Mařenka ve Vídni (1)

Proč bychom se netěšili aneb Pohleďte, jak keře pučí…
(O dlouhé cestě Prodané nevěsty do Vídně)

Opera z nejmilovanějších, neobehranějších, nejlidovějších, prováděná k příležitostem nejvznešenějším i nejprofánnějším. Bylo o ní napsáno mnoho, víme o ní mnoho. Sdílí osudy jiných notoricky známých, znárodnělých a zlidovělých děl. Nesnadno se v její historii rozeznávají fakta od legend. K jedné z legend patří i ta o lásce, kterou k ní spontánně zahořel celý národ a o opovržení, kterým ji častovala cizina – i ta nejbližší, která cizinou ve vlastním slova smyslu nebyla.

„Smetanova Prodaná nevěsta provozovati se má také co nejdříve na německém jevišti. Ředitelstvo našeho divadla došla tyto dny žádost ze Štýrského Hradce, aby skladatel operu svou propůjčil k provozování na tamějším jevišti, čemuž vyhověno bude ochotně, nepochybujeme.“ Zprávička zveřejněná 8. února 1871 v časopise Hudební listy zůstala v tuto chvíli pouhým přáním. Klavírní výtah opery, jenž vyšel o rok později jako první čin vydavatelství Hudební matice Umělecké besedy, byl již opatřen také německým překladem zpěvních čísel od Emanuela Züngela (recitativy v prvním klavírním výtahu ještě nebyly). Na německou premiéru však musela Prodaná nevěsta ještě více než dvacet let čekat. Na jiném než českém jevišti zazněla poprvé měsíc před zveřejněním zprávy o zájmu Štýrského Hradce v Petrohradě a její tamní přijetí bylo pro skladatelele velkým zklamáním. Petrohradská kritika hovořila o „jarmareční“ hudbě, která se sice lehce poslouchá a obecenstvu se líbí, opera se však stěží udrží na repertoáru, neboť se nejedná o žádné hluboké umění. Vadil koktavý Vašek, na němž není nic komického, naopak spíše uráží estetický vkus, opera byla označena za prázdnou, vtip, který nabízí, za nejapný, hudba za jednotvárnou a tuctovou. V Praze se po premiéře Prodané nevěsty roku 1866 o ní sice nemluvilo o mnoho jinak, mezitím však začala být považována za dílo, které naplňuje ideu národní opery a za příkrými odsudky petrohradské kritiky se hledal komplot. Byl nalezen ve čtyři roky starém nedorozumění mezi Smetanou a ruským dirigentem a skladatelem Milijem Balakirevem. Ten byl tehdy pozván do Prahy k nastudování Glinkovy opery Ruslan a Ludmila. Balakirevovo hostování však skončilo roztržkou s prvním kapelníkem Smetanou. Oba se tehdy zřejmě stali nástrojem partajních intrik kolem instituce české opery, která byla od samého počátku součástí politiky. K nedorozumění jistě přispěly i osobní vlastnosti obou umělců. Každopádně se petrohradské provedení Prodané nevěsty stalo příležitostí starý spor znovu otevřít – i na stránkách českého tisku.

Ať už Smetana chápal, že se při v případě Petrohradu jednalo o jiné souvislosti než čistě hudební, nebo spojitost nevytušil, petrohradské kritiky se jej dotkly. Druhého zklamání s ohlasem jiné své opery v zahraničí se dočkal při uvedení Dvou vdov v Hamburku roku 1881. Libretista Emanuel Züngel přenesl původní francouzskou předlohu Jeana Féliciena Mallefillea do Čech a Smetana jí svou hudbou dodal český lokální kolorit – především v druhé verzi opery, k níž přidal lidové postavy Toníka a Lidky. Právě Dvě vdovy považoval nicméně Smetana ze svých tehdy existujících oper za nejvhodnější pro uvedení v cizině. „Má opera tato obojí ráz: národní a kosmopolitický a tento docela […] v jakémsi salonním tonu,“ psal svému stoupenci Ludevítu Procházkovi, jenž tehdy v Hamburku působil a měl zásluhu na tamní propagaci Smetanovy hudby. Smetana svolil k hamburskému provedení, pro předkladatele Rodericha Felse však byla opera příliš česká. Jen nerad souhlasil Smetana s novými úpravami. Příznivý ohlas opery pak považoval za „jakési dobrodiní“, jakoby „opera sama neměla valné ceny“. „Nenamáhal jsem se nikdy, abych si získal slávy v cizině,“ psal Smetana. „Skladby své psal jsem vždy pro své rodáky a když tito je vlídně přijali, to mi bylo nejlepší odměnou; když i jinde v cizině budou se provozovat a líbit – bude dobře, ale nikdy nebudu toho náhledu, že se mi tím stalo nějaké dobrodiní a že tím skladbám mým na ceně přibylo.“

Po návratu ze Švédska roku 1861 se Smetana rozhodl sloužit české věci a o ohlas v cizině se příliš nestaral, vždyť na domácí půdě bylo dostatek problémů k řešení. A dokud nebylo jeho dílo plně probojováno zde, nebylo nutné a ani žádoucí usilovat o prosazení jinde. Zvláštní schizofrenie mezi ctižádostí, aby naše hudba byla za hranicemi uznána a obavou, že by se její ještě málo utvrzená českost mohla nakazit cizími vlivy, přetrvávala i po Smetanově smrti. A byl zde ještě jeden problém: chtít dále do světa mělo smysl teprve tehdy, až bude česká hudba jako plnohodnotná a konkurenceschopná uznána Vídní. Vídeň cizinou nebyla, byla přece hlavním městem monarchie, k níž patřilo i české království. Avšak v mnoha směrech byla nedosažitelnější než jiná německy mluvící města. Nejvíce právě zde narůstaly překážky z předsudků. Stavěly je obě strany.

V srpnu 1891 dostal ředitel Národního divadla František Adolf Šubert písemnou informaci o chystané Mezinárodní divadelní a hudební výstavě ve Vídni. V Praze se právě připravovala Všeobecná zemská výstava a vídeňská pozvánka zpočátku prošla téměř bez povšimnutí. Později se ukázalo, že nepůjde o pouhé vystavení mrtvých předmětů, ale o podnik, jemuž bychom dnes říkali mezinárodní festival divadelního a hudebního umění. Pozvány byly obě pražské operní scény – česká i německá. Uspořádání výstavy bylo myšlenkou kněžny Pauliny von Metternich, vnučky v Čechách nechvalně známého kancléře, té, jež se roku 1861 také zasloužila o pařížské provedení Wagnerova Tannhäusera. Paulina von Metternich byla velkou příznivkyní umění, jakkoli uvedení Tannhäusera v Paříži skončilo skandálem, kněžninu tvrdohlavou cestu za uvedením Wagnerova díla nelze popřít. F. A. Šubert ji označil za „nejohnivějšího ctitele Bedřicha Smetany a nejhorlivějšího fedrovníka jeho Prodané nevěsty“ za hranicemi Čech. Léta se marně pokoušela tuto operu v Paříži prosadit. Dostala se sem až 28. října 1928, sedm let po kněžnině smrti, kdy byla součástí oslav 10. výročí Československé republiky.

Politickou roli hrála Prodaná nevěsta už od svého vzniku. Použijeme-li toto divadelní přirovnání, pak se jedno z dějství dramatu, v němž opera vystupovala, odehrálo právě v devadesátých letech 19. století. V přípravném výboru chystané vídeňské výstavy působili kromě kněžny Metternichové také starší bratr císaře Franze Josefa velkovévoda Karl Ludwig a další aristokraté, průmyslníci, bankéři a další vlivné (a bohaté) osoby. A také divadelní ředitel Franz von Jauner, jehož jméno se objevuje na cestě Prodané nevěsty do Vídně několikrát. Průběh příprav výstavy popisuje zevrubně F. A. Šubert ve své knize Moje divadelní toulky. Málo je však znám hlas jiného svědka, profesora Pražské univerzity, hudebního historika Guido Adlera: „Ve výstavním divadle se dostalo práva ‚hlasům národů‘. Kněžna Metternichová si přála také účast divadel z Čech. Objevily se překážky a tehdy se obrátila na mne, abych Čechy získal. Za předsednictví prince Ferdinanda Lobkowicze se v Praze ustavil výbor, k němuž také patřili ředitel německého divadla Angelo Neumann a Národního divadla F. A. Šubert. Posledně jmenovaný měl dvojí starost: co Vídni nabídnout, a pak také namítal, že tam nejsou vhodné podmínky k alespoň slušnému úspěchu. Byl jsem těmi obavami překvapen a takovými pochybami o hodnotách vlastní umělecké produkce poněkud rozzloben. ‚To říkáte jako Čech? Smetanovy opery Vídeň nezná – je to nejlepší příležitost dosáhnout tam pro ně satisfakce, jež by mohla vést ke světovému úspěchu. Pojďme do Vídně ruku v ruce a já vám zaručuji, že Vídeňané připraví Prodané nevěstě takové přijetí, jež nás spojí – alespoň v kulturní oblasti.‘“

Šubertova zodpovědnost byla velká. Byl sice ředitelem divadla, nad ním však stálo divadelní družstvo. Německé divadlo nakonec již v lednu 1892 hostování ve Vídni odřeklo, jako reprezentace Čech zůstalo pouze české Národní divadlo. Může toto osamocení být pro české umělce výhodné nebo bude znamenat sousto pro ostré jazyky vídeňské kritiky? „Prahy i venkova chytalo a chytlo se znepokojení. Bázeň o Národní divadlo. Strachovali se o ně, jak obstojí ve Vídni“, vzpomínal Šubert. „Národní divadlo, které za devět let si dobylo takové glorioly, vrátí se z Vídně poraženo – a bude zničeno; ne-li navždy, na dlouho zničeno.“ Politické poměry nevypadaly rovněž příznivě. Nenáviděná Taaffeova vláda nepřála Čechům nic dobrého, nechala dokonce jazykově rozdělit pohraniční okresy. Připomínalo se všechno zlé, co z Vídně přicházelo, včetně prastarých křivd i oněch nových, a také se pochopitelně zveličovalo. Roku 1885 uspořádali proněmečtí nacionalisté ve Vídni demonstrace při tamním uvedení Dvořákova Šelmy sedláka. V souvislosti s tímto argumentem byla s původci protestů ztotožněna celá Vídeň. Na to, že ani v Praze neměla Dvořákova opera valný úspěch, se v tuto chvíli nepomyslelo. A navíc byly pochybnosti o volbě repertoáru: abonenti Národního divadla nedávno pohrozili, že objeví-li se v abonentním cyklu ještě jednou Prodaná nevěsta, vypoví předplatné. Jak vlastně těmto signálům z veřejnosti rozumět?

Národní divadlo nakonec do Vídně jelo a od 1. do 8. června odehrálo ve zvlášť zbudovaném divadle v Prátru deset představení, z toho (místo původně plánovaných dvou představení) čtyřikrát Prodanou nevěstu. Její úspěch byl tak velký, že jí byly obětovány původně plánované opery Lejla Karla Bendla a Husitská nevěsta Karla Šebora a tak jí uznání ve Vídni vrátilo i přízeň pražského publika. Ani dvakrát provedený Dalibor nezůstal bez pozitivního ohlasu. Jedno jeho představení stálo dokonce u kolébky zvukových přenosů, bylo pokusně přenášeno telefonickou cestou. Zprávu o historické události přinesl list Fremden-Blatt: „Zatímco naslouchalo početné publikum předehře a prvnímu dějství Smetanova Dalibora, těšila se asi dvacítka osob oblasti ‚Staré Vídně‘ ze stejného požitku, aniž by překročila práh mezinárodního domova múz. V malé místnosti, jejíž zdi jsou vytapetovány silnou látkou, aby dovnitř nepronikl žádný šramot, se sešli pozvaní pánové ke generální zkoušce telefonického přenosu. Na každém ze čtyř stolů v místnosti stojí dvacet přístrojů, zatímco velký spínač na stěně obstarává spojení s výstavním divadlem. […] Zazní signál. Divadlo začíná hrát. Všichni přiloží k uším sluchátka. Nejprve je slyšet jen málo. Někdo sluchátko příliš tiskne k uchu, jiný je drží příliš daleko… Pozoruhodné je, že i nejmenší chybičky ve zpěvu a hře – a česká opera dělá jen takové – jsou par distance slyšet lépe, než v parketu divadla…“ První sólový hlas, který takto po předehře a sboru zazněl, patřil Anně Veselé, která zpívala Jitku. Právě tato zpěvačka měla ve Vídni zanedlouho získat ještě další primát.

Češi ve Vídni „trefili do černého“, psala kritika. Uznání se dočkal i Dvořákův Dimitrij, Fibichův scénický melodram Námluvy Pelopovy a konečně i obě činoherní představení, z nichž měli zážitek především vídeňští Češi. Na celé čáře však zvítězila Prodaná nevěsta.

Pokračování příští neděli