„Mrtvý po vládě netouží…“ Verdiho Macbeth v Divadle na Vídeňce s Plácidem Domingem

Intendantovi Divadla na Vídeňce Rolandu Geyerovi se daří. Za jeho vedení si třetí stálá vídeňská operní scéna vybudovala renomé zajímavou a pestrou dramaturgií, volbou inscenačních týmů, pěveckého obsazení, v němž se objevují velká jména i perspektivní operní mládí. Když se před několika lety proslýchalo, že by měl Geyer odejít řídit festival v Bregenzi, leckteré srdce příznivců Vídeňky zatrnulo. Naštěstí neodešel. Neodolal však lákadlu také si zarežírovat – a to už se mu, bohužel, daří méně.

Hoffmannovými povídkami roku 2012 převzal Roland Geyer zodpovědnost za inscenaci po rozchodu s režisérem Williamem Friedkinem, když se nedohodli na kombinaci existujících verzí opery. To se tedy nepočítá. Ale problematická byla Geyerova inscenace Marschnerova Hanse Heilinga (zde) a čerstvá produkce Verdiho Macbetha není jen problematická, ale nejméně z poloviny jednoduše nepodařená, což padá společným dílem na režiséra Rolanda Geyera, choreografa Petera Karolyiho i autora výpravy Johannese Leiackera.

William Shakespeare napsal svého Macbetha kolem roku 1606. Tři roky předtím, po smrti královny Alžběty I. z rodu Tudorovců, získal anglickou korunu skotský král Jakub VI. jako anglický král Jakub I. Hned na počátku vlády musel zlikvidovat dvě spiknutí a aby mohl vytvořit unii Anglie a Skotska (a Irska) přemoci značný odpor. Důsledky sjednocování „shora“ možná dřímají v britské společnosti dodnes.

Podle některých zdrojů Macbetha zabil roku 1057 Duncanův syn Malcolm III., a poté také Macbethova adoptivního syna Lulacha. Sám neskončil o nic lépe – několikrát se víceméně nedobrovolně podrobil anglickému králi a dokonce snad s úmyslem se anglického vlivu zbavit pomohl Vilému Dobyvateli v jeho tažení. Nakonec byl i Malcolm roku 1093 záludně vlákán do pasti a zavražděn – svým příbuzným, jak to tehdy (jen tehdy?) zkrátka bývalo zvykem.

K Shakespearově volbě tématu ze skotských dějin jako podobenství o ničivé touze po moci existuje celá řada výkladů. Historický Macbeth byl příbuzným skotského krále Duncana I.. Jakýsi konflikt mezi nimi vedl k ozbrojenému střetu a Macbeth (Mac Bethad) Duncana zabil. Moc skotských králů nebyla dědičná, rivalita klanů usilujících o moc používala nejrůznější intriky a nevyhýbala se otevřeným bitvám ani zákeřnostem. Shakespearova hra mohla být po nástupu Jakuba I. (syna Marie Stuartovny, kterou Alžběta I. nechala popravit) varováním před nebezpečím neomezené moci.

Shakespeare pochopitelně s historií naložil po svém. Z Macbetha udělal slabocha a nástroj v rukách ctižádostivé manželky, což známým historickým faktům odporuje. Ve skutečnosti vedla teprve Malcolmova vláda k oslabení pozice Skotska – než nakonec připlul roku 1066 Vilém Dobyvatel z Normandie a ostrovní politické třenice se rozšířily na spory s velkou zemí na evropském kontinentu. Shakespearovým geniálním dramaturgickým trikem jsou scény čarodějnic předpovídajících budoucnost. Vnášejí do děje předurčenost, které protagonisté podléhají, a zároveň jim slouží jako zdůvodnění zločinů: proti osudu přece jedinec nic nezmůže. Paradoxní přitom je, že se právě král Jakub I. vyznamenal pronásledováním čarodějnic ve Skotsku.

Verdiho Macbeth
Verdiho zhudebnění Macbetha nebylo první, už roku 1827 byla v Paříži uvedena stejnojmenná opera Hippolyta Chélarda, po Verdim následovali Macbethové Wilhelma Tauberta (1857), Ernesta Blocha (1910) a Antonia Bibala (1990). Shakespeare byl Verdiho velkou láskou. Proč se rozhodl právě pro jeho nejtemnější příběh, je předmětem dohadů. Domnění, že mělo jít o jeho osobní vyjádření k bojům za sjednocení Itálie, dnes historikové vyvracejí.

Libreto Verdiho Macbetha nevznikalo snadno. Činoherní struktura má jiná pravidla než hudební drama, děj Macbetha je pro operu příliš vícevrstevnatý a komplikovaný. Verdi předložil Francescu Piavemu, který už vypracoval libreto k jeho Ernanimu podle Victora Huga a Dvěma Foscariům podle Lorda Byrona, návrh v próze a žádal ho o zveršování s tím, aby nebyl „upovídaný“, potřeboval maximální stručnost. Piave nakonec práci vzdal, třetí a čtvrté jednání přepracoval Verdiho přítel Andrea Maffei (autor libreta k Loupežníkům); na ceduli premiéry však byl uveden pouze Piave.

V libretu je vypuštěna řada postav i scén. Jak známo, Shakespeare dokázal do svých tragédií mistrovsky zapojit groteskně komický prvek. V dusném, krví páchnoucím příběhu Macbetha je to epizodní postava opilého dveřníka a jeho rozhovor s Macduffem, který následuje poté, co je dokonána vražda na králi Duncanovi. Macduff se domáhá vstupu, protože mu král nařídil ho brzy vzbudit, a dveřníkovo blábolení stupňuje napětí; divák už o zločinu ví a čeká, co bude následovat. V zájmu jednotného hudebního obrazu musela být tato scéna vypuštěna. Ale vynechána je i scéna v Macduffově hradu s Lady Macduff a jejím útěkem poté, co najatý vrah zabije Macduffova synka – Verdi nepotřeboval děj zdržovat vedlejšími odbočkami. Dialogy jsou podstatně zkráceny, někde vznikl nový text. Změna nastala i v psychologii postav. Lady Macbeth je oproti Shakespearovi rozpracovanější, Macbeth naopak zjednodušen.

Macbeth skutečně není typická operní látka. Typ francouzské grand opéra, která tehdy vládla, vyžadoval na historickém pozadí, tvořícím pouhou kulisu, velký milostný příběh, hrdinu, s nímž divák musí sympatizovat, napětí, ale také pozitivní pohled na krásné životní okamžiky. Macbeth nic takového neposkytoval. Verdiho Macbeth znamenal experiment a je právem považován za počátek zrození italského hudebního dramatu, v němž už se ohlašují i náznaky toho, s čím pracovali veristé.

Verdi mluvil do režie i scénografie, pro inscenaci žádal dobovou věrnost jako středověké kostýmy, což tehdy zdaleka nebylo běžné. Chtěl například, aby Bancův duch vyplul z propadla za mezioponou a byl naturalisticky pomalován. První představitel role Nicola Benedetti se bránil tomu, aby byl „zakryt“, i tomu, že měl zpívat sotto voce, spíš sípat než zpívat. Zvláštní požadavky měl Verdi také na představitelku Lady; původně vyhlédnutá Eugenia Savorini-Tadolini mu připadala příliš krásná a její hlas příliš andělský. „Hlas Lady musí znít ďábelsky,“ pro Lady chtěl rovněž hrubý, přidušený hlas. První představitelkou se stala tehdy třicetiletá Marianna Barbieri-Nini. Jen svou náměsíčnou scénu prý studovala se skladatelem pečlivě tři měsíce. Představiteli Macbetha Felice Varesimu napsal skladatel k interpretaci duetu s Lady: „Je noc, všechno spí. Duet se musí polohlasem mluvit, temnými hlasy, musí vyvolávat odpor…“ Tomu Verdi přizpůsobil i instrumentaci. Zvolil menší obsazení, i orchestr měl znít přidušeně, zlověstně.

Premiéra se uskutečnila 14. března 1847 v Teatro alla Pergola ve Florencii, a pokud anály nelžou, sklidila třicet osm opon; kritika se ale nelítostně otřela o libreto – k tomu je však třeba dodat, že Shakespeare v autentické podobě byl tehdy v Itálii téměř neznámý, pokud se hrál, pak v upravených verzích, které se originálům málo podobaly.

Dvě podoby
Pro druhou verzi opery, uvedenou 21. dubna 1865 v Théâtre Lyrique v Paříži, provedl Verdi změny v textu i v hudbě. V prvním dějství připojil sbor čarodějnic a v souladu s pařížskými zvyklostmi jejich balet ve třetím jednání (který se v dnešních inscenacích většinou vypouští), ve druhém dějství árii Lady La luce langue (Lehký větřík zhasíná lampu nebes) a duet Macbetha a Lady Ora di morte e di vendetta (Hodina smrti a pomsty) nahradila Macbethovu kabaletu Vada in fiamme (Zahoř plamenem). Ve čtvrtém dějství pak přibyl vstupní sbor Patria oppressa (Zotročená vlasti) a především se proměnilo závěrečné finále. V první verzi Macbeth umírá na jevišti, ve druhé je zabit za scénou: Macduff se vrací se slovy: „Probodl jsem ho, tam,“ poklekne před Malcolmem, provolá slávu novému králi a opera končí vítězným hymnem.

Pro tři představení s Plácidem Domingem v titulní roli zvolilo Divadlo na Vídeňce kombinaci druhé verze opery s finální scénou z původní verze z roku 1847. Macbethova árie umírání je pochopitelně hudebně krásná, ale Verdi věděl, proč finále změnil, do celkového konceptu se už nehodila. Hymnus pokryteckého davu je závěr daleko silnější – „lid“ svou přízeň projeví novému panovníkovi stejně jako tomu předchozímu a stejně bude oslavovat i toho následujícího. Jak dobře to známe – a jak je to právě teď aktuální…

Ani ryba, ani rak
Režisér Roland Geyer chtěl Macbetha inscenovat „časově nezávisle“. To je samozřejmě v pořádku a Macbeth také nadčasový je. Stále je dost mocichtivých bez skrupulí, kteří jdou proti všem zásadám morálky a přes mrtvoly – ať už abstraktní nebo skutečné, fyzické. Není ale třeba dílo v zájmu časové nezávislosti předělávat.

Po zvednutí opony se objeví druhá, tvořená stříbrnými lametami. Při předehře se Macbeth dlouze líbá s Lady před teráriem, v němž pobíhají dvě zvukem orchestru vyděšené živé krysy. Za oponou z lamet se otevře červeně osvětlené, rudými závěsy vykryté prostředí nočního klubu. Macbeth nezačíná v lese, na vřesovišti, ale ve varieté, kde sbor girls předvádí špatně choreografovanou revui: tak prý Macbeth oslavuje se svými generály konec války. Čarodějnice představuje sbor „ani mužů, ani žen“ – kostýmy jsou v polovině těla rozdělené na pánský a dámský. Jsou působivé, a pokud jde o bezpohlavnost čarodějnic, dávají smysl, ale jejich „taneček“, který měl možná vypadat efektně, působil spíš trapně a celá scéna se synchronními, neinspirovanými pohybovými kreacemi podivně staticky. Především se však v povrchnosti mileu ztratilo závažné sdělení čarodějnic.

Skutečnost, že Lady je od samého začátku přítomna na jevišti, znamenala další oslabení příběhu. Režisér chtěl manželský pár představit jako „dvojbytost“ a pomohl si Platónovou představou původní lidské dvojjedinosti, která se rozpadla na muže a ženu a od té doby se poloviny snaží znovu spojit. Bohužel to nepřesvědčilo. Osobně musím považovat tuto myšlenku za omyl, který značně poškodil vyznění prvního jednání, neboť veden touto ideou, rozdělil Geyer i text dopisu, z nějž se Lady dozvídá o manželově příjezdu a očekávané návštěvě krále Duncana, mezi oba manžele. Pohnutka Lady, která svého muže dovede k zločinu, tím hodně ztratila. A zvláštním způsobem se to promítlo i do hudební stránky – celé dějství působilo ploše, nevýrazně, orchestr hrál noty, ale napětí scházelo.

Shakespeare i Verdi byli dostatečně velcí dramatikové, aby věděli, jak vystavět strukturu. Proto udělal Verdi z krále Duncana postavu, která jen němě projde jevištěm, v některých inscenacích ho nespatříme vůbec. Zastupuje ho hudba – zvláštně zkarikovaný majestátní pochod. I ten však kupodivu zněl bezbarvě, po jevišti sice kdosi prošel, ale že se chystá cosi hrůzného, znát nebylo.

Polootevřený válec, který se v některých scénách vynořuje z propadla, napodobuje obří královskou korunu. Má vnitřek ze zrcadel, ale scénografické stránce příliš nepomáhá; ve chvíli, kdy dovnitř vstupuje Macbeth, aby si pohrál s představou královské moci, se v zrcadlech například nepatřičně odráží dirigent… Ačkoliv Macbeth (i dnešní divadelní technika) poskytuje řadu možností, se světly se v této inscenaci pracuje minimálně (Betrand Killy) – buď je vše zalito rudým světlem, nebo tmou.

Často se stává, že má režisér výchozí nápad, který se mu nepodaří udržet do konce, libreto se jeho konceptu začne příčit a účinek padá. Zde tomu naštěstí, i přes další výhrady, které vůči režii zůstávají, bylo naopak. Ať už šlo o nápad režiséra nebo scénografa, druhé polovině večera dodal impuls Hieronymus Bosch (video David Haneke) – projekce výřezů jeho Posledního soudu, rozpohybovaných na mezioponě, za níž Macbeth sní v manželské posteli o věštbách čarodějnic; jeden z poměrně mála šťastných nápadů.

Režisér jako by tápal mezi snahou po abstraktní symbolice a naturalismem, ale jeho symboly jsou málo čitelné a naturalismy málo věrohodné. Zabití Banca se děje tak, že zpívá obklopen hloučkem nájemných vrahů a dělá, že je nevidí; přípitkovou scénu zpívá Lady na stole jako barová tanečnice, ale to, co Verdi rovněž vyžadoval – herecké zapojení sboru – se neobjevilo; výtečný Schoenbergův sbor tentokrát nemohl ani ukázat, co opravdu umí – hrát divadlo. Jedním ze zjevení mrtvého Banca je nahá žena, postava vytažená z Boschových vizí, ale její „taneční“ projev je zbytečný a k estetické ani výkladové stránce představení nijak nepřispívá. A abychom nezapomněli na živé krysy: Lady se v náměsíčné scéně projíždí s dětským kočárkem kolem válce-koruny a zvířátka (tentokrát plyšová) z kočárku vytáhne, zakroutí jim (jako) krkem a s odporem odhazuje. To je aluze na Shakespeara, kde Lady mluví o tom, že byla matkou. U Verdiho sice nic takového není, ale i tak se dá porozumět momentu potlačeného nebo nepodařeného mateřství, je však kvůli tomu třeba trápit ty dvě myši? (Co na to ochránci zvířat?) Lady umírá na jevišti a zůstává ležet v nezáviděníhodné poloze na rampě až do konce představení – i to je zbytečné, a také nelogické. Macbeth zpívá nad její mrtvolou „V nitru cítím, jak můj život vysychá,“ načež ale z portálu přicházející komorná ohlašuje, že je královna mrtva a Macbeth to jako by teprve teď vezme na vědomí. Závěrečná bitva se odehrává ve zpomaleném pohybu (velmi opotřebované klišé) a v klubku vojáků Malcolm a Macbeth nešikovně předstírají souboj na nože – i tady by možná bylo lepší nic nevymýšlet a nechat vše na hudbě. Roland Geyer a Peter Karolyi sklidili bučení publika – a nemohu si pomoci, zaslouženě.

Naštěstí ještě hudba
Plácido Domingo začínal jako baryton a k barytonu se vrátil. Je to stále „pan Pěvec“ s velkým P. Roli naplňuje hlasově, i když je znát, že fyzické nároky na jevišti už mu dělají trochu potíže. Režisér po něm ale také mnoho nevyžadoval.

Co říci k Lady Macbeth Davinie Rodriguez? Při prvním výstupu způsobila zděšení – nejen moje. Ano, Verdi nechtěl krásný hlas, ale jistě ne takový, který týrá divákovy uši. Rodriguez má obdivuhodný rozsah a na svou křehkou postavu úctyhodné volumen (a proto také byla ve sborových scénách mezi všemi velmi dobře slyšet, a zřejmě se ještě s gustem do hlasu opřela), hloubky však zněly jako ze studně a výšky přímo řezaly. Bůhví – možná si zpěvačka neuvědomila, že Vídeňka je přece jen menší prostor, možná zapůsobila tréma (?), ale představa dalšího takového pěveckého „požitku“ nepotěšila. Naštěstí razantní projev postupně zkáznila a ukázala, že dokáže hlas přece jen ovládat a nabídla i jiné nuance. (V jejím životopise se kupodivu uvádí, že začínala jako mozartovská zpěvačka!) Arturo Chacón-Cruz se jako Macduff postaral o jeden z nejhezčích hudebních dojmů ve scéně uprchlíků (jen ty vrtící se děti, shromážděné pod kmenem stromu, odváděly pozornost – tady má mluvit hudba). Pěkně zpíval Julian Heano Gonzales (Malcolm). Pro mě jednoznačně nejlepší výkon však podal Štefan Kocán v roli Banka. Orchestr Vídeňských symfoniků za řízení Betranda de Billyho se v druhé polovině večera přece jen probudil a zněl mnohem nuancovaněji než před přestávkou. Schönbergův sbor byl výtečný ve scéně spiklenců a uprchlíků.

Ano, byla jsem při tom, když Plácido Domingo zpíval poprvé Macbetha, a patří mu všechna čest. Ale těším se na „normální“ představení, kdy nebudou za dveřmi hlediště čekat televizní kameramani, aby mohli zachytit naplánovaný triumf, a kdy v hledišti budou „obyčejní“ diváci, a ne ti, kteří křičí „bravo“ jen proto, že se na jevišti objevil nositel velkého jména, ani ho nenechají dozpívat a dohrát scénu, ale hlavně snaží dostat do zorného pole objektivu kamery, aby pak v „Seitenblicke“ byli také vidět.

 

Hodnocení autorky recenze: 65%

Giuseppe Verdi:
Macbeth
(verze 1865/1847)
Dirigent: Bertrand de Billy
Režisér: Roland Geyer
Scéna a kostýmy: Johannes Leiacker
Video: David Haneke
Světelný design: Bertrand Killy
Choreografie: Peter Karolyi
Sbormistr: Erwin Ortner
Wiener Symphoniker
Arnold Schoenberg Chor
Premiéra 13. listopadu 2016 Theater an der Wien Vídeň

Macbeth – Plácido Domingo (alt. Roberto Frontali)
Lady Macbeth – Davinia Rodriguez (alt. Adina Aaron)
Banco – Štefan Kocán
Dama di Lady Macbeth – Natalia Kawałek-Plewniak
Macduff – Arturo Chacón-Cruz
Malcolm – Julian Henao Gonzalez
Medicodomestico di Macbeth – Andreas Jankowitsch
Ecate – Magdalena Bönisch, Irina Mocnik

www.theater-wien.at