La traviata v moderním hávu v Českých Budějovicích

Opera Jihočeského divadla uvedla ve dnech 20. a 23. října premiéru Verdiho opery La traviata v hudebním nastudování Maria De Rose a v režii Veroniky Poldauf Riedlbauchové. Ve dvou obsazeních všech rolí před auditoriem divadelního sálu českobudějovického Metropolu. V titulní roli opery se představila Marie Fajtová, Alfredem byl Paolo Lardizzone, otcem Giorgio Germontem Alexandr Beň. Na tradiční druhé premiéře v pondělí 23. října velmi zaujal barytonista Svatopluk Sem, jehož výkon se stal celkově dominantním.

Představovat Verdiho dílo, napsané na výtečný námět hry Alexandra Dumase mladšího Dáma s kaméliemi v roce 1853, by bylo nošením sov do Athén. Verdiho La traviata patří mezi dvacet dlouhodobě nejpopulárnějších „trvalek“ světového operního repertoáru. V La traviatě navíc vnímám fenomén, jímž se může pochlubit jen málo populárních operních děl. Je to vzácná jednota hudební invence, skvělého Dumasova námětu a víc než obratného zpracování libreta Francescem Piavem, nejoblíbenějším Verdiho libretistou. La traviata je typickou představitelkou takzvané pěvecké opery, rád sdílím výraz muzikologa Kurta Honolky. A jak víme, pěveckou operou tento žánr de facto žije, je určující pro všechny pěvecké soutěže světa, pro artikulaci pěveckých oborů, formují se v nich světové pěvecké hvězdy. Na tato díla se chodí opakovaně. Nemusí se tudíž často obnovovat, protože jsou obvykle kmenovým repertoárem světových scén po mnoho let. V době ansámblových divadel tomu tak bylo i u nás. Jinak bych se ani nemohl dopočítat do dnešních dnů zhruba stovky repríz live viděných Traviat v různých inscenacích.

Realita Verdiho operního kumštu tkví navíc v hluboké pravdivosti postav, ať již nosí historické kostýmy, nebo, tak jako Violetta, oblek soudobý. Z toho vychází režijní pojetí Veroniky Poldauf Riedlbauchové, ve spolupráci se scénografkou Lucií Škandíkovou a kostýmní výtvarnicí Terezou Kopeckou. Režie zachovává vztahy, ale promlouvá skrze symboliku, metafory, vytváří slovy režisérky jevištní báseň. Dnešní nepříliš přesnou, leč užívanou terminologií bychom řekli, že se jedná o moderní režijní pojetí. Pojetí, které ale respektuje dílo, nepřekládá ho do jiných souvislostí, což osobně, zajisté v této složce subjektivně, pokládám za zásadně důležité. Dílo je režijně koncipováno jako velká párty, která je groteskním způsobem vtažena do vývoje děje a posléze stržena do pohřbu. Oblečení je v soudobém střihu, podotknu, že velmi slušivém; Giorgio Germont je oblečen do padnoucího obleku, tolik oblíbeného dnešními výtvarníky a režiséry coby dobově neutrální či nadčasový. Vana a prostor koupelny se stává velmi důležitým psychickým prostorem Violetty, je jakýmsi inscenačním leitmotivem. Inspirací je zřejmě myšlenka Ernesta Hemingwaye: „Láska je z poloviny kráter a z druhé poloviny koupel v rozvířené vroucí vodě.“ Toto umocňují dva sólisté baletu Jihočeského divadla, kteří vytvářejí protipól – abstrakci příběhu na celkově minimalistickém ladění scény (Julie De Meulemeester a Zdeněk Mládek).

Výborně se pracuje se světelným designem (Ondřej Kyncl). Režie mi trochu připomene Wilsonovu báječnou režii La traviaty v Linci z roku 2015, s vynikajícími protagonisty, s trochu podobnou ideou a východisky, leč s jiným zacílením (recenzi naleznete zde). Wilson spatřoval vše v pohybu („Vše je v tanci a pohybu“ – dle Chaplinova vyznání), herci realizovali pohybově své dialogy. V nové budějovické inscenaci jde de facto rovněž o vyjádření jemných záchvěvů emocí pohybem, ale s podstatnou účastí baletních umělců, ve velké míře jsou zapojeni pohybově a mimicky členové operního sboru, sólisté působí spíše staticky.

Celkový dojem je pro mne velmi pozitivní zejména ve finále díla, které umocňuje, ale zároveň i zbavuje falešné sentimentality. Ne tak zcela mne v míře podobné oslovuje dialog Violetty s Germontem, jeden z nejnádherněji koncipovaných duetů sopránu s barytonem v operní literatuře. Pro mnohost počitků, odvádějících pozornost od výrazu hudby a slova k pohybu a mimice členů sboru. Přičemž nemusím vůbec sledovat promítaný překlad textu, jenž znám zpaměti, což běžný návštěvník opery asi při zpěvu v italštině musí. Obávám se, že sledovat pozorně vše, spolu s nejpodstatnější hudebně pěveckou linií, zcela nestihne. Rovněž entrée Alfreda s Gastonem poněkud zaniká, působí staticky, neurčitě, byť záměr vyjádřit rozpaky a nejistotu před vstupem na párty je srozumitelně motivován. Velmi přesvědčivě je pohybově řešeno třetí dějství, na němž se podílí velmi aktivně operní sbor. Kreace osvědčeného baletního umělce Zdeňka Mládka v přibásněné roli Matadora je zde výrazem pohybu i mimiky výtečná.

V titulu, jakým je La traviata, je vždy podstatou úspěchu obsazení klíčových rolí pěveckými osobnostmi. Ba dokonce bych řekl, že obsadit tento populární typ pěvecké opery je mnohem háklivější než cokoliv jiného. V divadle hostů je navíc daný bod více akcentován, neboť mizí jakákoliv „regionálnost“, neexistuje již determinovanost angažovanými sólisty, možnosti obsazení jsou relativně vzato neomezené (byť ona determinace v minulosti Jihočeského divadla takovou Stanislavou Součkovou byla úžasná, bral bych ji rád i dnes). Obsazení vypadá na první pohled teoreticky jako optimum možného, realita však byla nesena v poněkud překvapivých amplitudách.

 

V titulní roli se představila na první premiéře Marie Fajtová. Svým zjevem ve slušivém, na tělo výborně padnoucím kostýmu je takřka optimální představitelkou, s líbivými liniemi. Pěvecky vynikají kultivované a nosné střední a vyšší střední polohy partu Violetty melodickým tahem, smyslem pro muzikální frázování, víc než mile překvapí i tektonika dramatičnosti partu, vrcholící ve čtvrtém dějství. Ne zcela stoprocentně však působí nejvyšší polohy role, dotyková vysoká des v bězích ani držená céčka v árii prvního dějství – Allegru brillante – nedávají potřebný příjemný pocit rozsahové nadstavby. Výrazově působivý výkon gradoval ve čtvrtém dějství interpretačně přesvědčivě.

Jejím partnerem je v roli Alfreda sympatický italský tenorista Paolo Lardizzone. Barevný, plný spinto tenor podmanivé „jižní“ barvy, s velmi průbojnými, zářivými vysokými polohami se představil v de facto dosud nejlyričtější roli (po rolích Radama, Cania, Turidda, Edgara, Manrica, Pinkertona). V tom se ale skrýval trošku nečekaný problém. Výšková místa role vycházejí výborně, ba i vysoké cé málokdy otevírané stretty v Allegru zaznělo suverénně a v obdivuhodné tónové šířce. Celkový dobrý dojem trochu kalí místa pianová a v mezza voce, kde se pěvec necítí zřejmě ideálně a méně pevná intonace zde trochu překvapuje. V árii Alfreda by prospělo pěvci více pozornosti ke koncům frází, k jejich dokončování nezkracovanými notami, zejména v její druhé části (Andante), kde způsob frázování patrně trochu komplikuje i bryskní tempo („del – l’amor“ a „in vivo quasi“, „in vivo quasi in ciel“). Cílit fráze víc k poslednímu, délkou dodrženému tónu. Podotknu jen, že by tato zdánlivá „maličkost“ posunula interpretaci árie o třídu výše. Proto je stretta, málokdy otevíraná, ve své dynamické jednoznačnosti jako celek přesvědčivější než diferencovanější populární vstupní árie druhého dějství (vysoká As v árii jsou ale skvělá, ta jsem si užíval).

Alexandr Beň se představil jako pěvecky spolehlivý a jevištně imponující otec Giorgio Germont, byť jeho tónová koncentrace výšek byla v lednu v partiii Luny v Trubadúrovi trochu důslednější. Otevření obvyklého škrtu po slavné árii „Di Provenza il mar“ v Andante piuttosto mosso nepociťuji jako šťastné, staří čeští dirigenti věděli, proč dělali po této árii zřetelné vide. Otevření obvyklého škrtu dramatický účinek závěru druhého obrazu poněkud rozmělní a oslabí, zejména když vypjatý závěr árie nepostrádal v Beňově interpretaci výrazové napětí.

Ve druhém obsazení, určeném dirigentem a režisérem, exceloval Germont Svatopluka Sema. Byl to dominantní výkon obou premiér, svrchovaný pěvecky, muzikálně, s výborným frázováním i dikcí. Pěvec má roli výtečně nazpívánu, jeho baryton zní pozoruhodně voluminózně ve všech polohách, s obdivuhodnou důsledností „nepustí“ do auditoria jediný otevřený či hluchý tón, vše je bezvadně koncentrováno v onom pravém tónovém krytí. Mohu jen s upřímnou radostí zvolat – bravo!

Violettou druhé premiéry byla Maria Bisso. Podobně jako u paní Fajtové se vývoj role zračí v rostoucí dramatičnosti a výrazovosti projevu. Škoda, že v dominantní árii Violetty v prvním dějství se jí ve vysoké poloze projevují obdobné polohové a rozsahové potíže jako u alternantky, jen ještě o dosti výraznější, někdy až na „hraně“ přijatelnosti na profesionální scéně. A neděje se to pouze v dané klíčové árii.

V roli Alfreda dostal krásnou pěveckou příležitost mladý tenorista Jihočeského divadla Peter Malý. Zcela přirozeně. Po úspěchu v koloraturním partu Rossiniho díla to byl zcela logický tah. Alfred je pro lyrický tenor spolu s Fentonem ve Falstaffovi nejpřirozenějším vstupem do Verdiho světa. Peter Malý je svým zjevem sympaticky mladistvým typem Alfreda, jeho kulatě znějící lyrický tenor s lehkými výškami je znatelně štíhlejšího, komornějšího hlasového charakteru než voluminózní spinto tenor Paola Lardizzona. Ve strettě si kupodivu vysoké cé nepřidává (pak ovšem je otevření stretty otazníkem). Ostatně Alfred je oborově typem amfoterní role, kterou mohli zdařile ztvárnit tenoristé širokého spektra oborových typů. Peter Malý má své nesporné klady, k mému překvapení však ani jeho typicky lyrický, lehký a pohyblivý tenor nemíjejí potíže s intonační pevností v pohodlných polohách, říkáme tomu nedodržení rezonanční pohotovosti horních poloh (ty jsou velmi dobré) ve spodních polohách. U pěvců jsou intonační kazy v naprosté většině pěvecko-technického, nikoliv sluchového rázu.

V každém případě menší scény musí dávat příležitosti mladým pěvcům, ostatně kdo jiný by měl tyto možnosti poskytovat? Jihočeské divadlo dalo tuto šanci mladým pěvcům také v menších, druhooborových rolích. Zřetelně vynikli již osvědčený Lukáš Bařák a temperamentní, pěvecky a pohybově disponovaný Martin Matoušek v roli Markýze. Oba představitelé Barona Douphala na sebe upozornili sympatickou hlasovou znělostí i schopností jevištní charakterizace – František Brantalík na prvé a Lukáš Sládek na druhé premiéře. Romana Strnadová v roli Anniny dokázala zaujmout hlasově i pohybovou charakterizací exaktně v duchu režijního pojetí.

Orchestr pod vedením Maria De Rose prokazoval celkovou solidní úroveň, ladění bylo lepší než v lednovém Trubadúrovi, tendence houslové skupiny intonovat výše ve vstupním Adagiu se stabilizovala, skupina violoncell zaujala kultivací a plastikou frází. Dirigent tíhne občas ke znatelně ostrým tempům, na rozdíl od Trubadúra vyciťoval zároveň více možnosti pěvců a sboru. Sbor Opery Jihočeského divadla (sbormistr Martin Veselý) odvedl flexibilně zřetelnou snahu naplnit přání režisérky, vedl si velmi dobře v drobnokresbách mimiky i pohybově, byť jistě individuelně diferencovaně. Ne každý je v tomto smyslu podobně disponován. Sbor zněl ve svých vstupech poměrně vyrovnaně, zvukově kompaktně a pozorně spolupracoval tempicky s taktovkou dirigenta.

Resumé: inscenačně se jedná o zajímavé představení, které stojí za zhlédnutí, hudebně je zřejmé solidní nastudování, které má i sympatický muzikantský vzlet, umocněný pěknými sóly hráčů na dechové nástroje. Orchestr nikde nekryje dynamicky sólové hlasy. Sólové výkony se pohybují ve výše již zmiňované amplitudě. Zvláštní poklonu zasluhuje Svatopluk Sem v roli Germonta, jeden z nejlepších výkonů, který jsem od pěvce mohl v poslední době zaznamenat. Kdyby byly všechny výkony obou premiér na podobné platformě, bez rozsahových a nikoliv ojedinělých ani náhodných intonačních problémů, procento udělené celku by bylo vyšší.

Hodnocení autora recenze: 70 %

 

Giuseppe Verdi:
La traviata
Hudební nastudování a dirigent: Mario De Rose
Režie a choreografie: Veronika Poldauf Riedlbauchová
Scéna: Lucia Škandíková
Kostýmy: Tereza Kopecká
Světelný design: Ondřej Kyncl
Choreografická spolupráce: Naďa Kabelová, Zdeněk Mládek
Dramaturgie: František Řihout
Sbormistr: Martin Veselý
Orchestr a sbor opery Jihočeského divadla
Premiéry 20. a 23. října 2017 Dům kultury Metropol České Budějovice

Violetta Valéry – Marie Fajtová / Maria Bisso
Flora Bervoix – Kateřina Falcníková / Miloslava Veselá
Alfredo Germont – Paolo Lardizzone / Peter Malý
Giorgio Germont – Alexandr Beň / Svatopluk Sem
Gaston – Václav Barth / Michal Bragagnolo
Baron Douphal – František Brantalík / Lukáš Sládek
Markýz – Lukáš Bařák / Martin Matoušek
Doktor Grenville – Peter Paleček / Aleš Procházka
Annina – Romana Strnadová / Iva Hošpesová
Sluha Flory – Jiří Pasovský / Ondřej Pergl
Matador – Zdeněk Mládek
Duše – Julie De Meulemeester

www.jihoceskedivadlo.cz