Čtenáři blogují: La traviata ve Vídni – Hudebně dokonalá, moderní a příliš oslnivá
La traviatu považuji za vrchol operního žánru. Dílo, ve kterém je vše přesně tak, jak má v opeře být. Děj je jednoduchý, zprvu lyrický a postupně, samozřejmě, směřuje ke stále větší tragédii. To vše doplněné o několik výrazných sborových scén, které plynule navazují na fantastické árie a duety. Nemůžu nezmínit árii È strano! … Ah Fors´è lui… Sempre libera, která je pro mě to nejlepší, co pro sopránový hlas existuje.
Kombinaci moderního zpracování La traviaty, nejlepších světových interpretů a relativní dostupnosti jednoho z nejprestižnějších operních domů světa – Vídeňské státní opery – se nedalo odolat. Navštívil jsem představení, které se konalo 3. října 2023. Simon Stone je relativně mladý divadelní režisér, který je podepsán pod řadou operních inscenacích v největších operních domech po celém světě. O to větší bylo očekávání.
Již od prvního okamžiku bylo jasné, že představení bude jiné, než na co jsem v českých divadlech zvyklý. Jevišti po příchodu do sálu vévodily velmi umně zpracované video-panely, které promítaly zavřené oči představitelky hlavní role (Pretty Yende). Na začátku předehry se oči otevřely a zářící videoprojekce, vyplňující většinu jeviště, se začala otáčet. Scéna se nachází na kruhové točně, která je panely rozdělena na třetiny navazující na sebe obloukem. Místo kulis zvolil režisér řešení v podobě předtočených video scén, ostatně jedno z videí, které doprovází předehru, uvádí diváky do děje. Violetta se v této inscenaci proměnila z kurtizány z poloviny 19. století v moderní influencerku se statisíci „lajky“ a miliony sledujících, módní ikonu, tvář vlastní značky parfémů a obecně středobod bohatých večírků. V rámci předehry se z promítané mailové korespondence dozvíme, že má rakovinu.
Po předehře vběhla bezstarostná Violetta (Lisette Oropesa) – s telefonem v ruce – do videopanely vymezeného prostoru, kde je již přichystána scéna s večírkem. Všichni se baví, jak spolu, tak prostřednictvím telefonů. Jedna selfie střídá druhou na pozadí sborového Brindisi. Sbor a zpěváci zpívali dokonale, naprosto srozumitelně. Orchestr (dirigent Ital Pier Giorgio Morandi) byl bezchybný, a to po celou dobu.
Během další proměny panelů vidíme záznam konverze účastníků večírku – v dnes všem známé grafice Facebooku, Twitteru a dalších sociálních sítí – v němčině a bez titulků, nicméně je ztvárněna vizuálně bezchybně. Panely jsou přeplněné fotkami, videi a konverzacemi, které „doplňují“ scénu (vše bylo předtočeno tak, aby projekce odpovídala aktuálnímu obsazení). Zobrazení střípků informací ze sociálních sítí není nic nového, ve filmech a seriálech je vídáme běžně. Nicméně zde je zpracování doslova velkolepé a oslňující. A právě to považuji za jediné a nemalé úskalí prvního jednání. Scéna velmi odvádí pozornost. Snažil jsem se svojí mizivou znalostí německého jazyka pochytit, co chce režisér sdělit a ve výsledku mi začalo trochu utíkat, co se vlastně děje na jevišti. Velká škoda, trvalo velmi dlouho – i vzhledem k mé jazykové bariéře – než mi došlo, že sdělení nemají žádný valný význam. Vlastně pouze ředily to skutečně podstatné – především zpěv a herecké výkony. Oba zpěváci jsou ale vynikající. Juan Diego Flórez, peruánský tenorista v roli Alfreda, zpívá závěr Brindisi ve čtyřmetrové výšce při nalévání šampaňského z gigantické lahve do obří pyramidy skleniček vyrovnaných od podlahy do oněch 4 metrů. Bez jediného zakolísání jak ve zpěvu, tak herecky, byť je na něm vidět, že je na hraně možností.
Závěr prvního jednání patří árii È strano! … Ah Fors´è lui… Sempre libera. Ztvárnění Lisette Oropesy bylo skvělé, ale také zklamáním, za které sama interpretka nemohla. Vadou na kráse bylo tleskající publikum před druhou částí Ah Fors´è lui. Samotná americká sopranistka z toho nepůsobila nadšeně. Jak jsem ji viděl, tak plánovala pokračovat bez přerušení k druhé části a při potlesku se tvářila poněkud nenadšeně, na rozdíl od kontextu scény a libreta. Podání této první části bylo trochu střízlivější, než jsem zvyklí z českých jevišť. Pravděpodobně to byl záměr, protože vrchol měl postupně přijít v části druhé. Tento efekt byl sice rozmělněn diváky, nicméně závěr Ah Fors´è lui byl bravurní a výšky v závěru byly naprosto naprosto čisté. Přesto celá tato velkolepá árie nepůsobila tak úžasně a dechberoucím způsobem, jak jsem očekával. Způsobila to jednak stále blikající online konverzace, kde árie – on je to ve skutečnosti duet – defacto probíhala v podobě smajlíků na video-panelech, a jednak potlesk, který zničil záměr v postupném přidávání až k vrcholu scény i notového zápisu. Přesto vše to bylo ale krásné. Celé podání se neslo v živém duchu, a i přes velký výkon a jistě i náročnost, působila Oropesa velmi lehce a přirozeně.
Je namístě zmínit, že zasazení do 21. století online komunikace se (minimálně v této části) podařilo a dá se říci, že libretu nijak neodporuje. V další části došlo ke změně, Violetta Alfredovi nedává jako záminku ke schůzce květinu, ale naplánuje mu událost do kalendáře v telefonu. Proč ne, je 21. století… Změn je v libretu ještě několik, ale jsou drobné a nijak nenarušují vyznění původního libreta F. M. Piaveho.
První část druhého jednání se nesla v odlišném duchu. Ocitáme se na venkově, na scéně je traktor a vědro na zpracování vína. Flórez s přehledem zpívá De Miei Bollenti Spirito při rozšlapávání vinných hroznů. Videopanely jsou oproti prvnímu dějství poklidné, pouze na začátku sdělí obecenstvu, že Violettin a Alfredův život na venkově je velice drahý a Violetta nyní dluží bance přes sto tisíc euro. Tento fakt a jeho zjištění vede k odjezdu Alfreda, aby zajistil peníze na splácení. Následuje příchod otce Giorgia Germonta v podání francouzského barytonisty Ludovica Téziera – pro mě překvapení a dost možná i vrchol večera. Následující recitativ a duet Pura siccome un angelo Violetty s Giorgiem je dokonalý, dojemný, s lehkým podkresem orchestru. Violetta souhlasí s tím, že se s Alfredem pro dobro jeho sestry rozejde. Celá tato část končí rozloučením, při kterém se Tézierovi dojetím doslova chvěl hlas. Efekt oběti Violetty byl dokonalý. Nic podobného jsem od jiného interpreta této role, ani vzdáleně, neslyšel. Oropesa také exceluje, duet je jak hudebně, tak herecky jednoduše fantastický. Floréz, ač skvělý, je v následující části Che fai? v porovnání s předchozím výkonem Oroperesy a Téziera, až nevýrazný.
Jak poklidná a jímavá byla první část druhého dějství, tak naopak po proměně přichází víceméně šok. Párty, kde se Violetta potká s Alfredem se odehrává na pozadí sytě růžovo-fialově zářících panelů, v popředí se pohybují sboristé vyšňoření (nelze nazvat jinak) do „kostýmů“ všech barev, forem, velikostí – od relativně vkusných po rozhodně nevkusné. Těžko to popsat. Markýz (Jack Lee) je kdovíproč oblečen ve stylu BDSM. Celé to smysl dvakrát nedává, ale na druhou stranu, ač scéna vypadá šíleně, tak nepůsobí nijak nesmyslně a kýčovitě – až se tomu nechce věřit. Počítám, že cílem bylo navodit atmosféru všech polo-šílených influencerů a tiktokerů, kterých je dnes internet plný – zkrátka prostředí internetového světa, do kterého tato zbloudilá Violetta patří. Alfredo přichází s obrovskou hlavou Kačera Donalda – symbolika tohoto mi unikla, naštěstí ji ihned odložil. Následuje příchod Violetty, která dav „vhodně“, ale také nepřehlédnutelně, doplňuje ve stříbrných blyštivých šatech a stříbrné lesknoucí se paruce. Netančí se (Noi siamo zingarelle), pouze je naznačen boj toreadora (Carlos Osuna, Di Madride noi siamo mattadori) s býkem.
Zde začíná narážet libreto z 19. století na limity inscenace přenesené do moderního světa.
Alfredo hraje s baronem (Michael Arivony) poker – přestože jsou na jednom večírku, tak online na tabletech. Proč? Možná proto, aby se využily video-panely. Nabízí se otázka, kde vezme Alfredo peníze – fyzickou hotovost – pro další scénu. Na vteřinu mi projde hlavou, že po Violettě nakonec hodí tablet, který třímá. To se ale nestane a režie zůstane – nemoderně – u hotovosti.
Che volete? Questa donna conoscete? Alfredo sráží Violettu k zemi a vrací ji peníze za to, že ho živila. Peníze létají vzduchem. Violetta je zdrcená. Pěvci dělají, co mohou, aby docílili požadovaného efektu a orchestr skvěle doplňuje sílu scény. Nicméně urážka Violetty nevyznívá, jak by měla. Vzhledem k tomu, že Violetta není kurtizána, nelze říci, že jí Alfredo dává/vrací/doplácí peníze za „lásku“ (v čemž je síla této scény, dějství a možná celé opery). Vrací jí peníze pouze za to, že ho na venkově živila – což je slabé. A sebevíce emocionální výkon, o který se Flórez snažil, s tím mnoho nezmohl. Peníze létaly až do orchestřiště. Hráč na kontrabas, který většinu schytal místo Violetty, to vzal s ledovým klidem a hrál zasypán penězi jakoby nic. Následující Di sprezzo degno v podání Téziera a Flóreze je opět bezchybné a silné. Přebarevný dav je upozaděn. Violetta, se svými posledními verši druhého jednání, Alfredo, Alfredo di questo core, odchází zničeně, ale hrdě, vědoma si své oběti, ze scény.
Třetí jednání začíná v nemocničním pokoji. Violetta slézá z lůžka a za recitativu Annina!… odchází z nemocnice na jakýsi večírek. Jeho návštěvníci, včetně Alfreda a Anniny (Noa Beinart), jsou zahledění do mobilních telefonů. Violetty si nikdo nevšímá a Alfredo ji beze slova vyloženě odstrčí. Předpokládám, že to měl být výjev ze snu nemocné Violetty. Vidí své známé, kteří ji nyní ignorují (či nenávidí, jako Alfredo), protože už není influencerskou hvězdou, ale nemocnou a sotva chodící ženou. Ať už to mělo znamenat cokoliv, panely tentokrát informacemi neplýtvaly, pouze promítaly klubovou kulisu z prvního jednání.
Toto byl podle mě záměr (a naštěstí i závěr) neustálého používá mobilních telefonů v prvním dějství. Sdělení odcizení od reality, myšlenky „přítel na Facebooku nerovná se skutečný přítel“. Nicméně – celý tento efekt a sdělení považuji za slabé, vzhledem k tomu, jak rušivě působily v první části. V následující scéně u umírající Violetty už jsou přítomni všichni, kteří tam být mají. Jaké je tedy vlastně sdělení?
Vracíme se do reality nemocnice a Violetta recituje dopis od Giorgia, mimo jiné včetně pasáže o souboji Alfreda s baronem. Skoro bych považoval za příhodnější tuto část vynechat. Nejenže souboj není v závěru druhého dějství nijak naznačen, ale celá tato myšlenka je nesmyslná v kontextu moderního zasazení inscenace. Dopis ale svůj smysl má, neboť na něj navazuje Violettino È tardi! a překvapení, že Alfredo dorazí. Pravděpodobně proto se autoři inscenace rozhodli tuto scénu ponechat.
Následuje karneval – překvapivě bez videa a bez vyšňořeného sboru z předchozího jednání. Na karneval by se pestrobarevná „sebranka“ vlastně hodila o dost více než na večírek.
Za Violettou k nemocniční posteli dorazí všichni, kdo dle libreta mají. Na scéně je doktor Grenville (Ilja Kazakov), Alfredo i Annina a to bez ohledu na jejich prvotní zahleděnost do telefonů. Přichází i Giorgio vědom si toho, co způsobil. Následuje překrásně ztvárněný duet Violetty a Alfreda Parigi, o cara. Ve vzájemném objetí na nemocniční posteli. Zpívají lehce, vroucně, vědomi si konce. Orchestr je sotva znatelný, závěr je zcela bez orchestru, přičemž dirigent místo orchestru diriguje zpěváky – celý duet je bravurní a ztvárnění dokonalé.
Smrt Violetty je ztvárněna odchodem obrovskou bílou bránou ve středu jeviště. Přiznám se, že netuším, kdy a jak se na scéně objevila – předchozí duet strhl veškerou moji pozornost. Brána je vyplněna kouřem a bíle nasvícena – efekt nebeské brány je očividný. Na scéně zůstává s Violettou pouze Alfredo. Violettě se vrací na chvíli síly, odchází bránou a mizí v kouři. Scéna vypadá nádherně, ovšem efekt „smrtelného pádu na zem“, který je v inscenacích běžně použit v silném kontrastu s předcházejícím “È strano! – vrací se mi síla” schází. Velká škoda. Vlastně bych řekl, že chyba. Scéna působí umírněně a vlastně až poklidně vzhledem k „odchodu do nebe“ a absenci jakékoliv nářku či akce od Alfreda, který jediný zůstal v tuto chvíli na scéně, a měl by na smrt své lásky nějakým způsobem reagovat. Divák si až skoro může říci, že to vlastně dobře dopadlo – Violetta jde plna sil do nebe – což je u takové tragédie, jako je La traviata, vlastně úplně špatně.
Následoval potlesk – krátký. Po chvíli část diváků vstala a tleskala ve stoje, opět krátce, velmi krátce. Během několika minut bylo divadlo prázdné. Mohu porovnávat s často přehnaným aplausem ze Státní opery v Praze a z českých divadel obecně. Je samozřejmě možné, že vídeňské obecenstvo má jiná měřítka (byť ze zkušenosti vím, že deseti minutový potlesk ve stoje umí). V tomto porovnání chování diváků působilo až jako neúcta k výkonu.
Scéna, ať už byla jakákoliv, byla světová a ztvárnění „online“ záměru bylo provedeno dokonale. Bohužel, tak dokonale, až o působilo rušivě. Zpěváci byli, dle očekávání, jak hvězdní, tak bezchybní. Pokud bych měl někde hledat chybu, tak za jedinou mohou považovat chvíli, kdy diváci nenechali Lisette Oroperesu dozpívat árii Sempre libera, tak jak měla v plánu. Výslovnost a souhra zpěváků i sboru byla stoprocentní, krásná italština. Orchestr zpěv nepřehlušoval, naopak zpěváky vždy doplňoval. Rád bych to považoval za standard, ale mám jinou zkušenost. Možná to je tím, že dirigent zde stojí velmi vysoko, až na úrovni diváků, a tedy pravděpodobně lépe slyší to, co slyší diváci a podle toho diriguje. Nejsem si jistý, zda režie zaslouží nějaké uznání, zpěváci a orchestr si za svůj výkon aplaus zcela jistě zasloužili.
Celé ztvárnění, pěvecké výkony, orchestr, vše působilo v porovnání s českými divadly, včetně Národního divadlo a Státní opery, jako z jiného světa. Zde je ovšem třeba říci, že cena za tento zážitek (sedadlo v přízemí, třetí řada střed), byla přibližně čtyřnásobně vyšší, než si účtuje Národní divadlo v Praze.
Stálo to za to? Rozhodně ano. Bylo to dokonalé? Rozhodně ne. Bylo to nezapomenutelné? Rozhodně ano, a to především díky zpěvákům. Odcházel jsem na jednu stranu nadšený, na druhou stranu se smíšeným pocitem – a to především – nad koncem. Napadlo mě, jak fantastické by bylo vidět – a hlavně slyšet – tyto zpěváky a orchestr v jednoduché a nejlépe dobové inscenaci, například jako je ta v Janáčkově opeře v Brně. La traviata nic jiného k dokonalosti nepotřebuje, naopak, cokoliv navíc je zbytečné.
Giuseppe Verdi: La traviata
3. října 2023, 19:00 hodin
Vídeňská státní opera, Vídeň
Režie: Simon Stone
Účinkující:
Lisette Oropesa – Violetta Valéry
Juan Diego Flórez – Alfredo Germont
Ludovic Tézier – Giorgio Germont
Alma Neuhaus – Flora Bervoix
Noa Beinart – Annina
Carlos Osuna – Gaston
Michael Arivony – Baron Douphol
Jack Lee – Marquis von Obigny
Ilja Kazakov – Doktor Grenvil
Pier Giorgio Morandi – dirigent
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
