Opery Antonína Dvořáka IX.: Jakobín

  1. 1
  2. 2
  3. 3

V opeře figuruje fenomén hudby také v rovině osobní: Bohuš vzpomíná na ukolébavku, kterou mu v dětství zpívala matka: „Synáčku, můj květe, mé blaho, můj světe, mé nebe!“ Tato melodie pak sehraje rozhodující roli ve třetím jednání, kdy ji Julie ve skrytu zanotuje, aby prostřednictvím vzpomínky na zesnulou ženu obměkčila hraběte a přiměla ho odpustit synovi. Dalším příkladem je posměšný popěvek, který sám složil a zpívá Jiří na účet svého soka v lásce, purkrabího Filipa („Znáte toho pána!„). V této scéně je hudba vlastně prostředkem rebelie či jakýmsi posledním útočištěm proti zvůli výše postaveného. A konečně má hudba „hlavní roli“ také v jedné z nejpůvabnějších a divácky nejatraktivnějších scén v dějinách české opery, v tzv. školní scéně, ve které učitel Benda (bylo toto jméno zvoleno záměrně, s ohledem na proslulý rod Bendů, rozesetý v 18. století po významných evropských hudebních centrech?) secvičuje s dětmi vlastnoručně zkomponovanou kantátu na počest nového panstva. Způsob, kterým Dvořák koncipoval nesmírně lidskou postavu kantora – muzikanta, patří nejen po hudební, ale i po psychologické stránce k vrcholným výtvorům svého autora a české operní hudby vůbec.

školní scéna

Kdo jiný by se lépe hodil pro zhudebnění příběhu, v němž hudba hraje klíčovou roli, než právě Dvořák, kterému byla hudba vším a který – jak se o něm psalo již za jeho života – „mění v hudbu vše, čeho se dotkne„? Přesto se skladatel pro komponování tohoto námětu nerozhodoval snadno. Vývoj spolupráce s libretistkou byl následující: 20. října 1881 si Červinková poznamenala do deníku: „Dvořák mě žádal, abych mu napsala libreto k opeře komické.“ Přestože skladatelovu prosbu komentovala slovy „k tomu se špatně hodím,“ během několika dnů se pustila do práce. Koncem listopadu navštívila Dvořáka a vyprávěla mu příběh, který vytvořila. Měl tehdy ještě název „Příjezd panstva„. Dvořákovi se sice zamlouval, ale zdálo se mu, že některé situace nejsou původní a také měl obavy, zda by námět z českého prostředí dokázal uspět na zahraničních scénách. V květnu následujícího roku dopsala Červinková první dějství a celé ho přečetla Dvořákovi: „Pravil, že se mu to náramně líbí, abych mu to dala, že to bude psát.“ Červinková tedy pokračovala v práci, ale další jednání o nové opeře bylo dočasně odsunuto na vedlejší kolej kvůli přípravám na premiéru předchozího společné díla – Dimitrije. Teprve ve druhé polovině října přijel Dvořák navštívit Červinkovou do Malče. Pro libretistku představovalo toto setkání nemilé rozčarování: „Dvořák však, který po prvním čtení mi byl řekl, že se mu to nesmírně líbí a že si to přeje, nyní pravil, že se mu to sice líbí, ale že to je jen pro naše poměry; v našich poměrech, že by to bylo výborné, ale do ciziny že se to nehodí.“ Po řadě neúspěšných pokusů proniknout s Dimitrijem za hranice váhal nyní Dvořák se zhudebněním nové opery na ryze český námět z obav před dalším neúspěchem na cizích jevištích. Červinková přesto text dokončila a na jaře 1883 ho pod novým názvem Matčina píseň zadala do konkurzu vypsaného Sborem pro zřízení Národního divadla (libreto získalo čestné uznání, první cena nebyla udělena).

Beno Blachut jako Benda a dětský sbor (ND 1968)

V červnu Dvořák Červinkové po delší odmlce píše: „Libreto Jakobína (zde se poprvé objevuje definitivní název opery) jsem si důkladně přečetl a musím Vám vyznat, že jsem se s knihou úplně spřátelil. Líbí se mi rozhodně.“ Následovaly však další a další odklady způsobené jednak Dvořákovými závazky v zahraničí, ale také skladatelovou nerozhodností. Hovoříme o době, kdy se Dvořákova hudba začíná jednoznačně prosazovat na světových koncertních pódiích a skladatel začíná řešit vnitřní dilema „domov versus svět“, což se odrazilo v řadě kompozic z té doby, především v mistrovské sedmé symfonii d moll s atmosférou plnou pochybností a vzdoru. Měl oprávněný pocit, že má nakročeno ke světové slávě, a nebyl si jistý, zda je volba specificky lokálního námětu tou nejlepší cestou pro další skladatelskou dráhu. Libretistčin pohár trpělivosti přetekl v srpnu 1887, a tak Dvořákovi „položila nůž na krk“: „Psala jsem toto libreto kdysi k Vašemu přání. Vy jste mi scénář i libreto schválil, kolikrát jste se mi o něm velmi pochvalně vyslovil, chtěl jste jej komponovati a pak jste si to rozmyslel a říkal jste zejména, že Vám to hudební kritikové zrazují. Myslím, že v té věci přijde na to, co se Vám samému líbí. Nemáte-li do „Jakobína“ tu pravou chuť, jaké je ke zdaru takového hudebního díla zapotřebí, tedy prosím, abyste se neostýchal a mně libreto bez odkladu vrátil.“ Rozhodné stanovisko Červinkové na Dvořáka zřejmě zapůsobilo a bez dalších průtahů se konečně – po šesti letech od prvotního záměru! – na podzim 1887 pustil do práce. Kompozice opery trvala přibližně jeden rok.

úvodní strana Dvořákovy rukopisné partitury 2. dějství

Premiéra v Národním divadle v únoru 1889 zaznamenala veliký úspěch, ve zbývajících čtyřech měsících do konce sezóny byl Jakobín hrán celkem čtrnáctkrát a také počet repríz v následujících letech dosahoval čísel, o kterých se v případech předchozích oper skladateli ani nesnilo. Přesto se objevila řada kritických hlasů, které dílu oprávněně vytýkaly určité nelogičnosti ve výstavbě děje i hudební nedostatky. V Daliboru se dokonce objevily názory, podle kterých „Jakobín po stránce svého libreta nenáleží k lepšímu toho druhu zboží. Co osoba to effekt, nabubřený, vylhaný, operní.“ To bylo jistě přehnané tvrzení, ale faktem zůstává, že i sám Dvořák pociťoval nespokojenost se tehdejší podobou díla, a proto v roce 1894 požádal vedení Národního divadla o dočasné pozastavení jeho provozování (Jakobín už měl na kontě 34 repríz) a rozhodl se pro jeho přepracování. Navrhl Červinkové změny, se kterými libretistka souhlasila a libreto podle nich upravila. Změny se téměř nedotkly prvního dějství, více už druhého a v případě závěrečného jednání lze hovořit přímo o jeho zásadní proměně. Dvořák se nicméně k novému hudebnímu zpracování dostal až o tři roky později. Červinková mezitím předčasně zemřela, a tak poslední textovou úpravu libreta provedl její otec František Ladislav Rieger, který zcela nově vytvořil text Terinčiny písně „Na podzim v ořeší„.

text árie Na podzim v ořeší – rukopis F. L. Riegera
„Ach bože, božínku…Na podzim v ořeší“

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
4 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments