Opera 2011: Neslavné zakončení ve Státní opeře

  1. 1
  2. 2

V úterý 15. března skončil jubilejní desátý ročník Festivalu hudebního divadla OPERA 2011, který letos nabídl deset představení z deseti divadel České republiky, jež disponují operním souborem. Jestlipak bude tento počet stejný též za dva roky, je otázka, která již několik týdnů vyvolává nejen diskuse, ale i prudké vášně a protesty. K jednomu takovému soubor Státní opery Praha využil i závěrečné festivalové představení: nastoupený ansámbl ústy svého mluvčího apeloval na diváky a divačky, jež hlediště Státní opery prakticky zcela zaplnili, aby podepsali petici proti násilnému sloučení Státní opery Praha s Národním divadlem, které chystá Ministerstvo kultury. Poněkud paradoxně pak působila slova ředitelky Lenky Šaldové, která stejnému Ministerstvu děkovala za podporu. Jak však řekl první řečník: „Přišli jste nás především poslouchat.“ Komentář jedné z diskutujících k nedávné obnovené premiéře Lucie z Lammermooru mne však vede ke konstatování: bylo by mnohem působivější, kdyby Státní opera Praha připravila publiku k poslechu skutečný vrchol festivalu. O ten se ale postaraly spíš domy menší a nejmenší, jejichž seznam naleznete v závěru článku.


V posledním roce jsem viděl několik představení opery La traviata v různých divadlech, ve všech případech šlo o reprízy, o několika z nich jsem zde psal. Šlo o zážitky hvězdné a skvělé (Gruberova, Bros a D. Jenis v Hamburku, Netrebko a Calleja ve Vídeňské Staatsoper), překvapivé (vídeňská Volksoper, výborná Bernarda Bobro se představí českému publiku na Pražském jaru) i šedé a rutinní (Procházková a Prolat v Národním divadle). K posledně jmenovaným se zařadil večer ve Státní opeře Praha.

Krátce o režijním a výtvarném pojetí inscenace. Inscenační tým (režisér Arnaud Bernard) se rozhodl sehrát inscenaci na téměř prázdné scéně (scénograf Alessandro Camera), kterou ohraničuje půlkruhová stěna se štukem elegantního pařížského salónu. Tvoří ale i náznak arény, v níž si dav (sbor) s ubohou Violettou pohrává, číhá na ni, útočí… Závan svěžího vzduchu přinese cesta vysypaná listím vedoucí k otevřenému francouzskému oknu ve druhém obraze. Tato scenérie se pouhým smetením listí a ztlumením světel změní na večírek u Flory (resp. swingers party, neboť scénu ovládly spoře oblečené – a také neoblečené – ženy laškující s přítomnými pány). Tehdy poprvé několik panelů ze stěny vyjede, fasáda naoko spořádané společnosti se bortí… Mírně se ovšem rozkládala již od prvního dějství, tentokrát neúmyslně, následkem prudšího otevření dveří vlevo. Další přesunutí části dekorace vytvoří v posledním dějství intimnější prostor Violettina pokoje. Každý obraz charakterizuje jediný kus nábytku (pohovka v prvním dějství připomene salzburskou Traviatu), kromě zmíněné orgiastické scény režisér nepřišel s žádnými zvláštními nápady, kromě toho, že při předehře Violettu představí nikoliv jako kurtizánu, ale jako obyčejnou štětku, a dále ji nechá po celé představení v krátkých intervalech klesat k zemi, takže představitelka hlavní role stráví nezanedbatelnou dobu válením se po podlaze.


Jana Sibera se v tomto režijním pojetí snažila a dařilo se jí. Evidentně jí více sedí zamilovaná, lyrická a až naivní tvář Violetty než protřelá ženština, kdy na začátku působila křečovitě. Mladistvý charakter postavy podtrhuje její stříbřitý hlas, lyrický koloraturní soprán. Po pěvecké stránce se mi z večera líbila nejvíce, rezervy se nicméně našly. V Ah, fors´ lui chtěla vysoké tóny vytáhnout v pianu, což jí bohužel opakovaně nevycházelo, ale krásně si pohrála s detaily jako bylo třeba dvojí opakování Croce e delizia. Část Follie! a závěrečná Sempre libera! dokázaly schopnost s přehledem dostát nárokům na pohyblivost hlasu v koloraturních úsecích, některé vyšší tóny ale zněly ostře a ne vždy jistě. Vydařené závěrečné Addio, del passato ukázalo, že zpěvačka disponuje také dramatičtější polohou.

Alfreda zpíval mladý a sympatický Peter Berger. Jeho tenor je dobře znělý, má moc příjemnou barvu, ale tento večer mu příliš nevyšel: ve výškách byl dost stažený (Un di, felice, De´miei bollenti spiriti), celkově neusazený, při představení mne napadlo i slovo humpolácký. Navíc možná zápasil s nějakou indispozicí, protože jeho výkon se v průběhu večera zhoršoval.

Miguelangelo Cavalcanti se uvedl vskutku triumfálně: nechal na sebe totiž čekat. Violetta se usadila, orchestr utichl… a my čekali… a čekali… V hlavě mi opakovaně naskakovalo „Madamigella Valéry?“, ale kde nic, tu nic. Asi po půl minutě napjatého ticha našel zpěvák konečně cestu na jeviště. Ještě v divadle jsem si říkal, že nebudu jízlivý, ale nemohu si pomoci: bylo by lepší, kdyby cestu nenašel. Jeho hlas zní dunivě, jako by měl problémy s dechem, občas vynechával, takže nebylo zřejmé, zda ještě zpívá, v duetu s Violettou už jen markýroval. V Di Provenza mu hlas několikrát přeskočil a myslím, že to nebylo ponorem do psychologie nešťastného otce. Po árii se mu sice dostalo vlažného potlesku, ale dvě hlasitá zabučení se nedala přeslechnout.


Ostatní účinkující nevystoupili z šedého průměru, nadstandardní (na onen večer, v Evropě naprosto zcela standardní, protože spolehlivý) výkon podal František Zahradníček jako Baron Douphol. Pánové i dámy ze sboru zanechali dobrý dojem především z výkonů ve třetím obraze. Hra orchestru pod vedením Richarda Heina měla běžnou „reprízovou“, tj. nepříliš vzrušivou úroveň. Jedním z hudebních vrcholů La traviaty se stává scéna loučení Violetty a Alfreda ve druhém obraze, kdy má orchestr možnost rozvinout se do symfonického zvuku a podpořit tak tuto dojemnou scénu, ve Státní opeře Praha toto místo patřilo k nevyužitým. Chápu, že čekání na nástup může být nudné a že dirigenti umožňují v pauzách odchody. Hráči a hráčky by se však měli vracet ve vhodných chvílích a najednou. Tento večer část žesťů přišla za potlesku po Addio, del passato, druhá část však již při následujícím ději, což při pohledu z balkónu rušilo.

Obecenstvo odměnilo účinkující poměrně dlouhým potleskem, pro Petera Bergera a Janu Sibera i voláním bravo.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Verdi: La traviata (SOP/ND Praha)

[Celkem: 2    Průměr: 5/5]

Související články


Reakcí (18) “Opera 2011: Neslavné zakončení ve Státní opeře

  1. Jen další důkaz toho, jak dlouhodobě neřešená situace Státní opery Praha vyžaduje radikální řez! Že si přitom Besser & spol počínají diletantsky, to je jiná věc. Ale je třeba konat. Pokračování současného stavu je jen dalším házením peněz do černé díry a na zvýšení dotací bohužel nemá ani státní, ani městská kasa. Při vší úctě k opeře – třeba jen dkončení obchvatu kolem Prahy je přednější!

  2. Nemám z předposledního komentáře pocit, že by jeho autorovi opera nic neříkala. Spíš o vás, poslední anonyme, mám takřka stoprocentní jistotu, kde pracujete. I já si myslím, že bohužel (a to zdůrazňuju) na dvě opery v Praze prostě peníze nejsou. Holt si budete muset hledat jinou práci. je to smutné, ale nebudete zdaleka první ani poslední v téhle zemi. Miluju operu, ale taky jsem spíš pro obchvat. Taky jsem byla na včerejší Traviatě – dost hrůza. Takhle to dál nejde. Evča

  3. Traviata byla skutečně hrůzným zakončením festivalu a představení smutným dokladem toho, v jaké agónii se SOP nachází.
    Přesto si nemyslím, že by se měla rušit. I za ty prostředky, které jsou k dispozici, se dají dělat kvalitnější představení. Ale ne s Hruškou, Zahradníčkem, Bürgerem, Cavalcantim a především Heinem.
    Na představení jsem měl pocit, že např. rytmus nikomu z účinkujících vůbec nic neříkal. Sibera zpívala mimo obor – správně by v takovém divadle měla zpívat Anninu, Berger by se měl roli naučit po rytmické stránce a dávat si pozor na intonaci a uvolnit některé uškrcené vyšší tóny. Cavalcanti si spletl Verdiho operu s melodramem – roli oddeklamoval, legato je mu cizí, zazo na každý první tón si pěkně podjede!
    Pan Hein absolutně necítí Verdiho, mnoho z výše uvedeného padá především na jeho hlavu. To je zrovna člověk, který by v SOP neměl co dělat. Byla to smutná tryzna!

  4. Slečno Evčo, kdyby se mělo rušit v této zemi všechno, co nemá dobrou úroveň, asi by přišli o práci téměř všichni lidé snad ve všech oborech lidské činnosti. Ale to přece není řešení. Doufám, že Vy na svém pracovišti odvádíte svou práci na srovnatelné úrovni jako umělci v MET. Přeji Státní opeře jen a jen lepší budoucnost.
    Vojtěch Jouza

  5. Tak obchvat Prahy je přednější než SOP. A nemohl být obchvat Prahy náhodou už dávno hotový, kdyby se dělal pořádně a za mravné ceny?

    Jinak to trochu připomíná situaci před rokem 2000 v Londýně, tehdy BBC také volala po zavření Covent Garden a argumentovala tím, že peníze, co jdou na ROH by šly účelněji použít na opravu v katastrofálním stavu nacházejícího se vodovodu ve východním Londýně.

    Opravdu má přednost materiální před duchovním…..nebylo už to tady jednou takto:)

  6. Přirovnání ke Covent Garden přece jen poněkud pokulhává, neboť kvalitativně a tím pádem i významem nejsou tyto operní domy srovnatelné.
    Musím ovšem připustit, že mi záměr pana Bessera připadá podivný, chce-li, jak naznačuje, vytvořit sloučením dvou lehce podprůměrných operních domů jeden nadprůměrný? Legrační představa. Současná vulgární ekonomizace veškerých aspektů života je samozřejmě ovzduším nepříznivým pro cokoliv, ale zkušenosti např. z poválečné Vídně, která znovuvybudovala prestiž své opery doslova na troskách, napovídá, že finanční injekce není tím nejzásadnějším faktorem.

  7. Předchozí: jen poznámka: ve Vídni po válce prestiž opery nemuseli znovubudovat, protože ji nikdy neztratila. Navíc ihned po válce začal soubor Státní opery hrát ve Volksoper pod hlavičkou Wiener Staatsoper in Volksoper, takže ani kontinuita přerušena nebyla.

    Honza: taky mi je líto, že jsem neviděl Samsona, Opava vždy vozila docela slušné věci (např. pí Jorda Kramolišová byla skvělá Norma ve zdařilé inscenaci).

    Jinak jsem byl včera, t.j. 16.3, opět v SOP. Dávali Labutí jezero, bylo vyprodáno, myslím, že představení se publiku velice líbilo. V keždém případě mým sestřenicím (7 a 16 let). Já bych ocenil sehranější orchestr, čistší hru některých nástrojů (i sól) a myslím, že jsem Labutí jezero viděl i lépe zatančené, ale do baletu rozhodně fušovat nechci :-)

  8. P. Šimáček

    Podstatnou část doby, kdy Státní opera ve Vídni neměla svou budovu, působila nikoliv ve Volksoper, nýbrž v Theater an der Wien, a to plných 10 let.
    Ovšemže musela prestiž budovat znovu, ale dokázala navázat na pozitivní dědictví minulosti (něco, co v Praze zjevně neumějí), takže brzy nejenže dopnila svůj ansámbl, ale získávala "sponzory" (tehdy se jim říkalo jinak) a podporu, v soukromé sféře, od státu a města a dokonce i od sovětské okupační správy.
    Možná ale, že Praha rovněž potřebuje nejdřív trosky, aby získala, podobně jako poválečná Vídeň, morální stimul, který s sebou přinese entuziasmus, a tudíž logicky, ale až následně, i ty proklaté peníze?

  9. Předchozí: ze stránek WSO:

    Am 12. März 1945 wurde das Haus am Ring durch Bombentreffer weitgehend verwüstet, doch bereits am 1. Mai 1945 wurde die "Staatsoper in der Volksoper" mit einer Aufführung von Mozarts DIE HOCHZEIT DES FIGARO eröffnet, am 6. Oktober 1945 folgte die Wiedereröffnung des in aller Eile restaurierten Theaters an der Wien mit Beethovens FIDELIO. Damit gab es für die nächsten zehn Jahre zwei Spielstätten, während das eigentliche Stammhaus mit großem Aufwand wiedererrichtet wurde.
    Omlouvám se, zapomněl jsem na člen.

    Ještě k tomu fušování do baletu, aby nevznikla mýlka: zapomněl jsem dodat, že se mi představení také líbilo (a to velmi), jen se prostě neubráním srovnání. O tom (srovnání) už jsem ale nepsal úmyslně.

  10. Děkuji serveru Opera Plus za podrobnou a kvalifikovanou informaci o festivalu. Škoda, že se to nedostane i do jiných medií. To co dnes uvěřejnila o festivalu v MF Dnes paní Drápelová je dle mého názoru ostuda a ani nevím čím to nazvat, ale recenze ba ani prostá informace to rozhodně není!

  11. pro anonymní 17. března 2011 13:31:

    No alespoň se zmínila :-). Píše jinak jen zaplacené články o přenosech z Metropolitní. Takže je vůbec úspěch, že se o festivalu alespoň (i když ve svém tradičně opovržlivém stylu) zmínila. Jednou tady někdo napsal, že by se mohla přestěhovat na Mahnattan, aby měla tu stále opěvovanou americkou operní kvalitu u nosu :-)) Tohle je příklad hudebního publicisty, který tvoří obraz o hudebním a operním dění doma v celostátním tisku. Je to smutné, jak může být kritik píšící v dnešní době do celostátních novin o kultuře nekompetentní, nevraživý a úplatný.

  12. Proč posluchač neodchází z představení či koncertu s prostým dojmem zážitku (ať už v rámci jeho osobnosti, vkusu, zkušenosti, zážitku dobého či špatného) a proč prostě na špatný dojem nedokáže zapomenout? A proč chce svůj dojem (k vlastní škodě) zaškatulkovat do slov (což je opakem smyslu umění)? Myslím si, že je velice radostné, že tady je tolik operních produkcí (ať se nám líbí či ne), myslím si, že je dokonce skvělé, že v současných ekonomických podmínkách (především honoráře umělců) vznikají představení s profesionálními parametry. Trochu obyčejné lidskosti, by těmto diskuzím nuškodila.

  13. Podle komentare uzivatelky Evky nahore, je tedy dulezitejsi obchvat Prahy nez opera. Dobra tedy, necht se ji po novem obchvatu (az bude) jezdi prijemne na chalupu ci kam (do opery to asi nebude). Nicmene by si mela uvedomit, ze kultura neni vydelecna a musi se tudiz podporovat. A ze nejsou penize – otevrete oci (nebo alespon televizi) a rozhlednete se, do ceho vseho dava stat (nekdy i zcela nesmyslne) penize. Mnohem vic, a to jen proto, ze je na to vic videt a zajima to podstatne sirsi skupinu obyvatel. Jinak pokud jde o srovnani Obchvat – opera: spocitejte si, jak dlouho by fungovala opera v Praze za tech 10 miliard, o ktere bude vinou statnich uredniku (ktere si platime) drazsi. Chtelo by to trochu vic pokory pri tom mysleni a psani, ze? Jinak nechapu, proc kdyz se nekdo zastava SOP a zaroven si dovoli nesouhlasit s nazorem zamerenym proti SOP je automaticky jeji zamestnanec. Ze by to byly ty rekonkursy? :-)

Napsat komentář

Reklama