Olomoucká primabalerína Yui Kyotani v rozhovoru pro Týden s tancem

Týden s tancem (16) - od 19. do 25. dubna 2017. V dnešním vydání najdete: Na slovíčko s Yui Kyotani, držitelkou Thálie. Pozvánka na Slovensko – NuDanceFest. Spící krasavice v Brně. Novinka v Berlíně: Duato / Shechter.

 

Na slovíčko s Yui Kyotani, držitelkou Thálie

Letošní držitelka Thálie v oboru Balet, pantomima a jiné tanečnědramatické žánry, členka olomouckého baletu Yui Kyotani, která získala cenu za ztvárnění Kitri v baletu Don Quijote (choreografie Hana Vláčilová), nemohla uniknout ani naší pozornosti. Pojďte s námi alespoň krátce nahlédnout do jejího roztančeného života.

 

Jak se tanečnice z Japonska ocitla v Olomouci?

Moji přátelé pracovali v olomouckém baletu, dali mi vědět, že se koná konkurz na nové členy. Zajímalo mě to, takže jsem se ho zúčastnila. Už od dětství jsem chtěla tančit v některém divadle v Evropě.

Studovala jste ale v Německu. Jak velká změna to pro vás byla?

O baletní škole v Berlíně mi řekla moje učitelka baletu, u přijímacích zkoušek jsem uspěla a odjela do Evropy. Všechno pro mě bylo nové. Výuka probíhala jen v němčině, ale zase jsem měla velkou podporu, i ze strany studentů a učitelů.

Jak dalece rozdílný je život v Olomouci?

Mám život v Olomouci moc ráda, je to malé město, milí lidé. Máme báječné publikum. Do Japonska jezdím tak jednou ročně.

Váš taneční repertoár je především klasický a neoklasický. Jaký je váš vztah k současnému tanci?

Mám ráda i moderní a současný tanec. Než jsem přišla do Olomouce, pracovala jsem v souboru současného tance. Teď už pět let tančím jenom klasické a neoklasické balety, takže kdybych měla znovu tančit v současných technikách, potřebovala bych hodně cvičit, abych získala zpět ten správný pocit.

Jak studujete novou roli? Je pro vás důležité zjistit podrobnosti o postavě a její psychologii, nebo se nejprve soustředíte na její technické zvládnutí?

Vždy, když studuji novou roli, čtu si znovu a znovu její příběh, i když ho znám. Dívám se na záznamy baletů s různými interpretkami této role, snažím se jí dobře porozumět: co je to za osobnost, jak cítí. V duchu se snažím udržet si tuto představu, když začínám zkoušet. Většinou když začínáme studovat nový balet, jako první se učíme ty nejnáročnější části, učíme se nejprve zvládnout roli technicky, až později se soustředíme na výraz a na detaily.

Na co myslíte, když stojíte na jevišti?

Ze všeho nejvíc se soustředím na svou roli, stále také myslím na tempo hudby, na svého tanečního partnera, na kostým. Protože i když se v představení stane nějaká nehoda, musím tančit dobře až do konce. Někdy musíme na scéně trochu změnit choreografii…

Máte ještě nějakou vysněnou roli?

Můj sen je Taťána v Oněginovi Johna Cranka. Vím, že je to velmi těžká role, ale jednou bych si ji moc ráda zatančila.

A co máte nejraději na roli Kitri?

Těžko říct, mám ji ráda celou, celý balet Don Quijote je krásný. Ale moje nejoblíbenější je variace Kitri v prvním jednání.

Olomouc patří také současnému tanci a divadlu. Byla jste někdy na festivalu Divadelní Flora?

Ještě nebyla, ale když budu moci, chtěla bych se na některá představení letos podívat.

Trošku mimo balet – soubor Farma v jeskyni před rokem vytvořil inscenaci, které předcházel výzkum v Japonsku, věnovali se fenoménu hikikomori. Zajímá mne, jestli jste se někdy setkala s někým, kdo tímto jevem trpěl.

S hikikomori jsem se nikdy nesetkala. Ale v Japonsku je poměrně velké množství lidí, kteří mají psychické problémy, vím také o lidech, kteří se jim snaží pomáhat a kteří se snaží podpořit povědomí o této problematice.

Kdo z choreografů, se kterými jste u nás pracovala, je vám nejbližší?

Vlastně jsem pracovala jen s Hanou Vláčilovou a Robertem Baloghem. Jsou to oba skvělí choreografové, se kterými se mi pracuje dobře, baví mě to a oběma důvěřuji. Hana Vláčilová mne naučila hodně z klasické techniky, vždycky mi dává perfektní připomínky a s její pomocí dokážu technicky růst. S Robertem Baloghem pracuji už pět let, ví o mně vše, jak potřebuji pracovat. Bavíme se o nových částech baletu, když jej tvoří, a tenhle jeho styl práce mám ráda.

Ještě mne zajímá jedno téma. O tanečnících s asijskými kořeny panuje všeobecné povědomí, že i když dosahují excelentních technických výkonů a kralují tanečním soutěžím, je pro ně těžší role prožívat a sdílet je s diváky v úplné opravdovosti. Co si o tom myslíte a jak sama své role žijete?

Určitě kulturní důvody to jistě má. Mnoho lidí v Asii je zvyklých, že v běžném životě emoce vůbec neukazují. Takže pro mnoho z nich je problém pocity, výraz ukázat, a zvláště na scéně. Musejí ukazovat více, než je pro ně obvyklé, normální. Ale znám mnoho profesionálních tanečníků asijského původu, kteří mají na jevišti výborný výraz. Nevím, jak obecenstvo vidí mě, pokud jde o výraz, ale pro mě osobně není těžké ukazovat lidem pocity, protože se dostanu do charakteru postavy.

Kdo je váš nejoblíbenější choreograf?

Z hlediska diváka? Německý choreograf Uwe Scholz.

Máte čas na nějaké další aktivity nebo koníčky?

Mnoho volného času nemám, především v době před premiérou a v zimní části sezony. Máme spoustu zkoušek a představení. Ale mám jeden koníček, na který si dokážu najít čas: moc ráda vařím a peču sladkosti.

To zní jako dobré vyvážení baletní řehole. Děkuji za rozhovor a přeji mnoho dalších úspěchů!

VIZITKA

Sólistka baletu Moravského divadla Olomouc Yui Kyotani (1991) pochází z japonského města Nara blízko Ósaky. Balet začala studovat v baletním studiu Eny Hirose, později na Státní baletní škole v Berlíně u Larissy Dobrojan. Před vstupem do olomouckého souboru byla v angažmá v Lipsku.

V Moravském divadle nastudovala hlavní role v klasických baletech, jako je Louskáček (Klárka), Labutí jezero (Odetta-Odilie), Spící krasavice (Princezna Růženka, Princezna Florina), stejně jako neoklasických (Julie v Romeovi a Julii) i moderních baletech (Frida – Čínská fotografka, The Beatles – Yoko Ono). V roce 2017 získala Cenu Thálie za roli Kitri v baletu Don Quijote.
(zdroj moravskedivadlo.cz)

 

Pozvánka na Slovensko – NuDanceFest
NuDanceFest, mezinárodní festival současného tance, bude probíhat od 22. do 29. dubna v Bratislavě. Festival vznikl v roce 2006 a jeho hlavní úlohou bylo stát se reprezentativní přehlídkou slovenského současného tance – zprostředkovat aktuální trendy v tanci a pohybovém divadle, mezižánrové přesahy i konceptuální díla. Je svého druhu obdobou České taneční platformy, chce rovněž předvést co nejvíce inscenací, které měly premiéry v uplynulém roce. Mnoho inscenací je ale také z řad zahraničních produkcí, kterých se slovenští umělci účastní jako tanečníci nebo spolutvůrci.

Řečí čísel se na letošním festivalu chystá dvanáct představení umělců z devíti zemí včetně USA, dva workshopy a projekce filmu Mr. Gaga o světoznámém choreografovi Ohadu Naharinovi. Na programu nebudou chybět ani české produkce. V pondělí 24. dubna to bude tým Petry Tejnorové s inscenací You Are Here, ve středu poté česko-slovenská produkce Potmehúd (Czaba Molnár a kolektiv), která měla premiéru minulý rok na festivalu Hybaj ho! v Praze a jako poslední host vystoupí 29. dubna (na Mezinárodní den tance) skupina ME-SA s inscenací Renana Martinse Let Me Die in My Footsteps. I choreografie Dogtown izraelského umělce Nadara Rosana může patřit do této pomyslné sekce, protože premiéru měla v Čechách, na festivalu Prague Pride v roce 2015.

V rámci festivalu vystoupí výrazná tanečnice, bývalá členka Forsythe Company Dana Caspersen s americkou skupinou MichaelDouglas Kollektiv s inscenací The Exchange, kterou představí choreografický dialog jako „nový žánr performativního umění“. Inscenace se zabývá aktuálním tématem a tím vlastně také odpovídá na otázku, jestli tanec má schopnost vyjadřovat se k problémům současného světa – záleží vždy na autorech, ale bezpochyby má hodně co říct. „Jak můžeme my – jednotlivci – ovlivnit úroveň násilí ve světě“ je mottem choreografie, která by měla být participativní, publikum se na ní bude aktivně podílet. Další umělci dorazí z Itálie, Izraele, Švýcarska nebo Francie. Více zde .

 

Spící krasavice v Brně
V rámci přehledu aktualit, které se na nás řítí, bychom neměli opomenout ani premiéru v Národním divadle Brno. Baletní soubor uvede v Mahenově divadle 22. dubna Spící krasavici v choreografii Bachrama Juldaševa. Podrobnosti o zpracování budou novinářům oznámeny až poměrně těsně před premiérou, ale obsazení je známo. Na koho se můžete těšit? Prince Désiré bude tančit jako host Karel Audy, v současné době první sólista Baletu Národního divadla v Praze, v dalších obsazeních Gregor Giselbrecht, Michal Pimek, Ivan Popov a Martin Segeťa. Princeznu Auroru ztvární Andrea Popov Smejkalová, Klaudia Radačovská a Eriko Wakizono a královský pár si „střihnou“ známé tváře brněnského baletu, Karel Littera, Ivan Příkaský, Ivona Jeličová a Jana Ruggieri.

VIZITKA

Bachram Juldašev choreografoval Spící krasavici už pro Slovenské národní divadlo v Bratislavě. Pochází z uzbeckého Taškentu, je absolventem místního Choreografického učiliště, dále Ruské akademie klasického tance v Moskvě a byl rovněž posluchačem Petrohradské konzervatoře Rimského-Korsakova.

Jako tanečník působil v několika různých souborech v Rusku i v zahraničních divadlech nejen v Evropě. Má za sebou sólové role základních děl klasického repertoáru. Věnuje se práci baletního mistra a nastudovávání klasického baletního repertoáru. V letech 2001–2002 působil ve Slovenském národním divadle, kde právě vznikla jeho Spící krasavice. V roce 2005 pro SND nastudoval také balet Korzár. Později působil v Národním divadle v Bělehradě, jako pedagog i ve Volksoper ve Vídni a vyučuje v Bratislavě na Tanečnom konzervatóriu Evy Jaczovej.
(zdroj www.tankonba.sk)

 

Novinka v Berlíně: Duato / Shechter
Do německých divadel není nikdy příliš daleko a premiérami se tam rozhodně nešetří. Nejbližší se chystá v Berlíně na 21. dubna. Komponovaný večer bude sestávat ze dvou choreografií. Šéf berlínského souboru, španělský choreograf Nacho Duato uvede v premiéře svůj nový kus se společenským apelem s názvem Erde (Země), který se věnuje povážlivému chování lidstva k vlastní planetě. Choreograf britsko-izraelského původu Hofesh Shechter pracoval s tanečnicemi souboru na choreografii The Art of Not Looking Back (Umění neohlížet se zpět). Pro tanečníky je to nový jazyk, současný tanec, zemitý energický projev, který je tolik vlastní choreografům izraelského původu. Více napoví video-teaser z příprav premiéry.