Ohlédnutí za jubilejní Zlatou Prahou

  1. 1
  2. 2
  3. 3

V neděli 13. října se před Malým sálem na Žofíně začal srocovat zástup baletních nadšenců už od sedmi hodin. Účast na besedě s bratry Jiřím a Ottou Bubeníčkovými byla větší, než se čekalo, takže sál se nejen zaplnil, ale část návštěvníků si i dvě hodiny postála, zatímco slavní bratři rekapitulovali svou dosavadní kariéru, která zdaleka není u konce. Moderování večera se ujal Pavol Juráš, publicista působící v Národním divadle v Brně, ale hojně publikující postřehy z tanečního světa. K bratrům Bubeníčkovým má blízko, studoval operní režii v Hamburku, poznal se s Johnem Neumeierem a slavné tanečníky počítá mezi své přátele. To je ale i kámen úrazu při pořádání veřejné akce, protože celá debata se rozbíhala podvojně od seriózní rozpravy o umění směrem k detailům z osobního života hvězd, takže výsledný dojem byl rozporuplný. Publiku ovšem stačila přítomnost obou bratrů, aby se tetelilo nadšením. Prošli jsme s nimi jejich začátky a nejslavnější role – nechyběly ukázky z dokumentárního filmu, stejně jako výňatky z choreografií, mezi nimiž samozřejmě dominovala díla Johna Neumeiera, kterému se podařilo vyzdvihnout ve svém souboru už více hvězd českého původu (za všechny vzpomeňme Ivana Lišku, který je dnes uměleckým ředitelem mnichovskému baletu, nebo primabalerínu Barboru Kohoutkovou).

Jednou z nejsugestivnějších rolí, v níž bratři uplatnili svou téměř identickou vizáž, byla rozdvojená osobnost Ludvíka Bavorského v baletu Iluze… jako Labutí jezero, v níž se i pravidelně alternovali.

Jiným nezapomenutelným dílem byl Neumeierův balet Nijinsky, v němž Jiří ztvárnil postavu slavného tanečníka rozervaného psychickou poruchou a Otto jeho jevištní alter ega Fauna a Zlatého otroka. V současnosti působí Jiří jako první sólista drážďanské Semper Oper a z klasického i moderního repertoáru čerpá pro svou vlastní choreografickou tvorbu. Hosty Zlaté Prahy seznámil také Otto se svými ambicemi v oblasti hudební kompozice a scénografie. Umělecká spolupráce i harmonický vztah obou bratří mohou být pro ostatní velkou inspirací. Slavná dvojčata budou mít příležitost vidět po dlouhé době i Pražané, bratři plánují začátkem příštího roku (11. a 12. ledna) vystoupení, které si jistě milovníci baletu nebudou chtít nechat ujít.

Pocta: Maurice Béjart

Pondělní večer patřil komentované retrospektivě patrně nejslavnějšího francouzského choreografa 20. století Maurice Béjarta, který na základech akademického tance vytvořil vlastní moderní slovník, kterým je jeho dílo zcela charakteristické, ale stále živé a poutavé. Večerem provázel producent a Béjartův přítel Reiner Moritz (také člen festivalové poroty a odborný poradce). Večer už byl v Praze na projekci přítomen také John Neumeier, který patřil rovněž k jeho přátelům, ale sledoval dění zatím z pozice návštěvníka. Program ukázek byl sestaven tak, aby se diváci seznámili s klíčovými momenty choreografovy kariéry a s některými z jeho ikonických děl. Nechyběla ukázka ze Symphonie pour un homme seul, která byla v roce 1955 velkou novinkou jak co do nakládání s pohybovým slovníkem, tak s konkrétní hudbou.

Ikonické zpracování Svěcení jara mohli diváci vidět v podobě restaurovaného záznamu z roku 1968, respektive jeho poslední části s názvem Obětování.

Podle Reinera Moritze je právě Béjartova verze tou, která se stala publiku nejbližší a oslovila nejvíce diváků, protože souzněla s myšlenkou doby, v níž vznikla (v Béjártově podání se rituál obětování mění v oslavu spojení muže a ženy). Pro ilustraci díla Maurice Béjárta jako všestranného autora jsme viděli i část pas de deux z klasického Louskáčka, ale nejpůsobivější stejně zůstávají choreografie, které pracují s prvky, které je možno označit přímo za znaky Béjartova díla: dynamické mužské sbory, široké druhé pozice, vztažené paže s rozevřenými prsty a všudypřítomný motiv kruhu a všeobjímající souměrnost choreografických struktur. Byl promítán Pták Ohnivák (v podání souboru pařížské Opery), symbolické znovuzrození ducha revoluce, a slavné Bolero, zde ve verzi muž-tanečník a muži-přihlížející s Nicolasem Le Riche v hlavní roli.  

Tento večer byl důstojnou vzpomínkou na velkého choreografa, který zanechal v dějinách tance velkou stopu. Jen diváků se dostavilo podstatně méně než na nedělní program.
Pocta: John Neumeier

V úterý měli návštěvníci konečně možnost setkat se osobně s choreografem a ředitelem Hamburského baletu Johnem Neumeierem, mistrem především dějových baletů s dramatickými postavami a psychologickými náměty. Diváků přišlo o mnoho méně než na setkání s bratry Bubeníčkovými, což je velká škoda, protože John Neumeier je nemenší legenda. Bohužel je o trochu méně mediálně „provařenou“ osobností… Své setkání s festivalovým publikem pojal jako tematickou přednášku, ústředním motivem byl jeho vztah k využití média filmu v tanečním prostředí jako tvůrčího nástroje, formátu, kterému sám pro sebe říká „ballet for camera“. John Neimeier totiž samotný tanec od dětství vnímal v úzkém spojení s filmem, byl nejprve nadšeným divákem zfilmovaných muzikálů, tanec se pro něj stal pohyblivým obrazem.K práci s filmem přistupoval vždy jako k umělecké tvorbě, která má své specifické zákonitosti a může mít velkou účinnost na diváka. Prostřednictvím práce s kamerou, střihem a detailem je možné soustředit jeho pozornost na drobné výseky reality s větší účinností než na jevišti. Dlouholetá spolupráce s režisérem Klausem Lindemannem dává choreografovi tvůrčí volnost. Princip práce s filmem byl divákům ilustrován dvěma ukázkami zachycujícími týž balet, Dámu s kaméliemi, jednou jako taneční film, podruhé v podobě záznamu. Filmová verze z roku 1987 zachycuje Ivana Lišku a Marcii Haydée ve studiovém prostředí.

Nová verze, záznam představení z pařížské Opery, zachycuje atmosféru divadelního představení. Jde o stejný balet, ale je velký rozdíl mezi tanečním filmem jako samostatným dílem, které pracuje podle principů akce na kameru, a záznamem, byť je pořízený za použití nejmodernější technologie. K technologickému vývoji je ostatně choreograf mírně skeptický, jistě není sám, komu se zdá, že moderní technologie někdy umělecké dílo odosobňuje, vzdaluje divákovi.

Další pozoruhodnou ukázku režijní práce s detailem je zfilmování Legendy o Josefovi z roku 1977, kdy kamera opět vede divákův pohled, aby sledoval citové vzrušení protagonistů a soustředil pozornost na nuance gest.

V roce 2004 vznikla filmová dokumentární verze zachycující balet Smrt v Benátkách, kdy Neumeier zaměnil postavu spisovatele za choreografa a celým dílem vedl jako téma rozpor mezi apollinským a dionýským principem, symbolizovaným mimo jiné i protiklady v hudbě (Johann Sebastian Bach vs. Richard Wagner). Jednu ze zvláštních postav, které obklopují hlavního hrdinu, jakéhosi cestovatele, ztvárnili bratři Bubeníčkovi.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat