Operní panorama Heleny Havlíkové (290)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Vidět Jakobína v některém z našich deseti operních divadel je pohříchu velká vzácnost. Naposledy měl premiéru v pražském Národním divadle před devíti lety, v roce 2011, a rok předtím v Plzni. Národní divadlo má sice Jakobína v režii Jiřího Heřmana stále na repertoáru, ale nasazuje ho sotva jednou do měsíce. Pokud jde o další Dvořákovy opery – s výjimkou Rusalky, kterou u nás uvedlo v posledním desetiletí sedm souborů, se jen velmi sporadicky tu a tam objeví Čert a Káča. Na Armidu si za tu dobu vzpomnělo jen Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě v roce 2012 a nedávno na Šelmu sedláka plzeňská opera. Takže pryč jsou doby, kdy nejen Rusalka, ale i Čert a Káča a právě Jakobín tvořily páteř repertoáru našich operních divadel a sotva měla derniéru jedna inscenace, vzápětí se studovala nová. Přitom se dají nacházet originální přístupy, jak ukázal Lubor Cukr v Čertovi a Káče v Opavě nebo Jiří Heřman právě v pražském Jakobínovi.

Základem nastudování je v případě Jakobína ještě více než v jiných operách hudba. Po první premiéře, při které nejspíš nervozita zapříčinila nesouhru a zejména mužská část sboru nestíhala rychlá tempa dirigenta (Jen postůjme tu okamžení), se při druhé premiéře v nově zrekonstruovaném a akusticky výrazně vylepšeném prostoru Divadla F. X. Šaldy rozezněla hudba v dvořákovské barvitosti a srdečnosti. Doubravský svým citem pro hudební divadlo dostál hlavnímu tématu této opery, kterým je právě hudba, ať už jako serenáda, jak ji s milou ješitností nacvičuje učitel Benda, nebo dojemný duet Julie a Bohuše, jimž byla v cizině útěchou česká píseň a která jim, coby v městečku nebezpečným cizincům, otevřela dveře Bendovy školy, a zejména pak jako něžná ukolébavka, s níž Julie konečně obměkčí starého hraběte a ten se smíří se synem, považovaným za rebelujícího jakobína.

A. Dvořák: Jakobín – Jaroslav Březina – Divadlo F. X. Šaldy 2020 (foto Karel Kašák)

Pro režisérku Kateřinu Duškovou, která během dvaceti let svého působení, především v jihlavském Horáckém divadle, zatím jen tu a tam od činohry zamířila k muzikálu, byl Jakobín její první operní režií. Když se činoherní režiséři ocitnou v operním žánru, buď dílo hlava nehlava, či spíš hudba nehudba zpřevracejí k nepoznání, nebo – a to je i případ Kateřiny Duškové – je posvátná úcta k opeře natolik ochromí, že výsledkem je jednoduchoučké základní aranžmá, ve kterém bez větší invence pro rozehrání situací a emocí nesených delšími plochami hudby nechají interprety zpívat sólové árie jen staticky čelem k divákům. A jsou to operní režiséři, kteří tento úzus už před drahnými lety opustili.

Nad Jakobínem, který s tématy zlovolného uplatňování moci a strachu z revolučního jakobínství rozhodně není jen neškodná idylka, režisérka rozklenula sluncem zalitou a v kostýmech líbeznou roztomilou pohádku se spoustou dětských andělíčků, kteří tu a tam zazlobí – vždy vzorně na povel. Popisnou režií občas vedla diváka k detailům, třeba když Julie vzorně myje dětem ruce v kašně a z proutěného košíku jim rozdá svačinu, aniž pak ale při zvolení tohoto ilustrativního principu vysvětlí, jak se do košíku jako jediného zavazadla, které si Bohuš a Julií při útěku z revoluční Paříže přinesli, vejdou další těžké róby, v nichž Julie přijde za učitelem a pak do zámku přímo za hrabětem. Takových rozporů je v inscenaci spousta včetně dýmu, jakoby ve skvostném zámeckém sále hraběte ve třetím dějství bouchla kamna, aniž si toho služebnictvo, Lotinka, všimnou. A sotva si v realistickém konceptu, jak ho režisérka nastolila, představit, že lid v roce 1793 strčí panského purkrabího do žebřiňáku a nechá na něj děti házet slámu, čímž krkolomnou snahu o humor poněkud přehnala. Pokud jde o sólisty, bylo zřejmé, že režisérka rezignovala na hlubší výklad a omezila se na základní vedení postav – a pak už bylo na každém, jak si s charakterem své role poradí. Rozdíly to byly velké, takže první a druhá premiéra se výrazně lišily a svědčily o neujasněnosti režijní koncepce.

A. Dvořák: Jakobín – Divadlo F. X. Šaldy 2020 (foto Karel Kašák)

Nesnadná role hraběcího purkrabího Filipa, ve které by měl basista vyvážit vážnost úřadu, nafoukanou zpupnost a směšnou zamilovanost, dostala v pěveckém i hereckém podání Zdeňka Plecha podobu až kabaretní frašky, zatímco alternující Andrij Shkurhan z něj udělal uhlazeného stárnoucího seladona, k němuž se ovšem vůbec nehodily rebelsky rozcuchané vlasy. Jaroslav Březina jako Benda byl činorodý kantor, který ostražitě a s důkladnou znalostí věci hlídal studium své serenády a neušla mu žádná neplecha, zatímco alternující Jan Ježek omezil Bendu na laskavého tatíka. Rozdílní byli i Adolfové – Jiří Rajniš starší se vůči svému, v opeře bratranci Bohušovi (ve skutečnosti synovi) Jiřímu Rajnišovi mladšímu, nedokázal prosadit jako nástupce panství tvrdě toužící po moci. To alternující Jiří Brückler interpretoval hádku Adolfa s Bohušem, když ho ohrožuje v jeho záměrech, až mrazilo. A zasloužil se o to právě i Jiří Rajniš mladší svým výrazově bohatým barytonem.

Jako velmi nadějný talent se v Liberci představila Veronika Kaiserová se stříbřitě zvonivým sopránem pro půvabnou Terinku ve výstižné dvojici vedle rebelujícího Jiřího v podání Sergeye Kostova s pevně znělým tenorem pro výsměšnou písničku Znáte toho pána. Takový esprit Lenka Pavlovič jako Terinka druhé premiéry neměla a v její interpretaci bylo ještě zřetelnější, jak kostým Romana Šolce připomínající odhalenými rameny spíše operetní koketu postavě této vtipné a srdečné dívky ublížil. Své bohaté pěvecké a představitelské zkušenosti uplatnila Lívia Obručník Vénosová jako dojemná Julie, zatímco další dlouholetá opora liberecké souboru, sopranistka Věra Poláchová, tolik přesvědčivé vroucnosti do role Julie ani v ukolébavce Synáčku, můj květe, jíž dojme hraběte, nevložila. K vyznění třetího dějství ovšem nepřispěl basista Pavel Vančura, který vznešenost, ale i povýšenost a hněvivou zaujatost Hraběte Viléma, generála ve výslužbě, omezil na pasivní nostalgii. Shrnutí dobrých výkonů by ovšem nebylo úplné bez dětí pěveckého sboru Severáček pod vedením Silvie Langrové.

Další představení Jakobína postihlo uzavření divadla kvůli karanténě. Věřme však, že brzy bude moci zase dělat publiku takovou radost, jakou udělalo divákům obou premiér.

2 3 votes
Ohodnoťte článek
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat


0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments