Na koncert s piknikovým košem: O Pražském jaru s Romanem Bělorem

  1. 1
  2. 2

My to pozorujeme i na koncertech, prodej vstupenek je poměrně stabilní. Samozřejmě to není jednoduché, Praha je velmi konkurenční prostředí a Pražské jaro není jediným festivalem. Jsem optimista, a když se říká, že kultura skomírá, tak si myslím, že to vůbec není pravda. Samozřejmě mám řadu připomínek k tomu, jak se distribuují veřejné prostředky kulturních podniků a institucí. Nicméně, kulturní nabídka je velmi bohatá a má své publikum, které se dokonce rozšiřuje. Také nám publikum i trošku omládlo. Ne o mnoho, ale potkáváme více lidí mezi třicátým a čtyřicátým rokem. Lidé už si uvědomili, že návštěva koncertu patří k běžnému životu.

Co si myslíte, že dělá Pražské jaro tak specifickým, že se umělci rádi a opakovaně vrací?
Myslím si, že do jisté míry můžeme argumentovat jedinečnou tradicí, kterou jsme zdědili díky úsilí, obětavosti a také nápaditosti našich předchůdců. Jsme letos na začátku 74. ročníku. Pražské jaro mělo období velkého vizionářství, v programech třeba šedesátých let nacházíme na svou dobu velmi odvážné projekty. Nezapomeňme, že když festival na konci čtyřicátých let začínal, tak Šostakovič a další byli žijící autoři. My na tohle nesmíme zapomínat a z toho důvodu se také snažíme dávat větší prostor nové hudbě, abychom nebyli konzervativnější než byli otcové zakladatelé festivalu ve čtyřicátých a padesátých letech.

Zahajovací tisková koncerence Pražského jara 2019 (foto Zdeněk Chrapek)

Což se myslím daří – v minulém ročníku bylo provedeno osm premiér soudobých skladeb a zdá se, že v tomto trendu pokračujete.
Nová hudba prostě patří na festival a my v tomto trendu chceme velmi intenzívně pokračovat. Tradice je pro nás inspirující a samozřejmě fascinuje řadu hostujících umělců. Když někomu řekneme, že Leonard Bernstein debutoval v Evropě na Pražském jaru v roce 1946 a 1947, tak je to fascinuje a fascinuje to i nás. Festival se snaží nebát se jít do neprobádaných oblastí – a to jak v nové hudbě, tak třeba ve staré hudbě.

Co Vás inspiruje na jiných festivalech ve světě podobného zaměření a co z nich byste třeba rád převzal i na Pražském jaru?
Já mám třeba velmi rád hudební festival v Edinburghu, který také nepěstuje nějakou přehnanou okázalost světových hvězd. Je to také podobně starý festival, vznikl v roce 1947, v historii na něm mnohokrát vystupovali i naše orchestry.

Festival se zmocňuje celého města, je tam třeba úzké napojení na street art, Skotskou národní galerii, obecné kulturní dění je tam více propojeno. Fascinoval mě piknikový závěrečný večer, kdy orchestr hraje v parku a lidé tam vyráží s piknikovými koši.

To je představa, které se při úvodním dni festivalu už docela blížíte…
My jsme to trochu reflektovali, když jsme se rozhodli přenášet zahajovací koncert na pražskou Kampu, aby si to ti, kteří se nedostanou do Smetanovy síně, mohli užít zadarmo v parku i s piknikem. To se letos opět podařilo, navzdory počasí. Musím ocenit, že tam odpoledne bylo asi tři sta věrných a řada vytrvala až do konce Mé vlasti. Ten koncept se nám líbí, protože to je taková sympatická demokratizace festivalu.

A pak jsou to samozřejmě londýnské Proms – to je ovšem gigantický festival v megalopoli. Přemýšlím o tom, jak velké prostředky bychom museli sehnat, abychom mohli absolvovat ty desítky a desítky koncertů, na kterých se střídají světové orchestry. To je krásná vize, ale asi ne reálně převeditelná.

Pak je řada festivalů, které nás tak či onak fascinují, třeba Schleswig-Holstein Musik Festival v severním Německu, nebo třeba velké festivaly se zaměřením na operu, jako je třeba Salzburg. Zajímavé festivaly jsou ovšem i v Polsku, Maďarsku nebo Finsku.

Na závěr mi nedá se nezeptat na plánovanou výstavbu nového koncertního sálu v Praze, za který se spolu s dalšími zasazujete: V jaké fázi je realizace projektu nyní?
Já jsem po letošním zahajovacím koncertu s velkým potěšením vyslechl slova primátora Hřiba, že nová koalice má výstavbu mezi svými prioritami. Přičemž je to zatím ještě zapeklitým oříškem pro urbanisty a dopravní inženýry, protože místo na Vltavské, kde by měla budova stát, je složité a nevzhledné. Je to velká výzva, jak tento problém vyřešit a zároveň mít jako součást řešení velký kulturní a architektonický projekt. O věci se mluví téměř denně a pražská radnice i odborná veřejnost se tím poměrně hodně zabývá. Pro mě je to určitá satisfakce, protože jsem členem spolku, který za tu věc už skoro 15 let bojuje. Zpočátku jsme byli považování za snílky a blázny, ale podařilo se tuto myšlenku prosadit jako důležité veřejné téma. Takové velké věci potřebují určitý čas, ostatně i spolek pro výstavbu Národního divadla vznikl o mnoho let dříve, než se divadlo postavilo. Zřejmě i historicky jsme nuceni ke značné trpělivosti.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na