Jak je možná neznáte: Carlos Kleiber
Cestu dirigenta Carlose Kleibera dláždily skandály
Otec Carlose Kleibera Erich Kleiber studoval filozofii, dějiny a umění na Německé univerzitě v Praze (absolvoval v roce 1912) a souběžně bral lekce na Pražské konzervatoři. V Praze prožil i svůj dirigentský debut, a to roku 1911 na scéně Německého divadla v Praze. Jeho matka Ruth Goodrich byla Američankou židovského původu a vzdálenou příbuznou spisovatele Sira Waltera Scotta. Říkalo se, že Carlos Kleiber vlastně nebyl synem Ericha Kleibera, ale že vzešel z poměru skladatele Albana Berga s manželkou velkého dirigenta. Tato domněnka však byla vyvrácena a byla pouhou spekulací. Je pouze známo to, že v roce 1925 byl Berg zamilován do vdané ženy Hanny Fuchs, sestry spisovatele Franze Werfela. Sám Carlos Kleiber byl ženatý se slovinskou tanečnicí Stanislavou Brezovar a žil v Grünwaldu poblíž Mnichova.
Ačkoli již ve velmi raném věku komponoval, jeho otec jej přinutil studovat chemii. Ze strachu, že by se mohl stát hudebníkem, mu povolil evropský dirigentský debut teprve v roce 1954 v Postupimi, ale pouze pod pseudonymem „Karl Keller“.
Zajímavostí je, že na Pražském jaru dirigoval Carlos Kleiber 25. května 1968 orchestr FOK, jeho otec Erich vedl Českou filharmonii na festivalu celkem pětkrát. Carlos Kleiber debutoval v Metropolitní opeře až v roce 1988, kde řídil Bohému s Lucianem Pavarottim a Mirellou Freni. Berlínskou filharmonii dirigoval poprvé až po šedesátce. Po rezignaci Herberta von Karajana v roce 1989 odmítl nabídku usednout v Berlíně na šéfovské místo. V letech 1989 a 1992 dirigoval Novoroční koncerty Vídeňských filharmoniků, které jsou zaznamenány na DVD.
Z koncertního života odešel v roce 1990, příležitostně dirigoval za velký honorář benefiční koncerty. V roce 1999 řídil ve Španělsku svůj poslední koncert za pultem Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu – Beethovenovu 4. a 7. symfonii a předehru k operetě Netopýr Johanna Strausse.
Carlos Kleiber zemřel ve věku sedmdesáti čtyř let ve svém prázdninovém domě ve slovinské vesnici Litija. Fáma říká, že spáchal sebevraždu, stejně jako jeho matka i otec, který údajně zvolil sebevraždu v den 200. narozenin Wolfganga Amadea Mozarta, 27. ledna 1956.
Autoritářství, orchestrální dril, pedantství k hudebnímu zápisu
Carlos Kleiber byl nesmírně komplikovaným mužem, jeho život byl možná více nešťastný než požehnaný tím, že měl za otce slavného dirigenta. Byl naprosto svůj, nenapodobitelný a záhadou snad i sám pro sebe. Navenek velice přísný, vyžadoval, aby se mu orchestr naprosto podřídil. Stejně jako jeho otec, který požadoval na nastudování Bergova Wozzecka třicet čtyři zkoušek s celým orchestrem, snažil se od sezony k sezoně zdvojnásobit svůj honorář a byl stejným autokratickým perfekcionistou. Před koncertem byl však naprosto panický, a to během celé své kariéry.
Při sporu o interpretaci se dovedl rozzlobit na koncertního mistra violoncell a požádal hráče od posledního pultu, aby si s ním vyměnil místo. Řada hudebníků jeho rozhodnutí nechtěla akceptovat, a tak vedla jeho nespokojenost k porušení doposud dobrých vztahů k orchestru. Po půlhodinové přestávce a vyjednávání s vedením divadla byla situace zklidněna. Co se týče obsazení, měl na to právo, neboť tato skutečnost mu byla ve smlouvě zaručena. Kleiber byl nekompromisní. Pokud se mu něco nelíbilo, jednoduše odešel.
Současně byl však také neskutečně pokorný a zběsile dokonalý. Jeho dětský nevinný výraz, který můžete vidět na záznamech koncertů, kontrastoval s komplikacemi při zkouškách. Když například druhé housle Vídeňských filharmoniků nemohly pochopit, co chtěl na začátku Adagia Beethovenovy 4. symfonie, opustil zkoušku.
Jeho technika dirigování byla nenapodobitelná: v zoomorfním stavu se vznášel jako orel, jako by poletoval a následně požíral svou kořist. Mohl tancovat, vypadat neohrabaně, potrhle, často šílený a hysterický a jeho emoce odrážely každou malou nuanci. Kleiber byl velmi verbálním dirigentem, nabízel úsměvné metafory, přirovnání a obrazy. Listy („Kleibergrams”), které po zkoušce dával na pult hráčům, doplňoval bohatými poznámkami k hraným partům. Notový materiál, který byl závazný pro všechny, byl opatřen jeho poznámkami týkajícími se smyků, frázování a dynamiky. Mnohé orchestry a operní domy však tyto náročné podmínky často nemohly splnit.
Dirigování ve skutečnosti nenáviděl. Herbert von Karajan řekl britskému spisovateli Richardu Osbornovi (v knize rozhovorů, kterou zveřejnil Oxford University Press): „Je geniálním dirigentem, ale nerad to dělá.“ Karajanovi Kleiber řekl: „Diriguji, jenom když mám hlad.“ Často se bavil tím, že pod pseudonymem posílal dopisy Spieglu a do novin, včetně útoku na dirigenta Sergiu Celibidacheho. Jeho idolem byl stejně autokratický dirigent Herbert von Karajan, jehož hrob nikdy neopomenul po příjezdu nebo před odjezdem ze Salcburku navštívit.
Herbert von Karajan o něm řekl, že „tam, kde skladatel Béla Bartók žádá, aby určitá pasáž byla zahrána za dvanáct vteřin, Kleiber ji dovede zahrát šesti různými způsoby“. Umělecký ředitel Vídeňské státní opery o dirigentovi pronesl, že je „hudebně dokonalým prostředníkem mezi Bohem a lidstvem“. Plácido Domingo jej nazývá „čarodějem“ a dirigent Claudio Abbado prohlásil: „Není žádný limit na to, jak dobře znáte partituru, ale Carlos Kleiber ji prostě zná lépe než kdokoliv jiný – i když si vždy myslí, že ji dostatečně nezná.“
Pořadatelé se třásli, dokud nepřišel. Když přišel, třásli se hudebníci
Carlos Kleiber byl přehnaně nedůtklivý a manažeři londýnských koncertů nikdy neodpustili hudebním kritikům, kteří svými recenzemi koncertu v roce 1980 způsobili jeho bojkot londýnských pódií. I menší hádka mohla v jeho mozku vyvolat rozhodnutí, že okamžitě odjede na letiště. Třeba v Berlíně měl po zkouškách rezervován let do Mnichova pro případ náhlého rozčilení. Také v Bavorské státní opeře v Mnichově to s ním neměli lehké pro jeho nepředvídatelnou povahu a velmi neobvyklé umělecké požadavky. Při svém debutu v Covent Garden v červnu 1974 strávil tři hodiny zkoušením osmdesátivteřinového úseku z Preludia Růžového kavalíra, když hudebníkům vysvětloval, že struktura vychází z frázování úvodní pasáže.
Než zvedl taktovku, bylo nutno překonat řadu překážek. Jak vysoké honorářové požadavky, tak také dlouhé zkouškové období, které vyžadoval k naplnění svých uměleckých představ. V roce 1996 Carlos Kleiber poté, co odmítal veškerá vystoupení, učinil zcela zvláštní výjimku a obchod. Vystoupil s Brahmsovou 4. symfonií a Bavorským státním orchestrem za zbrusu nové Audi A8 v hodnotě 140.000 DM. To vše na základě dohody formou podání ruky, neboť nesnášel písemné smlouvy. Kromě klasických koncertů Kleiber rád hrál pro svého patrona, bavorského mediálního magnáta Leo Kircha, nebo za honorář ve formě luxusního vozu za koncert na slavnostním veletrhu automobilového koncernu Audi v Ingolstadtu.
Carlos Kleiber nikdy neposkytoval rozhovory a za svůj život dirigoval pouze devadesát šest koncertů (více jich udělá Valery Gergiev za rok) a necelých čtyři sta operních představení. Měl vždy u postele knihu čínského filozofa Zhuangziho (Čuang-c’), která je plná anekdot, alegorií, podobenství a bajek a ve níž měl mnoho zatržených myšlenek. Čtyřmi vykřičníky označil větu: „Chování ega je strašidelné!!!!“
Kde všude odřekl a jaké skandály jej doprovázely?
Zrušil mnohem více nahrávek, než kolik jich pořídil. Pro nahrávání Wozzecka v Drážďanech pro EMI si vyžádal dovézt orchestrální party s poznámkami svého otce z britské premiéry v roce 1951. Když po složité operaci přišly, bez vysvětlení z Drážďan odjel. Ve Vídni odešel ze zkoušky a odcestoval do Mnichova nebo se nechal odvézt z Bayreuthu na představení do Mnichova sanitkou s tím, že může jet pouze vleže.
S velkým úspěchem dirigoval Tristana a Isoldu ve Vídni (1973) a v Bayreuthu (1974), ale teprve v roce 1980 souhlasil s realizací nahrávky pro Deutsche Grammophon. Po obrovském úspěchu této desky s ním a s Arturo Benedettim Michelangelim chtěla nahrávací společnost realizovat nahrávku všech Beethovenových klavírních koncertů. Nápad vzbudil dirigentovo nadšení, ale po jediném dni nahrávání a střetu dvou neústupných názorů na interpretaci se Kleiber uzamkl v místnosti pro dirigenta a odmítl vyjít ven. Producent jej vylákal příslibem večeře s ústřicemi. Ústřice byly snědeny, ale záznam nebyl nikdy dokončen.
Dokonce ještě před oficiálním nástupem do angažmá ve Stuttgartu ztroskotalo pro neshody s režisérem a několika zpěváky uvedení Bergovy opery Wozzeck. Druhé představení této opery v Edinburghu odřekl pro „náhlou bolest v žaludku“. V Bayreuthu zase zakázal smluvně potvrzené živé rozhlasové vysílání Tristana a Isoldy a stanice na celém světě musely zařadit do programu několik let starou nahrávku s Karlem Böhmem.
Navzdory tomu, že jako dospívající studoval v New Yorku, dirigoval ve Spojených státech jen čtyřikrát – dvakrát Chicago Symphony Orchestra a dvakrát v Metropolitní opeře v New Yorku. V roce 1989 měl v Metropolitní opeře uskutečnit pět představení opery La traviata, ale když dva zpěváci onemocněli, Kleiber po dvou představeních angažmá ukončil. Byl střídavě citlivý, ale také dovedl hrubě své kolegy ponižovat. Jednou, mezi dvěma akty v La Scale v Miláně, barytonista Renato Bruson v zákulisí vybuchl a chtěl Kleibera uhodit pěstí.
Citáty:
Jak nově a vzrušeně by mělo znít opakování hlavního tématu? „Představte si stejně krásnou ženu, ale v jiné poloze.“
„Chci růst v zahradě. Chci se slunit. Chci jíst a pít, spát a milovat. A to je všechno.“
Živý záznam jeho práce na zkoušce ukazuje následující video:
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
