Nos teď hledají i v Covent Garden. Také o tom v Operním kukátku

Nos Barrieho Koskyho
Známý režisér a intendant Barrie Kosky inscenoval jako svůj režijní debut v londýnské Covent Garden Šostakovičovu satirickou operu Nos, která vychází z Gogolovy obdobně sardonické novely stejného titulu. Opera je uváděna v novém překladu Davida Pountneyho, což je zajímavý precedens využití domácího jazyka u díla tak závislého na smyslu slova jako Šostakovičova opera, kde většina textu je interpretována deklamací nebo jako zpívané rychlé rozhovory. Barrie Kosky vytvořil velkolepou, místy značně absurdní show, která si získá diváky svou silnou vizualitou.

Části kritiků však v režijní koncepci chybí hlubší postižení hořké satiry, která je předloze vlastní. Ingo Metzmacher diriguje brilantně a velmi temperamentně perlivou partituru. Většina pěvců se střídá ve více rolích, protože původní verze obsahuje ne méně než sedmdesát dva sólových partů (z nichž mnohé jsou ale pouhé epizody v rozsahu několika vět). Hlavní roli zkoušeného úředníka Kovaljova, který v carském Rusku přichází o svůj nos a musí podstoupit dlouhou anabázi městem, aby ztracený orgán zase získal, skvěle ztvárňuje Martin Winkler.

Z množství dalších charakterů je třeba vyzdvihnout Wolfganga Ablinger-Sperrhackeho v roli Kovaljovova sluhy a veterána anglické operní scény Sira Johna Tomlinsona, letošního sedmdesátníka, v roli holiče Jakovleva. Reprízy až do 9. listopadu 2016.

Lovci perel v English National Opera
Bizetova opera z exotického Cejlonu, která se v poslední dekádě výrazně vrátila na repertoár větších i menších operních scén celého světa, zažívá i novou sérii představení v English National Opera v Londýně. Ta na program znovu zařadila produkci režisérky Penny Woolcock z roku 2010. Jde o stejnou inscenaci, kterou měli možnost poznat čeští diváci při přenosu z Metropolitní opery v loňské sezoně s excelentním pěveckým souborem (Diana Damrau, Mariusz Kwiecień, Matthew Polenzani) – výběr z ohlasů v zahraničním tisku jsme přinesli zde. Londýnská inscenace je hodnocena jako režijně a výtvarně vyhovující, ale podle názoru kritiků zaostává hudební nastudování pod taktovkou Rolanda Boëra, které se zdá příliš těžkopádné a bez francouzského espritu. Tento dirigent spolu s většinou obsazení vstoupil do inscenace nově. V hlavní roli Lejly vystupuje irská koloraturní sopranistka Claudia Boyle, která si mezinárodní renomé získala především v roli Konstance v Mozartově Únosu ze serailu. Partnery jsou jí Robert McPherson (tenorový Nadir) a Jacques Imbrailo (barytonový Zurga). Ani pěvecké výkony nezůstaly bez kritických výtek. Reprízy představení až do 2. prosince 2016.

Favoritka Elīna Garanča
První operní premiérou letošní sezony na hlavním jevišti Bavorské státní opery v budově Nationaltheater v Mnichově se v neděli 23. října stala Donizettiho opera Favoritka ve francouzské verzi. Opera, jež v mnohém odpovídá žánru velké francouzské výpravné opery, byla mnoho desítek let uváděna v nepříliš zdařilé italské verzi, která trivializovala dějovou zápletku a i hudebně byla konvenčnější než původní verze. Opera je zajímavá i obsazením hlavní role Léonor de Guzman, královy milenky, mezzosopranistkou, což je v Donizettiho operách raritní (tedy s výjimkou pozdní opery Dom Sébastian z roku 1843). Hlavní role, plná milostné vášně a vnitřních rozporů, je velkou výzvou pro hlavní představitelku Elīnu Garanču, která v roli debutovala před dvěma lety při koncertním provedení na Salcburském festivalu (naši recenzi najdete zde), v loňském prosinci pak stejný part rovněž koncertně zpívala v Deutsche Oper Berlin ve třech provedeních.

V mnichovské premiéře jí byli partnery Matthew Polenzani v roli milovaného Fernanda a Mariusz Kwiecień jako Alphonse XI., král kastilský. Diriguje manžel pěvkyně Karel Mark Chichon a režie, jež přenesla děj do současného prostředí, je dílem Amélie Niermeyer.

Z reprízy 28. října 2016 přinese Opera Plus podrobnou recenzi. Krátce před premiérou poskytla Elīna Garanča zajímavý rozhovor k inscenaci a roli samotné, hovoří také o svých plánech a kariéře i tom, jaké je manželství s dirigentem. Plné znění rozhovoru pro Abendzeitung München jsme v českém překladu přinesli zde.

Vilém Tell v Metropolitní opeře
Rossiniho rozsáhlá francouzská velká opera Guillaume Tell, autorovo rozloučení s operním jevištěm z roku 1829 a také jeden z vrcholů svého žánru, si zřejmě získala srdce newyorských kritiků i diváků (kteří možná i chtějí zapomenout na vyhrocenou domácí prezidentskou kampaň). Opera byla naposledy na scéně Metropolitní opery provedena roku 1931 a teď je poprvé inscenována v původní francouzské jazykové verzi. Přemýšlivá režie Pierra Audiho dává vyniknout velkolepým obrazům ze švýcarské historie, aniž by ulpívala na zbytečném detailu. Režisér se snaží inscenovat hlavní ideje a v tom mu vydatně pomáhá využití barev a světelná režie.

Za velmi inspirativní kritika jednoznačně označuje nastudování i dirigování Fabia Luisiho a neopomíná zdůraznit ani důležitou roli sboru v bezchybném nastudování sbormistra Donalda Palumba. Mimo to inscenace disponuje vynikajícím obsazením. V hlavní roli exceluje anglický barytonista Gerald Finley, ale jak bývá zvykem, dobrý tenor ho zastíní. V tomto případě americký tenorista Bryan Hymel, přední specialista na francouzské role psané pro vysoký tenor, přebíjí v efektnějším hudebním partu hlavního hrdinu. Marina Rebeka, kterou stejně jako Bryana Hymela známe z pražských koncertů, je se svým průrazným a jasným sopránem takřka ideální volbou pro roli Mathilde. John Relyea, kanadský basbarytonista, zpívá stejně úspěšně Geslera. Od 18. října 2016 další tři reprízy do konce měsíce. Velká škoda je, že tento opus, známý mnoha posluchačům jen z nahrávek, nebyl zařazen do letošní nabídky přenosů z Metropolitní opery, byť je dílo takřka stejně dlouhé jako wagnerovské opusy. Snad se přenosu dočkáme v příští sezoně.

Henzeho operní monodrama
Jednoaktová opera Der Landarzt (Venkovský lékař) podle stejnojmenné povídky Franze Kafky našla kongeniální zhudebnění skladatelem Hansem Wernerem Henzem. Ten zkomponoval krátkou stejnojmennou operu nejprve pro rozhlasové vysílání roku 1951 a později ji přepracoval i pro jeviště (1965). Námětem povídky je částečně absurdní a bolestné vyprávění venkovského lékaře, který byl povolán k umírajícímu chlapci. Text má vedle existenciální a psychoanalytické roviny také významný rozměr zachycení nemožnosti komunikace mezi lidmi. Opera je bohužel jen zřídkakdy inscenována a žánr původní rozhlasové opery prakticky „vyhynul“, když byl nahrazen rozšířenými zážitky při sledování televizních operních inscenací a přenosů. Vídeňský soubor Ensemble Kontrapunkt pod vedením Petera Keuschniga zařadil tento půlhodinový opus do úvodního koncertu ve Musikvereinu ve Vídni (v Brahmsově sále) 17. října 2016 v koncertním provedení. V hlavní (a vlastně jediné) roli exceloval rakouský barytonista, sólista Vídeňské státní opery Adrian Eröd.

Přední interpret charakterních rolí dokázal dát roli intelektuální zázemí, ale i výraz věcnosti zkušeného lékaře a zároveň jeho traumatu z nočního zážitku se smrtí dítěte. Komorní soubor zahrál obtížnou partituru s důrazem na její vyhraněnou expresivitu k plné spokojenosti vídeňských kritiků i ctitelů hudby dvacátého století.

Krenekova opera Pallas Athene weint
Vídeň je ostatně jedním z center moderní operní tvorby. Soubor bez stálého operního domu, Neue Oper Wien, nabízí každoročně několik vynikajících inscenací děl dvacátého století, které jsou v některých případech světovými premiérami nebo vznikly na zakázku tohoto operního souboru. Právě na závěr října tento operní ansámbl připravuje mimořádnou událost – operu rakouského skladatel Ernsta Kreneka (Křenka) s názvem Pallas Athene weint (Pallas Athéna pláče), jež vznikla za pobytu skladatele v USA, kam musel jako nepohodlný umělec z původní vlasti emigrovat.

Dílo využívá antického příběhu v paralele s tehdejším vývojem politické situace, nebezpečím další světové války, problémem občanských svobod i postavení jedince v rámci totalitní společnosti. Děj opery (na základě vlastního libreta skladatele, celoživotně fascinovaného hodnotami antické kultury) se odehrává střídavě ve dvou znepřátelených městských státech – v Athénách a ve Spartě na konci peloponéské války. Silně expresivní hudební jazyk tříaktové opery s prologem doprovází děj, který je vlastní spíše oratoriu s mimořádným podílem sborů. Premiéra roku 1955 v Hamburgu byla přijata se smíšeným ohlasem a dílo bylo uvedeno i v Českém rozhlase. Čtyři reprízy ve Vídni (25., 27., 28., a 29. října 2016) budou provedeny v prostoru MuseumsQuartier v Halle E, víceúčelovém sále, kde již soubor několikrát inscenoval svoje invenční projekty. Nastudování se ujal šéf Neue Oper Wien, velmi zkušený dirigent mnoha moderních děl Walter Kobéra. Režíruje Christoph Zauner.

Nahrávka týdne

Nicolai, Otto – Die Heimkehr des Verbannten (Návrat vyhnance). Chor der Oper Chemnitz, Robert-Schumann-Philharmonie; dirigent Frank Beermann. CPO 2016 (2 CD). Německý skladatel období biedermeieru Otto Nicolai (1810-1849), který bohužel zemřel ještě před čtyřicítkou, je znám především svým operním dílem Die lustigen Weiber von Windsor (Veselé paničky windsorské), které mělo premiéru dva měsíce před jeho smrtí. Půvabná komedie podle Shakespearovy dramatické předlohy je v současnosti na repertoáru libereckého operního souboru (naši recenzi najdete zde). V jeho operní tvorbě zaznívají četné vlivy italské hudby, skladatel byl totiž v dlouholetém styku s italskými operními scénami, pro které také komponoval operní tituly v italštině. Od roku 1833 střídal pobyty a kapelnická místa v Německu a Itálii. Jeho prvních šest oper vzniklo na italská libreta a ve dvou případech po italské verzi skladatel naplánoval německojazyčnou variantu.

Takový je i případ opery Il proscritto (Vyhnanec) s libretem Gaetana Rossiho. Libreto bylo původně určeno pro Giuseppe Verdiho a Nicolaiovi bylo vedením Teatro alla Scala nabídnuto libreto Nabucca. Po dohodě ale došlo k výměně libret mezi skladateli. Italskou premiéru Nicolaiova opusu ovšem provázel skladatelův rozkol s hlavní představitelkou, slavnou sopranistkou Erminií Frezzolini, která byla pověstná neuvěřitelným hlasovým rozsahem a v té době byla Nicolaiovou milenkou a snoubenkou. Pár se těsně před premiérovým večerem za bouřlivých okolností rozešel a podle dobových vzpomínek pěvkyně hlavní ženskou roli bojkotovala a roli jen markýrovala. Premiéra 13. března 1841 v Miláně skončila fiaskem. Skladatel pak operu přepracoval pod německým názvem Návrat vyhnance a s úspěchem ji uvedl v německém překladu a dramaturgické úpravě Siegfrieda Kappera ve Vídni. Pro uvedení v Berlíně skladatel tříaktovou operu zásadně přepracoval a zkomponoval takřka polovinu nové hudby, plánoval i změnu názvu na Die Verbannten (Vyhnanci), pod kterým byla roku 1849 v Berlíně (Hofoper) již po smrti autora provedena s více než čtyřiceti reprízami.

Opera má tedy tři verze, původní italskou, vídeňskou a konečnou berlínskou. Aby toho nebylo dosti, Willi Hanke a Max Loy dílo kompletně přepracovali a podložili novým textem a v této podobě byla opera uvedena pod novým názvem ve válečném Berlíně v Staatsoper Unter den Linden roku 1943. S titulem Mariana je dílo přeneseno na nejmenovaný knížecí dvůr sedmnáctého století, kde probíhá střet dvou stran, Rudých a Bílých sokolů, což bylo logické z hlediska tehdejších cenzurních zásahů. Opera s námětem z anglických (byť středověkých) dějin byla v nacistické éře pro první německou operní scénu naprosto nepřijatelná. Dílo objevila dramaturgie operního souboru v Chemnitzu, která již úspěšně vzkřísila Nicolaiovu operu Il templario (Templář; 1840) v roce 2008, titul měl velký ohlas i díky koncertnímu provedení na letošním letním salcburském festivalu v hlavní roli s Juanem Diegem Flórezem (naši recenzi najdete zde).

I z chemnitzské jevištní produkce Templáře z roku 2011 existuje sestřih několika představení na záznamu labelu CPO.

Návrat vyhnance (nahrávka vychází z vídeňské verze) je belcantový opus, který ale přebírá prvky německého hudebního romantismu. Zápletka z období války růží (1455-1487) v Anglii staví do centra dění Leonoru, jejíž šlechtický manžel musel z politických důvodů opustit zemi. Po několika letech Leonora uvěřila zprávám o smrti manžela a zasnoubila se s jiným mužem. Nyní se ale manžel Lord Artur nečekaně vrátil a Leonora se musí rozhodnout mezi dvěma šlechetnými muži, které miluje. V příběhu hraje roli i velkodušnost a sebevražda. Hlavní ženskou roli v sestřihu živých představení zpívá německá koloraturní sopranistka Julia Bauer, známá představitelka Královny noci a Zerbinetty, excelující v dramatickém partu s četnými ozdobami. Její bravurní podání je ozdobou nahrávky. Partnery jí jsou lyrický tenorista Bernhard Berchtold jako Lord Artur a barytonista Hans Christoph Begemann, který vystupuje v roli Edmonda. Trojici německých zpěváků doplňuje finská mezzosopranistka Tiina Penttinen (která zaujala již v Templáři na nahrávce téže firmy).

Velmi zajímavý operní titul, objevující melodické bohatství Otty Nicolaie (které tak krásně zaznívá například v předehře k Veselým paničkám windsorským), nastudoval a dirigoval Frank Beermann, který stál i za úspěchem chemnitzského Templáře na jevišti i na nahrávce. Zřejmě nám hudební odkaz skladatele Otty Nicolaie, který obsahuje i symfonická, písňová, vokální a četná církevní díla, může připravit další příjemná setkání.

Operní úsměv
Do inscenace Wagnerovy opery Valkýra byli angažováni dva přední wagnerovští interpreti z Německa. Sopranistka Hilde Konetzni (1905-1980) a hrdinný tenor Günther Treptow (1907-1981) byli vynikající zpěváci, ale zároveň vedle velkých hlasů disponovali i značně objemnými tělesnými schránkami, dnešním jazykem hodnocenými jako supernadváha.

Německá diva nejdříve zakopla na ztemnělém jevišti a galantní partner se ji pokoušel postavit na nohy. Jak už tomu zlomyslná náhoda přeje, vzápětí se smekl i on, a to tak nešťastně, že upadl přímo na ni. Dvojice se chvíli válela na zemi v marné snaze vzájemně si pomoci. Oba představitelé ale měli v podstatě velké štěstí, protože jinak náročné milánské publikum v Teatro alla Scalla (s cca 2.000 místy) v roce 1950 jen zkoprněle pozorovalo neočekávané dění v prvním aktu Valkýry při setkáni Sieglindy se Siegmundem. Být to italští pěvci, sklidili by jen posměch, pískání a „dobře míněné“ rady. Naštěstí Italové považují Wagnerovo dílo i jeho interprety za příliš hlubokomyslné, než aby se jim mohli smát…