludikara v rodném městě jeho otce, kam vždy rád zajížděl. Byl přinucen pracovat jako metař. Je známo, že při této práci oprašoval pamětní desku svého otce Augustina Vyskočila. Teprve v roce 1947 mu bylo povoleno odejít do Vídně.

Stal se váženým profesorem Vídeňské školy hudebních a dramatických umění (dnes tento ústav, který byl založen v roce 1909 a byl vzorem pro vznik podobných škol jinde, včetně našich akademií múzických umění, nese titul univerzity). Zde, stejně jako v salzburském Mozarteu, vychoval řadu významných pěvců. Nějakou dobu působil také v operním divadle ve Štýrském Hradci, kde rovněž stál u zrodu školy operního zpěvu.

Na svou rodnou vlast nezanevřel. Občas ji navštěvoval a údajně byl přemlouván k tomu, aby se vrátil. I tato etapa Ludikarova života by stála za podrobné prozkoumání. Věřme, že se ho dočkáme. Pavel Ludikar si uchoval svoji aktivitu až do konce života. Zemřel ve Vídni 19. února 1970.Alespoň posmrtně uctilo Ludikarovu památku město, které mu nejvíce ublížilo, rodiště jeho otce, Vamberk. Stalo se tak díky nadšenému organizátorovi regionálního hudebního života, badateli a znalci lokálních hudebních tradic Pavlu Bořkovi, který se stal v roce 1990 starostou Vamberku a zastával tento úřad do roku 1994. Pavel Bořek zemřel v roce 2010. Památka na Pavla Ludikara žije a vloni v listopadu došlo ke slavnostnímu křtu publikace Múzy Pavla Ludikara. Na akci byl přítomen i pěvcův vnuk, známý pražský divadelní a filmový herec Ivan Vyskočil, pokračovatel rodinné kumštýřské tradice.
***

V podzimních dnech roku 1921, když se Pavel Ludikar připravoval po letech na své druhé vystoupení na jevišti Národního divadla – na Borise Godunova, v němž se Pražanům představil už jako slavný pěvec, se ve Zlíně v rodině přednosty místní železniční stanice, narodil 30. října chlapec Rudolf, budoucí vynikající představitel této role. Po dědečkovi, zlínském regenschorim Antonínu Šmídovi a strýci Františku Šmídovi, zakladateli zlínského pěveckého sboru Dvořák, zdědil hudební talent. Sám byl od dětství zapálený pro divadlo. Při studiu na gymnáziu v Kroměříži se pilně zúčastnil všech divadelních aktivit a zpíval také v pěveckém sboru Moravan, který vedl Eugen Třasoň. Po maturitě v roce 1948 odešel do Olomouce, kde se věnoval studiu zpěvu u profesorky Marty Zapletalové.Mladého adepta pěveckého umění si povšimnul šéf ostravské opery Jaroslav Vogel a v roce 1941 jej angažoval do operního sboru ostravského divadla. Záhy jej začal pověřovat sólovými úkoly. Tím prvním byl Ramfis ve Verdiho Aidě. V rychlém sledu pak následovaly mnohé role další, ze Smetanových oper to byli například Matouš v Hubičce, Kecal v Prodané nevěstě a konšel Malina v Tajemství, zazpíval si i Vodníka v Rusalce. Svůj výrazný komediální talent mohl prokázat například v donu Basiliovi v Lazebníku sevillském, ale dostal i takové úkoly, jako byl Kašpar ve Weberově Čarostřelci a wagnerovské postavy Hunding ve Valkýře a lantkrabě Heřman v Tannhäuserovi. V roce 1944 zpíval v Praze pod taktovkou Jaroslava Krombholce sólo v Dvořákově Svaté Ludmile.

Tři roky, které Rudolf Asmus strávil v Ostravě, byly pro něj vynikající školou. O jeho další pěvecký vývoj se zasloužili moudrý a zkušený Jaroslav Vogel a tehdy velice známý a ceněný ostravský pěvecký pedagog Rudolf Vašek. V Ostravě výrazně vyzrál i herecky, k čemuž měl přirozené dispozice. V ostravské opeře tehdy pracovali dva mladí režiséři, Karel Palouš, sám zkušený a výborný herec, a nadcházející hvězda české operní režie Miloš Wasserbauer. Především oni poskytli Asmusovi velice solidní základy hereckého řemesla, jež později dokázal tak zdárně využívat.

Jaroslav Vogel odešel v roce 1943 do Brna. Měl zájem o angažování Rudolfa Asmuse, ale zabránilo v tom uzavření divadel. A tak se s Rudolfem Asmusem setkáváme v brněnských divadelních programech až v roce 1945. A okamžitě byl pověřen spoustou úkolů. Ve své první brněnské sezoně 1945/1946 nastudoval následující role: Rychtáře v Janáčkově Její pastorkyni a Květenského ve Škroupově Dráteníkovi. Zopakoval si Matouše v Hubičce a v Tajemství si s chutí zahrál a zazpíval Bonifáce. Své komediální kvality potvrdil také v Purkrabím ve Dvořákově Jakobínu, Vrchním v Novákově Lucerně, Basiliovi v Rossiniho Lazebníku sevillském či v roli Uberta Pergolesiho v aktovce La serva padrona (Služka paní). V Kovařovicových Psohlavcích vytvořil postavu soudce Václava ze Šternberka, v italských operách hraběte Monterone ve Verdiho Rigolettovi, Krtka v Pucciniho Plášti a Simona v Gianni Schicchim.

Již tento pouhý přehled ukazuje na šíři Asmusových možností. A hned v následující sezoně 1946/1947 dostává dva zvláště významní úkoly. Tím prvním byl Chrudoš ve Smetanově Libuši a tím druhým postava, která v jeho budoucí kariéře sehrála nejvýznamnější roli: Revírník v Janáčkových Příhodách lišky Bystroušky. Svůj podíl v budoucím vztahu Rudolfa Asmuse k roli Revírníka, kterou považoval vždy za svou nejmilejší, sehrál nepochybně i fakt, že tvůrcem inscenace byl režisér prvního uvedení této opery Ota Zítek. Ještě v téže sezoně uplatnil své všestranné schopnosti ve třech postavách operní tvorby dvacátého století, v roli arcibiskupa v Novákově Karlštejnu, v postavě Starosty v Kubelíkově Veronice a advokáta Swallowa v československé premiéře Brittenova Petera Grimese.

Během dvou let se stal Rudolf Asmus jednou z profilových osobností Janáčkovy opery. K výše zmíněným smetanovským rolím přibyl žalářník Beneš z Dalibora, Wolfram v Braniborech, Mumlal ve Dvou vdovách, otec Paloucký v Hubičce. Z dvořákovských postav Vodník v Rusalce a svoji schopnost precizního spojení pěvecké a herecké podoby role potvrdil v Marbuelovi v Čertu a Káče. S Janáčkovou tvorbou se setkal v postavách doktora Kolenatého ve Věci Makropulos, Čekanova v opeře Z mrtvého domu a především kupce Dikoje v Káti Kabanové (opět v režii Oty Zítka). V původní novince, opeře Osvalda Chlubny Freje pána z Heslova vytvořil roli mincmistra Viléma.Rozhodující význam měl pro brněnské Asmusovo působení příchod Zdeňka Chalabaly do funkce uměleckého šéfa v roce 1949. Chalabala si jej obsadil do role Patriarchy ve své první inscenaci, kterou byl Dvořákův Dimitrij, do postavy Starého kardinála v operní novince Karla Horkého Jan Hus, Vitoraze ve Fibichově Šárce a především do titulní role Musorgského Borise Godunova. Chalabalova a Munclingrova inscenace, která vstoupila do dějin brněnské opery, poskytla Asmusovi jedinečnou příležitost ukázat všechny kvality své jedinečné umělecké osobnosti a on toho dokonale využil. Alena Němcová ve svém článku o Rudofu Asmusovi v Postavách brněnského jeviště napsala: „Široká škála výrazových prostředků od jemných záchvěvů hlasu po dramatické parlando, mimiky a gest, vrcholících v krkolomném pádu z carského trůnu při Borisově smrti, byla rozvržena k mocné gradaci a emotivnímu účinku.“

Z dalších Asmusových brněnských rolí připomeňme Farlafa v Glinkově Ruslanovi a Ludmile, dvě mozartovské postavy, Dona Alfonsa v Così fan tutte a titulní roli ve Figarově svatbě, a žalářníka Rocca v Beethovenově Fideliu.

V Praze poprvé hostoval 15. května 1949, když na jevišti Smetanovo divadla (tehdy se ovšem ještě jmenovalo Divadlo 5. května, i když už bylo součástí Národního divadla) v roli Purkrabího v Jakobínu, o dva roky později se pražským divákům představil v historické budově Národního divadla ve své parádní roli Borise Godunova. K angažmá ale došlo až v roce 1953, v době, kdy se do Prahy opět vrátil Zdeněk Chalabala.Jeho první studovanou rolí ve zlaté kapličce byl Boris Godunov v nové inscenační podobě, jejímiž tvůrci byli dirigent Zdeněk Chalabala a hostující sovětský režisér Nikolaj Dombrovskij. Asmus si v Praze zopakoval svůj brněnský triumf a rázem se stal jedním z nejvytíženějších členů souboru. Svůj brněnský smetanovský repertoár si rozšířil o vynikajícího Raracha v Čertově stěně, z nových postav, které přidal do svého repertoáru, jmenujme především Leporella v Donu Giovannim, Biterolfa ve Wagnerově Tannhäuserovi, knížete Galického v Borodinově Knížeti Igorovi a Ruslana, kterého vyměnil za Farlafa v Glinkově opeře.

Dne 7. května 1954 vystoupil Rudolf Asmus poprvé v Národním v roli Revírníka při premiéře nového nastudování Příhod lišky Bystroušky, které bylo dílem dirigenta Jaroslava Vogla a režiséra Václava Kašlíka. Úspěch měl opět mimořádný. Někdy v té době se o Janáčkovu sedmou operu začal zajímat, z pohledu některých sice kontroverzní, ale v té době už velké proslulosti se těšící, tvůrce slávy berlínské Komické opery, Walter Felsenstein.

Profesor Felsenstein s důkladností a pečlivostí Němcům vlastní zanechal mnohá velmi cenná svědectví o přípravě toho díla. Ve sborníku jeho statí, který pod názvem Schriftem zum Musiktheater vydalo nakladatelství Henschelverlag Berlin v roce 1976, jsou publikovány velmi cenné dokumenty, které se týkají přípravy jeho inscenace a účasti Rudolfa Asmuse v ní. V dopise Maxi Brodovi ze 17. února 1956 popisuje Felsenstein, jak na něj zapůsobila brněnská nahrávka, na níž Revírníka zpíval právě Rudolf Asmus. V té chvíli se naprosto jednoznačně rozhodl pro to, že v jeho inscenaci musí ztvárnit Revírníka jedině on. V dopise Rudolfu Asmusovi ze dne 24. března 1956 podrobně seznamuje Rudolfa Asmuse se svou koncepcí a dopis končí následujícími větami: „Nepotřebuji ještě jednou zdůraznit, jak moc mi na spolupráci s Vámi záleží. Očekávám od ní rozhodující a nejcennější příspěvky k této inscenaci.“

Úspěch byl zcela jednoznačný. Felsensteinova inscenace, kterou dirigoval Václav Neumann, se stala senzací a Rudolf Asmus hvězdou.

Dnes se v inscenační praxi vracíme vesměs k původní podobě díla, ale ve své době byla Felsensteinova koncepce vycházející z úpravy Maxe Broda považována za téměř vzorovou a bylo jí inspirováno i Wasserbauerovo režijní pojetí inscenace, která byla zahajovacím představením v nové budově brněnského Janáčkova divadla dne 2. října 1965.

Další krásná role čekala Rudolfa Asmuse v Národním divadle. Byl jí Papageno v Mozartově Kouzelné flétně, kterou nastudoval Jaroslav Krombholc v moderním odvážném pojetí Bohumila Hrdličky. Rudolf Asmus znovu prokázal svou dokonalou schopnost symbiózy zpěváka a herce. Premiéra dne 18. ledna 1957 vzbudila na svou dobu nevídaný rozruch. Strážci ideologické čistoty se ve vzácné shodě spojili s operními staromilci, Hrdličkova koncepce byla podrobena zdrcující kritice a inscenace byla po sedmi představeních stažena. Důsledkem bylo, že české divadlo přišlo o mimořádně talentovaného a invenčního režiséra Bohumila Hrdličku a na evropskou operní scénu vstoupil režisér Bohumil Herlischka.

Rudolf Asmus sice zůstal nadále členem Opery Národního divadla, ale vzal si neplacenou dovolenou. Během ní sice nastudoval v Národním divadle ještě dvě postavy, Tátu šumaře v opeře Rudolfa Karla Smrt kmotřička a titulní roli v opeře Rimského-Korsakova Pohádka o caru Saltánovi, ale jeho skutečným působištěm se stal Felsensteinův soubor, v němž slavil 28. ledna 1958 další mimořádný úspěch v čtyřroli Lindorf, Coppélius, Mirakel, Dapertutto v Hoffmannových povídkách. Souznění mezi Felsensteinem a zpěvákem, v němž režisér našel ideálního tvůrce pro svou představu operního divadla, bylo dokonalé.

Dne 30. května 1959 vystoupil Rudolf Asmus v roli Kecala na scéně Národního divadla naposled. V roce 1960 si ještě zahrál ve filmu režiséra Jaromila Jireše Přežil jsem svou smrt postavu židovského zpěváka vězněného v koncentráku a definitivně přesídlil do Berlína.Komické opeře, jejímž se stal řádným členem, zůstal věrný do konce života. Na její scéně vytvořil celkem třicet sedm rolí. Mezi jeho další velké úspěchy patřily postavy Leporella, doktora Bartola v Mozartově Figarově svatbě a Alchymisty v Paisiellově Lazebníku sevillském, Popolaniho v Offenbachově Modrovousovi, Krále v Prokofjevově Lásce ke třem pomerančům, hostinského Palivce v opeře Roberta Kurky Dobrý voják Švejk a především titulní role v dalším legendárním představení Komické opery, v muzikálu autorů Steina a Bocka Šumař na střeše.

Příběh židovského mlékaře Tovjeho neměl ve východním Berlíně lehkou cestu na jeviště. Někdejší Felsensteinův asistent a pozdější redaktor Deutschlandfunku Lothar Weber, který se podílel na přípravě inscenace, podal velmi cenná svědectví o jejím vzniku. Premiéra byla naplánovaná na 23. ledna 1971 a generální zkoušce byl přítomen sovětský velvyslanec Abrasimov, který nakonec rozhodl, že premiéra se může konat s tím, že bylo nutné provést určité úpravy v textu a reáliích (například nesmělo se používat slovo pogrom a v závěru byly zcela vypuštěny zmínky o exodu do Ameriky). Úspěch premiéry byl frenetický a Rudolf Asmus byl jednoznačně ohodnocen jako jeden z nejlepších představitelů Tovjeho v celosvětovém měřítku. Stejně byla hodnocena i někdejší představitelka Bystroušky, sopranistka Irmgard Arnold, která hrála Tovjeho manželku Goldu. Na vstupenky se čekaly měsíce a lidé byli ochotni zaplatit horentní sumy. Rudolf Asmus sám o tom v jednom rozhovoru řekl: „Každý chtěl Šumaře vidět. Bylo to jako droga.“ Inscenace byla na repertoáru do roku 1988 a podle Lothara Webera dosáhla pěti set šesti představení.

Rudolf Asmus byl poctěn titulem Komorní pěvec. V roce 1988 byl jmenován čestným členem Komické opery. Ve zmíněném sborníku Felsensteinových statí je zveřejněn text projevu z října 1960, v němž Felsenstein ocenil řadu pracovníků Komické opery. Rudolfa Asmuse a jeho kolegy Josefa Burgwinkla a Wernera Enderse (shodou okolností šlo o představitele tří kumpánů z Lišky Bystroušky – Revírníka, Faráře a Rektora) vyzvedl jako příklad spolehlivého, vždy věrného nasazení, jako příklad toho, jak umělecké výkony, jež potřebujeme, jsou závislé na tom, že člen divadla ztotožní svůj úkol se svým osobním vkladem.Kmenoví členové Komické opery Felsensteinovy éry byli věrní svému divadlu. Do zahraničí se Rudolf Asmus dostal pouze při zájezdech souboru. Jeho jediné hostování bylo ve Státní opeře, kde ztvárnil titulní roli v dětské opeře Joachima Wetzlaua Meister Röckle. Opera se setkala ve své době s velkým úspěchem. Libreto vzniklo na základě pohádky, kterou údajně vyprávěl Karel Marx svým dětem.

V roce 1976 Rudolf Asmus dokonce v Komische Oper režíroval. Uvedl tam svou oblíbenou operu Tajemství, v jeho někdejší roli Bonifáce vystoupil další významný Čech ve službách Felsensteinova souboru, Klement Slowioczek, který letos v listopadu oslaví své sedmdesáté narozeniny.

V závěru své kariéry účinkoval Rudolf Asmus v řadě drobnějších úkolů. Všechny ztvárnil, jak bylo jeho zvykem, s plným uměleckým nasazením. Jeho Ponocný v Mistrech pěvcích norimberských v Kupferově inscenaci z roku 1981 byl jednoznačně hodnocen jako špičkový výkon v představení. Z dalších postav tohoto typu jmenujme jeho Samiela ve Weberově Čarostřelci, Lillase Pastiu v Bizetově Carmen, finančního ministra Antonia v Offenbachových Banditech anebo Luthera v Offenbachových Hoffmannových povídkách. Jeho poslední rolí byl Varhaník z hor (Händel) v Kupferově skvělém představení Händelovy opery Giustino. Derniéra této inscenace, v níž nastartoval svou hvězdnou kariéru kontratenor Jochen Kowalski, v prosinci 1996, byla posledním Asmusovým vystoupením na scéně Komische Oper. Představení Giustina stejně jako řada dalších profilových inscenací Komische Oper (Příhody lišky Bystroušky, Hoffmannovy povídky a další) byla natočena jako televizní film.Rudolf Asmus zemřel po dlouhé a těžké nemoci 13. února 2000. Na smuteční slavnosti k uctění jeho památky se s ním rozloučil Götz Friedrich, jeden z nejvýznamnějších žáků a následníků Waltera Felsensteina slovy: „…dokázal diváky přimět k smíchu i k slzám. Sotva více je v divadle možné dokázat.“