Od Oněgina až k Daliborovi: Jan Hilbert Vávra, pěvec, ale také výtvarník a pedagog

Životní a umělecké osudy umělce, jehož zmiňujeme 8. ledna u příležitosti pětašedesátého výročí jeho úmrtí, připomínají, vezmeme-li v úvahu všechny okolnosti a souvislosti, zejména rodinné, spíše námět pro poněkud romantický seriál z období společenské a kulturní emancipace české společnosti.

Osobnosti české opery
Jan Hilbert Vávra, jenž bývá často uváděn pouze pod jménem Hilbert Vávra, byl potomkem bohaté pražské mlynářské rodiny.Zámožní pražští mlynáři – „páni otcové“, jak se jim tehdy říkalo – bývali v devatenáctém století začasté velkými vlastenci a mecenáši českého obrození. Byl jím i Jan Vávra, majitel dobře prosperujícího mlýna na břehu Vltavy ve svatovojtěšské čtvrti, v samotném centru Prahy. Měl šest synů a nad kolébkou tří z nich se nepochybně skláněly múzy Thálie a Euterpé. Dědicem úspěšného podniku měl být původně syn Antonín (1847–1932). U něj záhy zvítězily láska k hudbě a pěvecké umění, a proto ku prospěchu české opery si zvolil kariéru operního sólisty. Ladislav Novák ve své vzpomínkové knize Stará garda Národního divadla, která vyšla v roce 1944, charakterizuje tenoristu Antonína Vávru slovy: „…nejzasloužilejší člen staré operní gardy Národního divadla, umělec na slovo vzatý, člověk hlubokého charakteru a nejušlechtilejších snah“. Po Polákovi převzal už v Prozatímním divadle roli Jeníka, byl prvním Šťáhlavem, Ladislavem, Lukášem, Vítkem i Jarkem, kterého mu Smetana přidělil jako „vždy svému milému příteli, kterému přeje známou lahodnost hlasu a způsobů“.

Divadlu se upsali i další dva Antonínovi bratři, kteří si zvolili herecké povolání. Starší Václav (1861–1922) působil v řadě divadelních společností a krátký čas byl i členem Činohry Národního divadla. Mladší, hereckým talentem výrazně obdařený Jan (1861–1932) nejprve spojoval své divadelní sklony s podnikatelskými. Jaroslav Kvapil ve své autobiografické memoárové knize O čem vím vzpomíná, jak na sklonku devatenáctého století se skupinou divadelních nadšenců usilovali o vybudování druhého českého divadla v Praze. Naskytla se jim možnost využít výstavy architektury pořádané na pražském výstavišti v roce 1898, „kde měla se vztyčiti jakási budova, zpola koncertní a přednášková síň, spolu divadlo a do vínku ji dáno jméno Uranie“. Rozhodli se tedy využít této možnosti a „… protože bylo potřeba našemu podnikání nějaké divadelní koncese, získán byl divadelní nadšenec, aby tu koncesi pro náš podnik opatřil. To byl Jan Vávra, člen té dynastie divadelní vávrovské, z níž pošel vynikající tenorista Prozatímního a z prvních let Národního divadla.“Jan Vávra se posléze rozhodl pro hereckou kariéru. V roce 1900 se stal členem Činohry Národního divadla a byl jednou z významných opor Kvapilovy šéfovské éry. Byl například prvním českým Tuzenbachem v Čechovových Třech sestrách. Jaroslav Kvapil ve výše zmíněné memoárové knize o něm píše: „Zvláště Strindbergův Otec byl jeho parádní rolí a láskou, zůstal jí doposledka.“ Divadlu se upsal jeho starší syn Jan Hilbert, jemuž je tento článek věnován, ale silné herecké vlohy prokazoval i Hilbertův mladší bratr Miloš (1864–1962). Vystudoval medicínu a lékařské profesi se také věnoval. Celý život ale ochotničil a zkoušel to i na profesionální scéně. V letech 1917/1918 dokonce třikrát vystoupil na scéně Národního divadla, jednou to bylo dokonce v roli Francka v Maryši.

Skvělé herecké období prožil ale Miloš Vávra v němém filmu, kde se stal jednou z hereckých hvězd mladého uměleckého žánru. S příchodem zvuku jeho filmová kariéra skončila. Objevil se na plátně již pouze jednou. Bylo to v roce 1935 v nepříliš zdařilém filmu Osudná chvíle, v němž hrál roli lékaře doktora Materny.

Do dějin českého divadla se ovšem významně zapsal syn doktora Miloše Vávry, Karel. Ve své kariéře se, podobně jako jeho strýc, sešel s Jaroslavem Kvapilem a stal se jednou ze stěžejních opor Kvapilova vinohradského souboru ve dvacátých letech. Předčasná smrt bohužel příliš brzy ukončila jeho vynikající kariéru.

Letošní jubilant Jan Hilbert Vávra se narodil 9. dubna 1888. Zpěv studoval nejdříve u svého strýce Antonína Vávry a u italského barytonisty a pedagoga Battistiniho. V roce 1911 se stal sólistou opery opavského německého divadla. V lednu 1912 hostoval v Národním divadle v roli Evžena Oněgina a v dubnu téhož roku v roli Silvia v Leoncavallových Komediantech. V červnu téhož roku vystoupil v premiéře opery Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova Sněguročka v roli Mizgira, už jako člen Národního divadla.

Rozhodl se prohloubit svá pěvecká studia pobytem v zahraničí, nejdřív v Berlíně a poté v letech 1914–1915 u slavného francouzského barytonisty alžírského původu Dinha Gillyho. Studium u Gillyho doporučila Vávrovi Ema Destinnová, která účinkovala spolu s Gillym v desítkách představení na scéně Met. Gilly byl například jejím otcem v roli Amonasra v Aidě, v Poncchielliho Giocondě vytvořil roli zloducha Barnaby a v Mascagniho Sedláku kavalírovi, v němž byla Destinnová skvělou Santuzzou, byl jejím partnerem v roli Alfia.

Nad kolébkou Hilberta Vávry ale patrně vedle zmíněných múz stály i sudičky, jež mu do vínku daly výtvarný talent. Hilbert Vávra se věnoval profesionálně i těmto umělecký oborům. Studoval malbu u známého a slavného malíře krajináře, autora především pražských motivů Jaroslava Šetelíka. Sochařině se učil u Hanuše Folkmana, který u něj vzbudil i lásku k loutkovému divadlu, a profesora Jaroslava Brůhy. Jaroslav Brůha, autor řady významných pomníků (jmenujme za všechny jeho sochu primátora Podlipného na náměstí v pražské Libni), byl velkým přítelem herců a zpěváků, zvláště pevné přátelství jej pojilo s Vilémem Zítkem, jehož vynikající sochařský portrét vytvořil. Ve Vávrově životě přišlo období, kdy se věnoval převážně svým malířským a sochařským aktivitám. Objektem jeho zájmu byli vynikající umělci z řad členů Národního divadla a další významné osobnosti tehdejšího veřejného života. Autor Nového slovníku československých výtvarných umělců Prokop Toman uvádí, že Hilbert Vávra je autorem sto osmdesáti dvou výtvarných děl.

Již Vávrovo první vystoupení na jevišti Národního divadla v roli Evžena Oněgina (zajímavé je, že opera se tehdy uváděla pod názvem Eugenij Oněgin) ukázala, v jakém oboru se bude nejvíce a nejdokonaleji prosazovat.

Jeho lehký, jasný lyrický baryton ve spojení s výrazným elegantním vzezřením jej přímo předurčovaly pro postavy hrdinů romantických oper, na jedné straně elegánů, na druhé straně postav s bohatým citovým zázemím. Protože byl sám velice dobře herecky disponován a na svém hereckém projevu neustále pracoval, dosahoval velmi úspěšného propojení všech složek potřebných k dokonalému portrétu ztělesňované postavy. A díky značnému výtvarnému cítění byl jeho jevištní projev charakterizován precizním gestickým výrazem postav.

Vedle již zmíněného Oněgina se brzy prosadil v rolích, jako byl Don Juan (tehdy se pod tímto názvem hrál Mozartův Don Giovanni), hrabě Almaviva z Figarovy svatby, Jeleckij v Čajkovského Pikové dámě, Valentin v Gounodově Faustovi a Markétce, Schaunard a posléze i Marcel v Pucciniho Bohémě, konzul Sharpless v Madame Butterfly, Renáto ve Verdiho Maškarním plesu či otec Germont v Traviatě, v oněch dobách hrané pod názvem Violetta.

Z české tvorby mu byly jak po stránce pěvecké, tak herecké nejbližší dvořákovské role. V nich mohl plně uplatnit všechny své přednosti. Na prvním místě to byl Bohuš z Jakobína, kterého ztvárnil v desítkách představení a v němž mohl výborně využít svůj smysl a cit pro uměřenou ušlechtilost výrazu. Velmi blízké mu byly také postavy krále Matyáše v Králi a uhlířovi, Knížete v opeře Šelma sedlák anebo Bohumíra z Bouillonu v Armidě. Ve Foersterových operách účinkoval v postavách Sládka v Srdci, Jiřího v opeře Nepřemožení a Bassania v shakespearovské Jessice. Ze smetanovských postav mohl svůj svébytný projev úspěšně využít především v rolích Tomše v Hubičce a Kaliny v Tajemství, v Prodané nevěstě byl v mnoha představeních představitelem Míchy.Řadu výborných příležitosti poskytla Hilbertu Vávrovi operní tvorba francouzská. V u nás málo známé opeře Louise Maillarta Poustevníkův zvonek měl úspěch v roli Belamyho, v Delibesově Lakmé vytvořil postavu Fréderica, v Massenetově Manon de Brétignyho a ve Wertherovi Alberta, v Carmen byl pravidelným představitelem seržanta Moralese, v Offenbachových Hoffmannových povídkách se s ním mohli diváci setkat v rolích Spalanzaniho a Schlemihla.

Z dalších rolí Hilberta Vávry se zmiňme o Kilianovi a knížeti Otakarovi z Weberova Čarostřelce a Šerasminovi  z Oberona, Benátském hostu ze Sadka Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova či hraběti Gilovi z opery Zuzančino tajemství Ermanna Wolfa-Ferrariho. Se soudobou českou operní tvorbou se setkal v rolích Kučiny v Ostrčilově Poupěti a Státního zástupce v Jeremiášových Bratrech Karamazových.

Zajímavou epizodou v pěvecké kariéře Hilberta Vávry v Národním divadle bylo období let 1920–1921, v nichž se pěvec snažil o přeškolení do tenorového oboru. Představil se v té době v řadě významných tenorových partií (Princ v Rusalce, Don José v Carmen, titulní role v Massenetově Wertherovi a Auberově opeře Fra Diavolo, Fenton ve Verdiho Falstaffovi a 3. září 1921 se publiku představil dokonce v titulní roli Smetanova Dalibora). Ačkoli podle dobových svědectví prokázal, že po technické stránce je schopen tenorové role zvládnout, přece jenom se vrátil k barytonu.

Ambiciózní a sám k sobě náročný Hilbert Vávra pociťoval na konci dvacátých let, že jeho vrcholný čas míjí. Na jeviště stále více pronikaly moderní opery, jeho naturelu cizí a šéf Ostrčil angažoval do souboru opery mladé zpěváky, kteří odpovídali jeho požadavkům na moderní interpretaci opery. V roce 1929 přicházejí do souboru dva výrazní pěvci, kteří na svých dosavadních působištích prokázali, že jsou dokonale schopni dostát požadavkům na sólistu první české operní scény. Z Brna přišel Zdeněk Otava, který typem svého projevu byl Hilbertovi Vávrovi blízký, a z Ostravy Stanislav Muž. O rok později byl do Národního divadla angažován jako velký příslib barytonista Josef Křikava, slavící velké úspěchy v olomouckém divadle.

Za těchto okolnosti se Vávra rozhodl ukončit své angažmá v Národním divadle, i když se občas v některých rolích do divadla vracel. V letech 1932– 1933 řídil Divadlo Uranie, kde  se snažil uvádět operní představení, hostoval na českých operních scénách, zpíval ve Velké operetě. Pilně se v té době věnoval své výtvarné zálibě. Jedenkrát se také objevil na filmovém plátně. V populárním filmu s Vlastou Burianem v titulní roli, C. a k. polní maršálek vystupuje jako zpěvák v hospodě, který se při zpěvu sám doprovází na harmoniku.

Hilbert Vávra byl i jedním z průkopníků uměleckého loutkářství. Věnoval se takzvaným rodinným loutkovým divadlům, jež byly na počátku dvacátého století populární. V roce 1919 uvedl v sále pražské Adrie loutkové představení parodie na Weberova Čarostřelce, v níž jako zpěváci účinkovali členové Opery Národního divadla.

Na jeviště Národního divadla se vrátil ještě v roce 1945 v inscenaci Škroupova Dráteníka, v níž vytvořil roli kupce Květenského. Poslední představení, v němž v této roli účinkoval, se konalo 2. února 1946.

Významně se Hilbert Vávra zapsal do historie českého interpretačního umění jako pěvecký pedagog. Mezi jeho prvními žáky se setkáváme s Jarmilou Novotnou, kterou mu doporučila v roce 1923 Ema Destinnová. Z mnoha dalších jmenujme například sopranistku Štěpánku Jelínkovou anebo tenoristu Jaroslava Gleicha. Od roku 1939 byl profesorem zpěvu na Pražské konzervatoři, kde jeho žáky byli mimo jiné Jiří Joran či Ladislav Mráz. Jeho lekce zpěvu navštěvovala také Yvetta Simonová.

Všestranný a pro umění zapálený Hilbert Vávra zemřel v necelých dvaašedesáti letech 8. prosince 1962 v Praze.

(foto archiv ND Praha, Jiří Hilmera)