Linda Kapetanea tančí o síle ženy

Druhý ročník Festivalu Spectaculare, který probíhá letos od 21. ledna do 6. února v Paláci Akropolis, nabízí návštěvníkům především hudební program s pestrou dramaturgií zahrnující především současnou elektronickou a experimentální hudbu. Jeho zahájení však náleželo souboru, který patří k významným představitelům současného tance a pohybového divadla – RootlessRoot Company. Se svým sólem vystoupila první večer tanečnice, choreografka, performerka Linda Kapetanea, která nechala diváky nahlédnout na téma ženskosti v tanečně pohybové fresce inspirované antickými hrdinkami i moderním uměním.

Pražskému publiku je značka RootlessRoot, neboli slovensko-řecký umělecký tandem Jozef Fruček a Linda Kapetanea, dobře známá. Spolupracovali a spolupracují především se souborem DOT504, kde poslední inscenací pro tento ansámbl byla Collective Loss of Memory, v minulosti pak oceňované 100 Wounded Tears a Holdin’ Fast. V minulé sezoně vytvořili pohybovou složku úspěšné produkce Dolls Cirku La Putyka. Pravidelně v České republice pořádají workshopy pro profesionální tanečníky.

Sólové vystoupení W Memorabilia (Phaedra’s Laboratory) je do jisté míry improvizovanou záležitostí. Linda Kapetanea je na jevišti po celou hodinu sama jen s rekvizitami, které samy symbolizují uměleckou tvorbu: vtěluje se tu do výtvarnice, tu do hudebnice, po celou dobu sama manipuluje s pojízdnou deskou složenou ze zářících žárovek, kterou tak vytváří v reálném čase i světelný design. Nechme na sebe performanci působit takovou, jaká je, a pokusme se pocítit její působivost bez hledání hlubokých souvislostí.Umělkyně před nás předstupuje jako několik zjevení, jako kdyby se hned na začátku snažila představit několik svých tváří: její první výstup v bílé nařasené róbě, evokuje v nás podobu průkopnic moderního tance s Isadorou Duncan v čele. Pak se však mění ve výtvarnici v ateliéru, manipuluje s podivnou oblou soškou, kterou provrtává jako šípem a nechává z ní vytékat bílou kapalinu, na obrovskou stěnu pokrytou omítkou maluje obřím štětcem obří klín, aby se pak na ni vrhla s kladivem… Na první pohled jde o nelogické počínání zavánějící konceptem natruc divákovi, ale na konci představení návštěvník pochopí, k čemu tato příprava slouží – a že celá struktura díla je promyšlená a uzavřená, ačkoli zpočátku se zdá být pouze nespojitým proudem obrazů.Jako hudební doprovod zprvu poslouží několik tahů smyčce přes napjaté struny obřího nástroje ležícího na jakémsi katafalku. Vytvořená zvuková smyčka začíná drásat nervy a sluch a v průběhu večera je znásobena nejen dalšími zvuky tohoto monstrózního nástroje, ale také elektronickou hudbou, zvukem elektrické kytary i zpěvem, v němž zřejmě zaznívají řecké lidové motivy. Žena, jež odložila malířskou kombinézu, se polonahá ocitá v nevlídném prostoru a jejím tělem probíhají křeče jako uvězněné zoufalství. Připomíná vězně probíjejícího se marně z útrob své cely, když útočí na zeď, jako kdyby se prudkými pohyby chtěla zranit. V jiné sekvenci se mění v bytost křehkou a zranitelnou, když mezi sebe a diváky nechá spadnout průsvitnou papírovou zástěnu a jako stín se ztrácí v sílící záři světel.Nejsilnější polohou je energická, až primitivní šamanka či zaklínačka v červené róbě, která se pouští do extatického tance plného opakujících se rozmáchlých gest. Evokuje stav transu některých rituálních tanců, stejně jako německý taneční expresionismus. Svůj tanec pak přeruší rytmickým extempore s vlastním hlasem a údery do nástroje, který se ze smyčcového mění v bicí. Inscenaci zakončuje destrukcí zdi a absolutní nehybností, kdy sama sebe pasuje na výtvarný objekt a součást obrazu, který načrtla na samém začátku.Inscenace je silně výtvarná, tanečnice zachází sama se sebou jako s nástrojem, sama sobě je barvou a látkou. Je otázkou, zda to, co ztvárňuje, můžeme identifikovat s ryzím ženstvím, jestli neukazuje spíš univerzální polohy stavu lidské duše obecně. Energie proti plachosti, duševní vytržení proti uvědomělé agresi, tvořivost a destrukce. Ale pak nám může ještě přispěchat na pomoc antické drama a mytologie. V programu se performance vztahuje ke třem hrdinkám: Faidře, Medee a Pasifaé. Pasifaé je dcera boha slunce Hélia, manželka krétského krále Minoa, matka nestvůrného Minotaura, ale také dcer Ariadny a Faidry. Král Minos ji dal krutým způsobem zabít. Ariadne je známá z legendy o Theseovi, který zabil Minotaura, Faidra se stala jeho druhou manželkou, zamilovala se však do jeho syna a zemřela vlastní rukou. Medea je asi postavou nejznámější, kouzelnice a vášnivá žena, která pomohla hrdinnému Iasonovi získat zlaté rouno, stala se jeho ženou, ale když chtěl za zákonnou manželku pojmout dceru bohatého krále Kreonta, z pomsty zavraždila jejich dvě děti. Jsou to všechno postavy plné energie a vypjatých emocí, jsou to ale také ženské archetypy? A proč má inscenace podtitul právě Faidřina laboratoř? Je snad probodená dutá soška jedním z Médeiných dětí? Není bez zajímavosti, že jedna ze spoluautorek konceptu, řecká divadelnice, režisérka Martha Frintzila se mimo jiné zabývá antickými dramaty a vede herecké workshopy na jejich témata. Improvizace v nich hraje důležitou roli, stejně jako v tomto představení. A když se takový základ spojí s fyzickou zkušeností Lindy Kapetaney, která má za sebou mimo jiné angažmá u vlámské Ultima Vez, vzniká originální, i když ne snadno uchopitelný tvar.

Při sledování Lindy Kapetaney na jevišti se divák obejde bez odpovědí na otázky po hlubších literárních souvislostech. Žádné historizující prvky, které by odváděly jeho pozornost k antice, zde nejsou, spíše před ním vzniká současný obraz z živého materiálu. Tak také inscenace funguje. Není snadné ji sledovat, ale to by snad od pohybového divadla nikdo neočekával, zvlášť pod hlavičkou RootlessRoot. Divák může sdílet vypjatý stav a vnitřní nepohodlí spolu s postavou na jevišti, štíhlou, astenickou, jakoby vzdávající se své ženskosti navenek, ale také silnou, jak jen žena dokáže být.

Hodnocení autorky recenze: 80 %

Festival Spectaculare 2015
W Memorabilia (Phaedra’s Laboratory)
Režie: Jozef Fruček, Linda Kapetanea
Scénografie: Jozef Fruček, Vasilis Mantzoukis
Koncept: RootlessRoot, Martha Frintzila, Nikoleta Frintzila
Hudba: Vasilis Mantzoukis
Kostýmy: Isabelle Ohlas
Světelný design: Sofia Alexiadou
Výroba světel: RootlessRoot, Manolis Vitsaxakis
Manažer techniky: Manolis Vitsaxakis
Umělecký poradce: Paris Mexis
Dramaturgie: Martin Kubran
RootlessRoot Company
Premiéra 2014
(psáno z reprízy 21. 1. 2015 Palác Akropolis Praha)

Účinkuje – Linda Kapetanea

www.rootlessroot.com
www.marthaf.eu
www.palacakropolis.cz

Foto Michal Hradecký