Kvarteto slavných českých basistů, kteří se prosadili ve světě

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6

Na základě těchto úspěchů přišla nabídka z vídeňské Dvorní opery. Josef Paleček tuto nabídku odmítl. Bylo to po prohrané rakousko-pruské válce, kdy se nenaplnily naděje Čechů na vyřešení jejich rovnoprávného postavení v rámci monarchie. Ladislav Novák ve své vzpomínkové knize hodnotí Palečkův počin následovně: „Ve chvíli pro náš národ nejsmutnější odmítl nabídku dvorní opery vídeňské. Odešel sice později do Petrohradu, ale i pak pociťovalo Prozatímní divadlo nejen ztrátu basisty přímo fenomenálního, ale i velmi nadaného režiséra a vzorného učitele.“Na Palečkovo rozhodnutí jít do Ruska možná mělo vliv jeho mimořádně úspěšné ztvárnění titulní role v Glinkově opeře Ivan Susanin, tehdy hrané pod původním názvem Život za cara (tohoto názvu se dnes znovu na ruských scénách používá). Odchod do Ruska tehdy leckteří čeští vlastenci brali jako významný projev vlastenectví ve formě slovanské soudržnosti. Po krátkém intermezzu v Moskvě se stal v roce 1870 Osip Osipovič Paleček členem peterburského Mariinského divadla, kde už několik let působil jako šéfdirigent další Čech Eduard Francevič Nápravník. Tento rodák z Býště u Pardubic věnoval Mariinskému divadlu prakticky celý svůj umělecký život stejně jako kladenský rodák, dirigent Váša Suk moskevskému Velkému divadlu. Lze bez nadsázky říci, že tito dva čeští muzikanti se v nejvyšší možné míře podíleli na rozvoji ruského hudebního (zejména pak operního) života.Tito umělci se snažili popularizovat v Rusku českou hudbu, především díla Bedřicha Smetany. Zásluhou Nápravníka a Palečka byla v roce 1871 poprvé v Rusku na jevišti Mariinského divadla uvedena Prodaná nevěsta. Představení ale bylo přijato kritikou vesměs negativně. Velmi ostře dílo kritizoval člen skupiny skladatelů Mocná hrstka César Kjui. Je zřejmé, že humorný příběh z českého venkova nekorespondoval s běžným ruským cítěním a myšlením, navíc ve vznešeném prostředí carské dvorní opery. Svoji roli tu ale nepochybně sehrál konflikt hlavního mluvčího skladatelské skupiny Milije Balakireva s Bedřichem Smetanou, k němuž došlo při Balakirevově návštěvě Prahy v roce 1866.

Josef Paleček zpíval v Mariinském divadle mnohé čelné role ve světových operách, ale úspěšně si v Peterburgu zopakoval i svého Susanina a přidal k němu roli Farlafa v Glinkově Ruslanovi a Ludmile. Podílel se na prvních scénických provedeních Musorgského Borise Godunova, které uvedl Eduard Nápravník. V roce 1873 to nejprve bylo jevištní uvedení tří scén (obraz v krčmě a oba polské obrazy), v roce 1874 pak první provedení opery jako celku. V obou představeních ztvárnil postavu jezuity Rangoniho. Jako sólista hostoval v Oděse, v Tiflisu (nynější Tbilisi) a dalších městech ruské říše. Bohatá byla rovněž jeho koncertní vystoupení.Když byl nucen ze zdravotních důvodů rezignovat v roce 1882 na svou další pěveckou kariéru, zůstal Josef Paleček tehdejšímu hlavnímu městu ruské říše věrný. Stal se nejprve sbormistrem a potom režisérem divadla a byl jedním z nejužších spolupracovník Eduarda Nápravníka. Byl režisérem většiny jeho slavných inscenací. Za všechny jmenujme první uvedení Evžena Oněgina v Peterburgu a světové premiéry Čajkovského oper Čarodějka, Piková dáma a Jolanta.

Josef Paleček, který po celý život udržoval styk s rodnou vlastí, kde se s ním bylo možno setkat při jeho koncertních vystoupeních, byl jmenován profesorem peterburské konzervatoře. Byl faktickým tvůrcem jejího operního oddělení, které založil v roce 1888. Jeho činnost byla oceněna udělením nejrůznějších vyznamenání. Zemřel v Peterburgu (jak se ruské hlavní město jmenovalo od vypuknutí první světové války) dne 24. února 1915 (podle starého kalendáře to bylo 11. února) a je pohřben na petěrburském Smolenském hřbitově.V roce 1882, v době, kdy se František Hynek navrátil z ciziny domů a kdy Josef Paleček zaměnil kariéru úspěšného operního sólisty za činnost sbormistrovskou, režijní a pedagogickou, se nově jmenovanému sbormistrovi Prozatímního (a posléze Národního) divadla, rodákovi z východočeského Vamberka, Augustinu Vyskočilovi a jeho choti, Františce Ludikarové, narodil syn Pavel. Od dětství se věnoval hudbě a zpěvu, kterému ho nejdříve učila jeho matka, jež působila jako operní sólistka ve Švýcarsku, kde se také seznámila s Augustinem Vyskočilem.
***

Pavel Vyskočil (narozen 3. března 1882 v Praze) vystudoval v Praze gymnázium a na přání otce se zapsal na právnickou fakultu. Vedle toho se ale rozhodl souběžně studovat na konzervatoři hru na klavír, kompozici a posléze zpěv. O jeho přijímací zkoušce se traduje velmi roztomilá historka. Mladý basbarytonista si na předzpívání vybral Dvořákovy Biblické písně. Antonín Dvořák, který byl údajně zkoušce přítomen, prý dojatě po zpěvákově vystoupení prohlásil: „On je nezpíval, on se je modlil. Tak to má být.“ Ať už tuto větu slavný skladatel pronesl, anebo ne, je v ní přesně obsažen pěvcův přístup ke zpěvu a k umění vůbec.V roce 1904 ještě jako posluchač konzervatoře, vystoupil Pavel Vyskočil na jevišti Národního divadla v roli Sarastra v Mozartově Kouzelné flétně. Následně se rozhodl prohloubit své pěvecké školení v zahraničí. Studoval v Paříži u známého pedagoga Jeana Louise Lassalla. Někdy v té době si změnil své příjmení Vyskočil na Ludikar podle rodného jména své matky. Poté následovalo angažmá ve vídeňské Volksoper a v drážďanské Dvorní opeře. V roce 1911 poprvé zpíval v milánské La Scale. Mimo jiné zpíval v italské premiéře Straussova Růžového kavalíra barona Ochse, v tehdy velmi populární opeře Engelberta Humperdincka Královské děti (na českém jevišti bylo toto dílo uvedeno v Brně, v prosinci 1917 pod taktovkou Josefa Winklera a v režii Karla Komarova, na Národním divadle pak v roce 1842 a hrálo se osmkrát) roli Šumaře a také titulní roli Modrovouse v prvním uvedení opery Paula Ducase Ariadna a Modrovous. Z jeho dalších milánských rolí jmenujme například Falstaffa v Nicolaiových Veselých paničkách windsdorských, Géronima v Tajném manželství Domenica Cimarosy či titulního hrdinu v Boitově Mefistofelovi. Ve Wagnerových Mistrech pěvcích byl jak představitelem Hanse Sachse, tak Víta Pognera, jenž se později stál jednou ze stěžejních rolí jeho repertoáru.

V roce 1914 vystupoval v bostonské opeře, válečná a první poválečná léta strávil dílem ve Švýcarsku a dílem při několika pobytech v Latinské Americe. Ve známém Teatro Colón v Buenos Aires zpíval už v roce 1911 a poté se tam znovu vracel. Zde vytvořil další dvě ze svých stěžejních wagnerovských postav – Wotana v Prstenu Nibelungů a krále Marka v Tristanovi a Isoldě. Ve Švýcarsku vystupoval například v curyšské opeře v mozartovských rolích Leporella v Donu Giovannim, Mluvčího v Kouzelné flétně a také v postavě Oresta ve Straussově Elektře.

Sledovat přesně Ludikarovy poválečné divadelní osudy by vyžadovalo hodiny úporné práce, shánění a ověřování faktů. Účinkoval v řadě významných divadelních scén v Římě, Turíně, Terstu, Paříži, Budapešti, Havaně a leckde jinde. Dne 16. listopadu 1921 vystoupil, tentokráte už pod přijatým uměleckým jménem Ludikar, na scéně Národního divadla v roli Borise Godunova. Dva týdny poté zde ztvárnil roli Mefista v Gounodově Faustovi a Markétce. V době takzvané první republiky se na jevišti naší první operní scény objevil Pavel Ludikar celkem čtrnáctkrát. Vedle Borise, kterého ztvárnil celkem čtyřikrát, a Mefista, to dále byl Kecal. V jednom představení se představil v roce 1933 v čtyřroli zloduchů v Offenbachových Hoffmannových povídkách, což tenkrát nebylo zcela běžné. Svá hostování završil v titulní roli Mozartovy Figarovy svatby 11. ledna 1938.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6

Mohlo by vás zajímat