Na koncert s piknikovým košem: O Pražském jaru s Romanem Bělorem
Pane řediteli, mluvíme spolu na samém začátku festivalu. Vrcholí festivalová soutěž, letos vypsaná v oboru hoboj a flétna. Proběhl tradiční pietní akt na Vyšehradě a zahajovací koncert, Smetanovu Mou vlast zahráli Bamberští symfonikové pod taktovkou svého šéfdirigenta Jakuba Hrůši. Jaká dnes u vás v centrále Pražského jara v Hellichově ulici v Praze panuje nálada?
Já myslím, že velmi dobrá. Vždycky se těšíme na ten okamžik, kdy se soutěž překlene ze semifinále do finále a zároveň proběhne první den. Pak nastane situace, kdy říkáme, že loď odrazila od břehu a pluje.
Samotný začátek festivalu bývá hektický, ale když se, v nejlepším slova smyslu, ten festivalový “stroj” rozjede, tak už to není tolik stresující. Ode dneška už zavládne ten běžný intenzívní proces a všechno bude trochu klidnější.
Poprosím vás nejdříve o Vaši osobní pozvánku na festival. Začněme orchestrálními koncerty – co by si posluchači rozhodně neměli nechat ujít?
Tento týden, ve středu 15. května, budeme s orchestrem Rozhlasových symfoniků pod vedením amerického dirigenta Johna Nelsona vzdávat poctu Hectoru Berliozovi: Zazní jeho nepříliš často uváděné Te Deum, rozsáhlé dílo, ve kterém se spojí tři sbory – Slovenský filharmonický sbor, Kühnův smíšený a Kühnův dětský sbor. Každému, kdo má rád velké hudební formy, bych koncert doporučil.
V průběhu festivalu do Prahy také zavítají Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia – Roma se sirem Antoniem Pappanem. Říká se, že Itálie dlouho neměla světový orchestr, v tomto tělese už ho ale určitě má. Pod Pappanovým vedením se dostal mezi světové špičky. Je to zároveň orchestr, který máme rádi, protože nepatří do marketingového seznamu těch nejlepších orchestrů, ale přesto podává světové výkony. To se mimochodem týká i Bamberských filharmoniků.
V našem pomyslném listování festivalovým programem bych připomněl také letošní Debut Pražského jara, na kterém 19. května zahraje PKF – Prague Philharmonia s mladým dirigentem Benem Glassbergem, který v roce 2017 vyhrál Mezinárodní dirigentskou soutěž v Besanconu.
Na tomto koncertě zazní i světová premiéra skladby Šimona Vosečka Hypnos a v koncertu č. 2 Es dur W.A. Mozarta vystoupí hornista Alexandre Collard, vítěz “naší” pražskojarní soutěže z roku 2018.
Rád bych zmínil i koncert FOK s finským dirigentem Pietari Inkinem 20. května, na kterém mimo jiné zazní klavírní koncert Petra Ebena, což není často uváděné dílo, se sólistkou Terezií Fialovou, dále Šostakovičova symfonie č. 5 a Sibeliova suita Král Kristian II – což je, jak jsme zjistili, česká premiéra tohoto díla.
Večer 21. května pak bude patřit Orpheus Chamber Orchestra, který údajně jako první začal hrát bez dirigenta. S tímto slavným komorním ansámblem vystoupí klavírista Jan Lisiecki, který i přes své mládí patří k absolutní světové špičce. V jeho podání zazní Mendellsohnův Klavírní koncert č. 1 g moll. První polovina večera bude patřit české premiéře skladby Američanky Jessie Montgomery Záznamy z mizejícího města.
Na Pražské jaro zavítá i několik špičkových souborů z Francie…
V pondělí 27. května shodou okolností budou proti sobě na různých místech Prahy vystupovat dva různé ansámbly z opačných konců světových hudebních dějin – v Rudolfinu vystoupí slavný ansámbl Les Arts Florissants s legendárním dirigentem Williamem Christiem, to bude pocta Josefu Haydnovi a také Leopoldu Mozartovi. V tentýž čas v Centru moderního umění Dox vystoupí soubor Ensemble Intercontemporain specializovaný na soudobou hudbu, který v evropské premiéře uvede i skladbu Miroslava Srnky Overheating.
A doplňme, že milovníky francouzských orchestrů potěší i závěrečný koncert…
Přesně tak, dva koncerty na závěr festivalu byly svěřeny Orchestre National du Capitole de Toulouse, který je považován za nejlepší francouzský mimopařížský orchestr, s šéfdirigentem Tuganem Sochijevem. Na jejich koncert 3. června jsou v tuto chvíli ještě vstupenky k dispozici.
Ani letos nebude na Pražském jaru chybět Víkend komorní hudby…
To je, jak my říkáme, takový festival uprostřed festivalu, formát, který jsme zavedli, abychom zdůraznili význam komorní hudby. Letos začneme v pátek 24. května profilovým koncertem Bennewitzova kvarteta v Rudolfinu s podtitulem Pocta těreminu. Na tento nástroj zazní světová premiéra skladby Jakuba Rataje Aether a také Fantazie pro těremin, hoboj, smyčcové kvarteto a klavír Bohuslava Martinů. Takováto do jisté míry dramaturgická rarita je možná díky účasti těreministky Caroliny Eyck. Kdo chce vidět tento elektronický nástroj, určitě by si podobnou hudebně-technickou meditaci neměl nechat ujít.
Z komorních recitálů je určitě velmi očekávanou událostí kompletní provedení Bachových sonát a partit houslistkou Isabelle Faust 18. května v Rudolfinu…
To je náročný úkol pro umělkyni i pro diváky. Koncert začíná už v 19. hodin, s mimořádně dlouhou přestávkou, aby si umělkyně i diváci odpočinuli a mohli se znovu soustředit. Obdivuji velkou odvahu umělkyně, utkat se s takto rozsáhlým dílem během jednoho večera, kdy je na pódiu jen ona sama.
Dotkl jste se úlohy posluchačů a jeho potřebné koncentrace. Když byste měl srovnat dnešní stav se situací třeba před deseti lety – proměnilo se nějak publikum?
Sleduji situaci už od roku 1990 a myslím, že došlo k veliké proměně. Všeobecně řečeno, a lze to rozšířit i na jiné obory umění, výstavy a divadla, je obecně větší zájem o kulturu, než byl. Je to dáno možná i tím, že se máme lépe ekonomicky, a že se také snad obnovuje to, čemu se říká střední třída. Patří k dobrému tónu etablovaných rodin i jednotlivců chodit na kulturu a sledovat kulturní dění.
My to pozorujeme i na koncertech, prodej vstupenek je poměrně stabilní. Samozřejmě to není jednoduché, Praha je velmi konkurenční prostředí a Pražské jaro není jediným festivalem. Jsem optimista, a když se říká, že kultura skomírá, tak si myslím, že to vůbec není pravda. Samozřejmě mám řadu připomínek k tomu, jak se distribuují veřejné prostředky kulturních podniků a institucí. Nicméně, kulturní nabídka je velmi bohatá a má své publikum, které se dokonce rozšiřuje. Také nám publikum i trošku omládlo. Ne o mnoho, ale potkáváme více lidí mezi třicátým a čtyřicátým rokem. Lidé už si uvědomili, že návštěva koncertu patří k běžnému životu.
Co si myslíte, že dělá Pražské jaro tak specifickým, že se umělci rádi a opakovaně vrací?
Myslím si, že do jisté míry můžeme argumentovat jedinečnou tradicí, kterou jsme zdědili díky úsilí, obětavosti a také nápaditosti našich předchůdců. Jsme letos na začátku 74. ročníku. Pražské jaro mělo období velkého vizionářství, v programech třeba šedesátých let nacházíme na svou dobu velmi odvážné projekty. Nezapomeňme, že když festival na konci čtyřicátých let začínal, tak Šostakovič a další byli žijící autoři. My na tohle nesmíme zapomínat a z toho důvodu se také snažíme dávat větší prostor nové hudbě, abychom nebyli konzervativnější než byli otcové zakladatelé festivalu ve čtyřicátých a padesátých letech.
Což se myslím daří – v minulém ročníku bylo provedeno osm premiér soudobých skladeb a zdá se, že v tomto trendu pokračujete.
Nová hudba prostě patří na festival a my v tomto trendu chceme velmi intenzívně pokračovat. Tradice je pro nás inspirující a samozřejmě fascinuje řadu hostujících umělců. Když někomu řekneme, že Leonard Bernstein debutoval v Evropě na Pražském jaru v roce 1946 a 1947, tak je to fascinuje a fascinuje to i nás. Festival se snaží nebát se jít do neprobádaných oblastí – a to jak v nové hudbě, tak třeba ve staré hudbě.
Co Vás inspiruje na jiných festivalech ve světě podobného zaměření a co z nich byste třeba rád převzal i na Pražském jaru?
Já mám třeba velmi rád hudební festival v Edinburghu, který také nepěstuje nějakou přehnanou okázalost světových hvězd. Je to také podobně starý festival, vznikl v roce 1947, v historii na něm mnohokrát vystupovali i naše orchestry.
Festival se zmocňuje celého města, je tam třeba úzké napojení na street art, Skotskou národní galerii, obecné kulturní dění je tam více propojeno. Fascinoval mě piknikový závěrečný večer, kdy orchestr hraje v parku a lidé tam vyráží s piknikovými koši.
To je představa, které se při úvodním dni festivalu už docela blížíte…
My jsme to trochu reflektovali, když jsme se rozhodli přenášet zahajovací koncert na pražskou Kampu, aby si to ti, kteří se nedostanou do Smetanovy síně, mohli užít zadarmo v parku i s piknikem. To se letos opět podařilo, navzdory počasí. Musím ocenit, že tam odpoledne bylo asi tři sta věrných a řada vytrvala až do konce Mé vlasti. Ten koncept se nám líbí, protože to je taková sympatická demokratizace festivalu.
A pak jsou to samozřejmě londýnské Proms – to je ovšem gigantický festival v megalopoli. Přemýšlím o tom, jak velké prostředky bychom museli sehnat, abychom mohli absolvovat ty desítky a desítky koncertů, na kterých se střídají světové orchestry. To je krásná vize, ale asi ne reálně převeditelná.
Pak je řada festivalů, které nás tak či onak fascinují, třeba Schleswig-Holstein Musik Festival v severním Německu, nebo třeba velké festivaly se zaměřením na operu, jako je třeba Salzburg. Zajímavé festivaly jsou ovšem i v Polsku, Maďarsku nebo Finsku.
Na závěr mi nedá se nezeptat na plánovanou výstavbu nového koncertního sálu v Praze, za který se spolu s dalšími zasazujete: V jaké fázi je realizace projektu nyní?
Já jsem po letošním zahajovacím koncertu s velkým potěšením vyslechl slova primátora Hřiba, že nová koalice má výstavbu mezi svými prioritami. Přičemž je to zatím ještě zapeklitým oříškem pro urbanisty a dopravní inženýry, protože místo na Vltavské, kde by měla budova stát, je složité a nevzhledné. Je to velká výzva, jak tento problém vyřešit a zároveň mít jako součást řešení velký kulturní a architektonický projekt. O věci se mluví téměř denně a pražská radnice i odborná veřejnost se tím poměrně hodně zabývá. Pro mě je to určitá satisfakce, protože jsem členem spolku, který za tu věc už skoro 15 let bojuje. Zpočátku jsme byli považování za snílky a blázny, ale podařilo se tuto myšlenku prosadit jako důležité veřejné téma. Takové velké věci potřebují určitý čas, ostatně i spolek pro výstavbu Národního divadla vznikl o mnoho let dříve, než se divadlo postavilo. Zřejmě i historicky jsme nuceni ke značné trpělivosti.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
