Opery Antonína Dvořáka I: Marný boj o uznání

  1. 1
  2. 2

„Ten mizerný operní tyátr už mě docela nic nevábí, dokud nebude lepší, nechci o něm nic vědět a lituji toho, že jsem tolik práce a času na své opery obětoval.“
Antonín Dvořák

 

Seriál článků o operní tvorbě Antonína Dvořáka zahajujeme poněkud paradoxně citátem, který snad může navozovat představu skladatelova nezájmu, či dokonce příkrého odmítání jevištní tvorby. Uvidíme, že skutečnost byla přesně opačná a že uvedený výrok skrývá mnohem více: především skladatelovu frustraci z dlouhodobých neúspěchů na operním poli, které tolik kontrastovaly s jeho světovými triumfy v oblasti hudby orchestrální a kantátově-oratorní. Zatímco v následujících pokračováních seriálu se zaměříme na jednotlivé Dvořákovy opery, úvodní článek bude věnován právě otázkám autorovy jevištní tvorby obecně. Předem je nutno poznamenat, že se jedná o problematiku natolik širokou a komplikovanou, že bude možno se některých jejích aspektů spíše jen dotknout.

 

Začněme fakty: Antonín Dvořák vytvořil celkem 11 oper (počítáme-li dvojí zhudebnění Krále a uhlíře), přičemž první z nich byla dokončena na podzim 1870 ve skladatelových devětadvaceti letech, poslední v létě 1903, několik měsíců před autorovou smrtí. Dvořákův zájem o jevištní tvorbu tak pokrývá valnou část jeho produktivního věku a je zřejmé, že opera stála v popředí jeho uměleckých snah. Přestože z téměř dvou set dochovaných Dvořákových opusových celků je čistě matematicky opera v menšině, z hlediska množství kompoziční práce představuje ve skladatelově uměleckém odkazu jednu z nejvýznamnějších položek. Důvodem není jen pochopitelná větší „pracnost“ vytvoření operní partitury ve srovnání např. s komorními formami, ale i málo známá skutečnost, že Dvořák se k mnoha svým operám opakovaně vracel, a to i řadu let po premiéře, a zcela zásadně je přepracovával. Je jisté, že k zavedenému obrazu Dvořáka jako „intuitivního“ umělce, který hudbu doslova sype z rukávu, se tato fakta příliš nehodí. Marie Červinková-Riegrová, která pro Dvořáka vytvořila libreta k operám Dimitrij a Jakobín, si ve svých denících někdy téměř zoufá nad Dvořákovými neustále se měnícími požadavky na změny v textu, nemluvě o jeho nerozhodnosti, se kterou se odhodlával libreto ke komponování vůbec přijmout. Co bylo vlastně příčinou této neustálé váhavosti a návratů k již jednou uzavřeným kapitolám tvorby?
V dvořákovské literatuře bývá často citován výrok z rozhovoru, který skladatel poskytl listu Die Reichswehr v březnu 1903: „V posledních pěti letech jsem nepsal nic jiného než opery. Chtěl jsem se všemi silami, pokud mi milý Bůh dá ještě zdraví, věnovat operní tvorbě. Ne snad z ješitné touhy po slávě, ale z toho důvodu, že považuji operu za nejvhodnější výtvor také pro národ.“ Nelze říci, nakolik je tento výrok autentický, do jaké míry odráží skladatelovo vlastní mínění a jak byl upraven redaktorem pro tisk, ale bývá tradičně spojován se skladatelovým „uvědomělým vlastenectvím“ jako s vlastností, která je mu automaticky připisována. Na základě řady dobových svědectví se nicméně lze domnívat, že vše mohlo být ve skutečnosti trochu jinak. Opakovaná Dvořákova prohlášení, že hledá libreto se „světovým“ námětem hovoří zcela jinou řečí. A nahlédneme-li opět do deníků skladatelovy libretistky, může nás překvapit i následující zápis: „Dvořák přišel ke mně ještě v úterý před odjezdem večer. Pravil mi, že sotva rozhodne se pro Jakobína. Že by to bylo výborné pro naše poměry, ale že se mu zdá, pro svět že by to nebylo. Takový všemocný úředník patrimoniální, takový učitel muzikant, ti že existují jen u nás, že jsou to typy docela naše, že by jim jinde nerozuměli; také pravil, že by se na to nedala jiná hudba psát, než specificky česká, a že on nemá chuť nyní k takové, anebo řekl dokonce, že takovou již nechce psát.“ Že byl Dvořák pro světový úspěch na operním poli ochotný udělat opravdu mnoho, výmluvně vypovídají také okolnosti kolem vzniku opery Dimitrij. Při její premiéře 8. 10. 1882 v Novém českém divadle byl přítomen také přední vídeňský kritik a hudební estetik Eduard Hanslick. Dvořákovu hudbu pochválil, ale měl výhrady vůči některým místům v libretu. Především odsuzoval scénu zavraždění Xenie jako příliš drastickou a chybně psychologicky motivovanou. Dvořák si byl vědom Hanslickova vlivu v německy mluvících zemích, a tak požádal libretistku o příslušné změny, aby bylo Hanslickovu požadavku vyhověno. Přes toto umělecké sebezapření se mu s Dimitrijem na zahraniční scény prorazit nepodařilo, stejně jako s žádnou z ostatních oper s výjimkou Šelmy sedláka. Ten byl již roku 1882 uveden v Drážďánech a o rok později i v Hamburku a Vídni. Radost z uvedení ve vídeňské Dvorní opeře však Dvořákovi zkalila skutečnost, že představení se stalo záminkou pro rozpoutání nacionálních půtek.

 

V Prozatímním divadle se konaly premiéry Dvořákových oper Král a uhlíř II. Vanda a Šelma sedlák.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


3
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
3 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
0 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Karel

Zajímavé. Důvodem, proč kormě Ruslaky, ostatní opery zůstaly zapomenuty je možná jejich převbážně slovanský námět.

Anonymous

Výborný článek. Děkuji. Moc se těším na pokračování věnovaná jednotlivým operám. Souhlasím s tím, že Dvořák je jako operní skladatel nedoceněný. Přitom jsou jeho opery plné krásné a invenční hudby (zrovna včera jsem poslouchal Vandu).
wezr

Anonymous

Moc dobré. Těším se na další díly. Petr