Obrázky z Ostravy (1)

Jednou z předností a snad i stavebních kamenů Ostravských dní je vztah dramaturgie k publiku. Slova „nikoho nešetřit“ se i v minulosti ztělesňovala v podobě hluboce nočních koncertů, obrovských děl s ještě obrovštějšími tělesy či hudebních programů zabírajících téměř jednu třetinu dne. A jestli je tato třetina podle slavného ideálního dělení tou třetinou pracovní či odpočinkovou, není skrze programovou náročnost mnohdy zcela jasně rozdělené. Možnost strávení takové časové plochy na jednom místě, nyní tedy na dvou podlažích Provozu Hlubina, má v sobě určité nenapodobitelné kouzlo. Z návštěvníků se stávají jacísi souputníci, kteří skrze postupně vkrádající se potřeby kávy, jídla či třeba jen promluvení, mají k sobě díky této zkušenosti mnohem blíž. Četnost každoročních známých tváří v publiku potvrzuje „rodinný“ charakter těchto (a samozřejmě, že nyní mluvím i o té důležitější, umělecké části) setkání.

V tomto rozpoložení se krátce po páteční páté hodině spustilo projekční plátno, na němž se dle prvků nahodilosti začalo rodit obrazové ztvárnění skladby Chess Show v podání Opening Performance Orchestra a pianisty Reinholda Friedla. Šedesát čtyři minut trvající skladba sestavená jako hommage na téma John Cage kombinovala hluky, fragmenty Cageových skladeb a elektroakustickou performance. První část večera tedy na široké ploše nastavila časoprostor, v němž je vše přesně určeno, ovšem veškeré trvání má své místo a nikam se nespěchá. Hommage na jedné straně, operní kus na straně druhé a recitál Josepha Kubery a duo String Noise pevně ve středu večera, který začal odpolednem a skončil hlubokou nocí. Každá z výše uvedených částí by bezvadně mohla vytvořit svůj samostatný večer, ale (a to naštěstí) snad na jiném, ne tomto místě.

Krátce po Chess Show, bez větších prostojů (ba naopak) tedy ostravské publikum poprvé tento rok spatřilo zde dobře známou a oblíbenou dvojici manželů Harrisových – String Noise. Program sestavený zejména ze skladeb psaných přímo pro toto špičkové duo newyorských houslistů důkladně prozkoumal technické, hráčské a zvukové možnosti takto sestaveného tělesa. Spletitá a řítivá Fuga Georga Friedricha Haase, pečlivá a snad až mikroskopická studie Alexe Mincka Way, Nothing is Free Petra Cíglera, které svou naléhavostí a něhou přistálo na manželském (a zde pro lidskou a tematickou prolnavost nelze říci jinak) páru jako vztahová opera pro dvoje housle, September Petra Bakly, skladba, která se příjemně nebála tonálního a místy až folklórního zvuku neustále napadaného a rozpínaného ostrými výpady do vysokých tónů, nebo elektroakustická The Long Sentence II. Michala Rataje, jež houslovou hru doplňovala (a občas bohužel rušila a rozptylovala dosavadní pokorný přednes) o ruchy, které určovaly hutnost a směr jejího epicky znějícího vývoje. Rataj v rámci celého koncertu také sestavil elektroakustickou linku, jakási intermezza, jež měla pojit díla do jednoho kusu. V některých okamžicích tak vznikala zajímavá setkání a spojení skladeb, které by se jinak tolik nepřiblížily. V některých částech ovšem toto spojení vyznělo až příliš naze.

Jméno Joseph Kubera je s Ostravskými dny spojováno pravidelně, do této doby hlavně s tělesy S.E.M. Ensemble a Ostravskou bandou. Toho večera sám za sebe ovšem vytvořil něco, co bude jistě patřit mezi nejskvělejší okamžiky celého festivalu. I přes půlhodinové technické zdržení Joseph Kubera po drobné úkloně před publikem do tří vteřin započal svůj recitál. Freejazzová kapela, baletní soubor, hluboký cit i od citů oproštěná matematická přesnost v každé skladbě odděleně a přesto s neskutečnou pozorností a neúprosností napříč všemi. Střídání jednotlivých kusů opravdu budilo dojem přesného stroje. Kde bylo potřeba, nastoupila srdečná něha, stejně tak jako expresivní hraní lokty či bradou. Právě v Sonátě č. 3 pro housle a klavír Lejarena Hillera je taková hra vyžadována. Společně s Kuberou zde nastoupil i Conrad Harris, s nímž společně rozpoutali hru, která zněla jako hádka pekelných bytostí, jež pak na chvíli osamoceně utichnou, aby se mohly tematicky probudit do ještě větší až groteskní katarze.

Odlehčení na závěr intenzivního večera přinesl výňatek z opery Kate Soper Zde jsou Sirény. Trojice sopranistek Aneta Podracká Bendová, Eva Marie Gieslová a Dominika Doniga ztvárnily tři Sirény polemizující nad svým osudem. Zprvu se dílo zdálo jako dramaturgický přešlap, ale ve druhé polovině se ukázalo, že se jedná o velmi zajímavý a experimentální jevištní kus. Nezbývá než doufat, že se díky kvalitním výkonům trojice zpěvaček podařilo nalákat nejen diváky, ale i organizátory a setkáme se se Sirénami Kate Soper na Dnech nové opery Ostrava v provedení celé opery.

Sobotní program vyplňoval již tradičně minimaraton elektronické hudby. Letošní ročník s podtitulem Nástroje a elektronika byl odlišný od předchozích. Namísto řady komorních či individuálních vystoupení jdoucích rychle za sebou se tentokrát představily dva improvizační orchestry – pražský a krakovský. Širokou paletu elektronických experimentů tedy měla vystřídat improvizace coby rovněž výrazný proud experimentální hudby. Vystoupení Pražského improvizačního orchestru bylo velmi intenzivní po zvukové stránce. Mohutný klastr, kterým soubor svoji improvizaci začal, byl takřka ohlušující. Nic proti tomu, ovšem v těchto hlučných pasážích vyšla najevo značná zvuková nevyváženost jednotlivých nástrojů, která prostupovala vystoupení až do jeho konce. Hlasité části zcela ovládly dechové nástroje a divákům nezbylo, než si zvuk kontrabasu George Cremaschiho, houslí či preparované citery pouze domýšlet. Výhrady bych měl i ke způsobu „improvizace,“ kdy jednotliví hráči více sledují nějaké pokyny/poznámky na notových stojanech, než že by vnímali sebe navzájem a reagovali na hru ostatních členů ansámblu. Na druhou stranu povedené byly tišší pasáže, v nichž částečně dominoval vždy jeden z nástrojů a ostatní byli tak trochu donuceni jej volně doprovázet. Excelentní byl v těchto případech zpěv polské vokalistky Agnes Hvizdalek. Diváci se vždy nechápavě rozhlíželi, odkud se ten podivný zvuk nese, než vyšlo najevo, že jde o zpěv či spíše vokální experiment, jichž Agnes Hvizdalek vystřídala během vystoupení nepřeberné množství.

Krakowský improvizační orchestr stál se svým vystoupením v jisté kontrapozici. Předvedl „komprovizaci“ Rafala Mazura s názvem Oián means Creative, která spočívala v improvizovaném doprovodu elektronické stopy jednotlivými nástroji. Elektronická stopa poskládaná z náhodně přehrávaných úseků se prostorem line jako nekonečný proud. Hudebníci mají za úkol k němu improvizovat, a nutno uznat, že se jim podařilo vytvořit naprosto vybalancovaný doprovod. Prostorem se tak najednou linuly dva svébytné proudy elektronického a akustického zvuku, jež se různě překrývaly a prolínaly. Vystoupení nelze upřít maximální koncentraci jednotlivých hráčů a intenzivní vnímání sebe navzájem. Je však škoda, že celé vystoupení postrádalo větší dynamiku. Elektronická stopa se celou dobu držela v docela subtilních polohách a hráči tak neměli prostor se více rozvášnit. Zřejmě nebudu jediným divákem, kterému se rozzářily oči při pohledu na dvě bicí soupravy, jež však během koncertu takřka nebylo slyšet.

Vrcholem večera byl jednoznačně Love Song Alvina Luciera v podání houslového dua String Noise. Skladba je koncipována tak, že interpreti spojí kobylky svých houslí dlouhou strunou, díky níž jeden nástroj rozeznívá zároveň i ten druhý. Nejpůsobivější jsou však zvukové proměny, které vytváří samotná struna. Hráči se totiž během pohybují v kruhu a struna se mezi nimi různě napíná a rezonuje s tóny houslí. Výkon Pauline a Conrada Harrisových byl precizní a bylo velmi příjemné vidět je i jinak než při virtuózních (v technickém slova smyslu) skladbách.

Závěr večera tvořily dvě performance Jennifer Walshe. První Zusammen I byla krátkou nenucenou záležitostí ve spolupráci s Thomasem Bucknerem a Improvisation Ensemble. Ačkoli byl prostor galerie doslova přecpaný diváky sedícími na podlaze, vystupující zvládli hrát a dokonce se i pohybovat mezi nimi, což vyvolalo zajímavé a vcelku intimní propojení. Druhý byl film An Gléacht, jehož hodnocení bych se raději vyhnul. Směs po sobě jdoucích obrazů irské krajiny, lidí a zvířat neměla dle mého názoru pro nezainteresovaného diváka větší výpovědní hodnotu, a tak se z vystoupení stala pouhá přehlídka improvizačních možností Jennifer Walshe. Situaci naštěstí zachránil Roscoe Mitchell, jehož improvizační doprovod na saxofon by se dal shrnout jako nonšalantnost, grácie a správná dávka černošského jazzu spolu s působivou intenzitou, která však záměrně zůstává na povrch skryta.

Zrodilo se ONO! 25. srpna 2017 poprvé přítmí světa ostravského Trojhalí spatřil zbrusu nový festivalový orchestr (který se fyzicky sešel před devíti dny [!]). Sto šest mladých hráčů doslova z celého světa, přesilově zastoupeno pětaosmdesáti hráči ve věku 20 – 30 let, které doplňují a svým způsobem i vedou hráči Ostravské bandy. Byl tak učiněn krok, který se zdá být v celém vývoji festivalu velice logický, ovšem nelze alespoň krátce nezažehrat nad skutečností, že se tímto Janáčkova filharmonie, tedy filharmonie města Ostravy, fyzicky dostává z této spolupráce. Ostravské dny se tedy významně posunuly v rámci pojetí vlastní umělecké emancipace.

Představení nového orchestru předcházelo oficiální zahájení, krátké projevy primátora Tomáše Macury a Petra Kotíka, který publikum ujistil, že je čeká dobrý program. Ten záhy vypukl pod jeho rukama. Jen jimi jsou dirigována díla amerického skladatele Phila Niblocka. Skladba #9.7 pro orchestr a sólistu nesla typický autorův organický, masivní a neustále rodící se ráz. Půlhodinová zurčící plocha vyžadovala obrovské soustředění, tlak a tah, čehož se bohužel ne zcela dostávalo. Nekončící rozjívenost několika hráčů orchestru velice ubírala na koncentrovanosti, což jistě nepodpořilo zvukově dost rozpačité první společné kroky tohoto tělesa. Během celého večera ovšem síla orchestru rostla, sehrávala se dohromady a fungovala lépe s každou další skladbou. Skladba Six Short Places na krátkých a výrazově různých zvukových plochách rozbíhala orchestr od drobných běhů až k vrcholnému mohutnému burácení. V nejtišších polohách ovšem zůstaly rozdíly mezi hráči značně obnaženy. Sciarrinovu skladbu dopředu táhla zejména výborná sólistka Hana Kotková a první smyčce v tenkých glissandech, kdy si táhlé pohyby předávaly zleva doprava. Krásně tak zvítězily i přes nepříliš vstřícné akustické podmínky, v nichž se velice nesl každý šepot, pád kelímku a zejména neustálé projíždění aut za zdmi bývalé koksovny.

Druhá polovina večera orchestr představila v jeho zmenšené podobě a rezidentská skladba Idina Samimi Mofakhama Holography tryskala s novou a konečně obrovskou energií. Nový zvuk pečlivěji a razantněji znějícího tělesa kontrastoval s klavírním sólem, které se zvukově stavělo kontra zbytku, a ve společných momentech tedy skladba působila o poznání méně kompaktně než ve spektralistických tepajících částech. Se stejnou energií pak už kompletní Ostrava New Orchestra, obohacený o bubenickou baterii v čele se s perkusionistou Tamásem Schlangerem a barytonistou Holgerem Falkem, vstoupil do mohutného závěru. Xenakisova AÏS zněla od počátku ostře a hrozivě. Hrálo se s obrovským tahem. Orchestr najednou ohromně vyrostl, což v nejsilnějších místech, kde se téma smrti objevuje v nejextatičtější podobě, znělo ve spojení s šílenstvím bicích a skvělými sólisty opravdu hrozivě. Nádherně zněla i táhlá lyrická část s výrazným a skvěle zahraným trubkovým sólem, rovněž skvěle zazpívaná Holgerem Falkem. Závěr ve skvělé, burácivé, ale soustředěné poloze byl tedy nejjistějším prvním krokem nového festivalového orchestru – Ostrava New Orchestra.

Hodnocení autorů recenze:
Cage Chess Show – 80%
String Noise – 90%
Kubera Recital – 95%
Here Be Sirens – 80%
Minimaraton elektronické hudby – 75% (Pražský improvizační orchestr – 65%, Krakovský improvizační orchestr – 85%)
Love Song – 95%
Walshe in Ostrava – 75%
ONO poprvé – 75%

Ostravské dny 2017

Cage Chess Show
Koncept a elektronika: Opening Performance Orchestra
Reinhold Friedl (klavír)
25. srpna 2017 17 hod., Provoz Hlubina – Staré koupelny Ostrava

program:
Chess Show (Hommage to John Cage)
***

String Noise
– Conrad Harris
– Pauline Kim Harris
Michal Rataj (elektronika)
25. srpna 2017 18.30 hod., Provoz Hlubina – Staré koupelny Ostrava

program:
Michal Rataj: Glassy Fragile
Georg Friedrich Haas: Fuga
Petr Cígler: Nothing is Free (světová premiéra)
Alex Mincek: Way (světová premiéra)
Petr Bakla: September
Michal Rataj: The Long Sentence II (světová premiéra)
***

Kubera Recital
Joseph Kubera (klavír)
Conrad Harris (housle)
25. srpna 2017 20 hod., Provoz Hlubina – Staré koupelny Ostrava

program:
Stuart Saunders Smith: Thicket
Michael Byron: Book of Horizons
Christian Wolff: For Piano
Muhal Richard Abrams: Then, Now and Forever
David Mahler: Frank Sinatra in Buffalo
Lejaren Hiller: Sonata No. 3 for Violin and Piano
***

Aneta Podracká Bendová (soprán, klavír)
Eva Marie Gieslová (soprán, klavír)
Dominika Doniga (soprán)
25. srpna 2017, 22 hod., Provoz Hlubina – Staré koupelny Ostrava

program:
Kate Soper: Here Be Sirens
***

Minimaraton elektronické hudby
Dramaturgie: Martin Klimeš
Pražský improvizační orchestr
Krakowský improvizační orchestr
26. srpna 2017 17 hod., Galerie výtvarného umění Ostrava
***

String Noise
– Conrad Harris
– Pauline Kim Harris
26. srpna 2017 20.30 hod., Galerie výtvarného umění Ostrava

program:
Alvin Lucier: Love Song
***

Walshe in Ostrava
Jennifer Walshe (performance, zpěv)
Thomas Buckner (zpěv)
George Lewis (trombon)
Ostrava Days Improvisation Ensemble (rezidenti Institutu Ostravské dny 2017)
26. srpna 2017 21 hod., Galerie výtvarného umění Ostrava

program:
An Gléacht
(Jennifer Walshe & přátelé)
Zusammen I
(Jennifer Walshe & Ostrava Days Improvisation Ensemble & Thomas Buckner)
***

ONO poprvé
Dirigenti: Bruno Ferrandis, Petr Kotík
Hana Kotková (housle)
Holger Falk (baryton)
Tamás Schlanger (perkuse)
Juho Laitinen (violoncello)
Keiko Shichijo (klavír)
ONO / Ostrava New Orchestra
27. srpna 2017 Trojhalí Karolina Ostrava

program:
Salvatore Sciarrino: Giorno velato presso il lago nero
Iannis Xenakis: AÏS
Phill Niblock: #9.7 (světová premiéra)
Idin Samimi Mofakham: Holography
Devin Maxwell: Six Short Places

www.newmusicostrava.cz