Kvarteto slavných českých basistů, kteří se prosadili ve světě

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6

Jedním z mezníků na životní dráze Pavla Ludikara byl 16. listopad 1926. Toho dne vystoupil poprvé v newyorské Met. V prvním uvedení Pucciniho Turandot na scéně newyorské opery, které dirigoval Tulilo Serafín, vystoupil v roli císaře Timura. V titulní roli excelovala Maria Jeritza, jejím partnerem v postavě prince Kalafa byl Giacomo Lauri-Volpi a roli Liu ztvárnila Martha Atwood. S Met poté spolupracoval plných šest sezon, byl jedním z maximálně využívaných sólistů tohoto období. Se souborem absolvoval dvě stě dvacet představení, naprostou většinu z nich na mateřské scéně, jež tehdy byla situována na Broadwayi. Vedle toho se zúčastnil mnoha zájezdů do Filadelfie, Baltimore, Bostonu, Clevelandu a dalších „štací“.Je pozoruhodné, že zásadně používal českého křestního jména Pavel. Od začátku byl velice příznivě přijímán jak publikem, tak kritikou. Při své páté roli v Met, kterou byla postava slepého krále Archibalda v tehdy populární opeře italského autora Italo Montemezziho Láska tří králů, zhodnotil jeho výkon kritik New York Times Francis D. Parker následovně: „Pavel Ludikar si počínal velmi uspokojivě, zdá se, že je to zatím jeho nejlepší role v Met, počínal si vokálně velmi dobře, zpíval a hrál s velkým emotivním účinkem.“ Okruh jeho repertoáru byl mimořádně široký. Z wagnerovských postav exceloval například jako Vít Pogner v Mistrech pěvcích norimberských. Kritik filadelfských novin ho vyhodnotil jako „skutečného Mistra Pěvce“. V Lohengrinovi byl Jindřichem Ptáčníkem, v Tannhäuserovi lantkrabětem Hermannem, v Bludném Holanďanu Dalandem, ve Valkýře Hundingem, v Tristanovi a Isoldě králem Marke. Z jeho verdiovských rolí jmenuje Ramfise v Aidě, Sparafucila v Rigolettovi a Wurma v prvním uveden Luisy Millerové v Met, z pucciniovských Collina v Bohémě, Geronta v Manon Lescaut, Ashbyho v Děvčeti ze zlatého západu, Simona v Gianni Schicchim a především výborně ztvárněnou roli Rambolda při prvním newyorském uvedení Vlaštovky.Z dalších významných rolí připomeňme alespoň Rocca v Beethovenově Fideliovi, Kapuleta v Gounodově Faustovi a Markétce, Hestera v Rossiniho Vilému Tellovi, Alvise v Ponchielliho Giocondě, Golauda v Debussyho Pelléovi a Mélisandě, Cara Oceánu v opeře Rimského-Korsakova Sadko a Gorgibuse v operním zpracování Molièrovy komedie Směšné preciézky, jež bylo dílem italského komponisty Felice Lattuady, otce slavného italského filmového režiséra Alberta Lattuady. A samozřejmě nechyběl na jeho repertoáru Kecal, jehož pochválil kritik New York Times: „Ludikar poprvé zpíval Kecala německy, i když je více doma v češtině, jeho propracované komické pojetí bylo velmi úspěšné.“ Pavel Ludikar hovořil a zpíval v několika jazycích. Uvádí se, že písňový repertoár zpíval ve dvanácti jazycích.Jeho poslední vystoupení ve svazku Met bylo spojeno s hostováním souboru v Clevelandu dne 23. dubna 1932, kde se představil v roli Coppélia v Hoffmannových povídkách. Pěvecké umění Pavla Ludikara lze nejlépe charakterizovat citací z jedné kritiky: „Ludikarův průrazný a přiléhavý basbaryton měl krásnou barvu a neobyčejný rozsah od nejhlubších tónů basso-profonda až k barytonovému g 1.“

Po odchodu z Met jezdil Ludikar nějakou dobu se zájezdovým operním souborem po Spojených státech a hostoval v evropských divadlech. V roce 1935 se stal ředitelem Nového německého divadla v Praze, kde již předtím režíroval Dvořákova Jakobína. Jeho nejvýraznějším činem v této funkci bylo uvedení dvanáctitónové opery rakouského autora Ernsta Křenka Karel V., v níž sám ztvárnil titulní roli. Tato opera byla původně napsaná na objednávku pro vídeňskou Státní operu, ale po nástupu nacistů k moci a za následujícího vývoje politické situace v Rakousku bylo její uvedení zakázáno.

Po návratu do Československa ve třicátých letech se Pavel Ludikar objevil i na filmovém plátně. Ve filmu Tatranská romance režiséra Josefa Rovenského, k němuž sám dodal námět a napsal i scénář, vytvořil hlavní roli kováře Pavla. Jeho hereckou partnerkou byla tehdy začínající Jiřina Štěpničková. Výkon Štěpničkové a krásná slovenská příroda byly největšími pozitivy dosti kýčovitého filmu. Typově vhodnější úkol dostal v jinak opět dosti kýčovitém snímku režiséra Bínovce Píseň lásky, kde hrál hlavního hrdinu, hudebního skladatele Lípu. I když filmy nevynikaly přílišnou hodnotou, díky své divácké atraktivnosti zajistily Ludikarovi širokou popularitu i mimo okruh milovníků opery.

Pavel Ludikar se stal posledním ředitelem Nového německého divadla v Praze. Divadlo se stalo útočištěm řady významných umělců, kteří byli pro svůj rasový původ, politické přesvědčení a nejčastěji obojí, nuceni opustit Německo. Vzrůstající politické napětí a tlak z „říše“ vedl k tomu, že ještě před uzavřením mnichovské dohody byla činnost divadla, jež bylo po léta jedním z průkopnických evropských „operních domů“, ukončena. Po 15. březnu 1939 sloužila budova k pořádání významných politických a společenských akcí německých protektorátních vládců a k občasnému hostování německých operních a operetních souborů.

V následujících letech se Pavel Ludikar věnoval převážně již jen pedagogické činnosti, i když občas ještě účinkoval především na koncertech. Učil v Praze, ve Vídni, působil i v Mnichově, ale především v salcburském Mozarteu. Konec války prožil v Čechách. Chtěl odejít do Vídně, ale v tom mu bylo zabráněno. Podobně jako v jiných případech mnozí rychlokvašení „vlastenci“ žádali Ludikarovo potrestání. I když existovaly důkazy o jeho pomoci českým studentům, podařilo se ostrakizovat Ludikara v rodném městě jeho otce, kam vždy rád zajížděl. Byl přinucen pracovat jako metař. Je známo, že při této práci oprašoval pamětní desku svého otce Augustina Vyskočila. Teprve v roce 1947 mu bylo povoleno odejít do Vídně.

Stal se váženým profesorem Vídeňské školy hudebních a dramatických umění (dnes tento ústav, který byl založen v roce 1909 a byl vzorem pro vznik podobných škol jinde, včetně našich akademií múzických umění, nese titul univerzity). Zde, stejně jako v salzburském Mozarteu, vychoval řadu významných pěvců. Nějakou dobu působil také v operním divadle ve Štýrském Hradci, kde rovněž stál u zrodu školy operního zpěvu.

Na svou rodnou vlast nezanevřel. Občas ji navštěvoval a údajně byl přemlouván k tomu, aby se vrátil. I tato etapa Ludikarova života by stála za podrobné prozkoumání. Věřme, že se ho dočkáme. Pavel Ludikar si uchoval svoji aktivitu až do konce života. Zemřel ve Vídni 19. února 1970.Alespoň posmrtně uctilo Ludikarovu památku město, které mu nejvíce ublížilo, rodiště jeho otce, Vamberk. Stalo se tak díky nadšenému organizátorovi regionálního hudebního života, badateli a znalci lokálních hudebních tradic Pavlu Bořkovi, který se stal v roce 1990 starostou Vamberku a zastával tento úřad do roku 1994. Pavel Bořek zemřel v roce 2010. Památka na Pavla Ludikara žije a vloni v listopadu došlo ke slavnostnímu křtu publikace Múzy Pavla Ludikara. Na akci byl přítomen i pěvcův vnuk, známý pražský divadelní a filmový herec Ivan Vyskočil, pokračovatel rodinné kumštýřské tradice.
***

V podzimních dnech roku 1921, když se Pavel Ludikar připravoval po letech na své druhé vystoupení na jevišti Národního divadla – na Borise Godunova, v němž se Pražanům představil už jako slavný pěvec, se ve Zlíně v rodině přednosty místní železniční stanice, narodil 30. října chlapec Rudolf, budoucí vynikající představitel této role. Po dědečkovi, zlínském regenschorim Antonínu Šmídovi a strýci Františku Šmídovi, zakladateli zlínského pěveckého sboru Dvořák, zdědil hudební talent. Sám byl od dětství zapálený pro divadlo. Při studiu na gymnáziu v Kroměříži se pilně zúčastnil všech divadelních aktivit a zpíval také v pěveckém sboru Moravan, který vedl Eugen Třasoň. Po maturitě v roce 1948 odešel do Olomouce, kde se věnoval studiu zpěvu u profesorky Marty Zapletalové.Mladého adepta pěveckého umění si povšimnul šéf ostravské opery Jaroslav Vogel a v roce 1941 jej angažoval do operního sboru ostravského divadla. Záhy jej začal pověřovat sólovými úkoly. Tím prvním byl Ramfis ve Verdiho Aidě. V rychlém sledu pak následovaly mnohé role další, ze Smetanových oper to byli například Matouš v Hubičce, Kecal v Prodané nevěstě a konšel Malina v Tajemství, zazpíval si i Vodníka v Rusalce. Svůj výrazný komediální talent mohl prokázat například v donu Basiliovi v Lazebníku sevillském, ale dostal i takové úkoly, jako byl Kašpar ve Weberově Čarostřelci a wagnerovské postavy Hunding ve Valkýře a lantkrabě Heřman v Tannhäuserovi. V roce 1944 zpíval v Praze pod taktovkou Jaroslava Krombholce sólo v Dvořákově Svaté Ludmile.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6

Mohlo by vás zajímat