Opery Antonína Dvořáka X.: Čert a Káča

divadelní cedule k premiéře v Národním divadle 23. 11. 1899

Přes zdánlivou prostotu a přímočarost ve výrazu Dvořák v partituře nerezignuje na uměleckou náročnost, právě naopak. Tato opera je vlastně skladatelovým pokusem o zcela nové kompoziční postupy, o nový pohled na zhudebnění textu i na nové výrazové možnosti. Projevuje se to zejména ve způsobu, kterým pracuje se zpívaným slovem: zatímco v předchozích operách byl vždy kladen důraz na plynulou, “zpěvnou” vokální linii, v Čertovi a Káče se na mnoha místech setkáváme s krátkými úsečnými replikami, které jakoby předjímaly charakteristickou stručnost Janáčkových “nápěvků”. Tento způsob práce uplatnil Dvořák zejména v partu Káči, jejíž klíčovou povahovou vlastnost – upovídanost, řečeno s eufemismem – se mu podařilo mistrovsky vystihnout. Díky tomuto způsobu zhudebnění můžeme skutečně soucítit s nebohými čerty, které Káčino nesnesitelné štěbetání dohání k šílenství.

detail rukopisu partitury

Charakteristika pekla, kde se odehrává celé druhé dějství, je dalším skvělým příspěvkem k originalitě této opery a zároveň důkazem o Dvořákově mimořádné schopnosti vykreslit prostředí. Povšimněme si hned orchestrálního úvodu. Z tajemného pianissima postupně vyrůstá podivuhodný zvukový obraz na prodlevě e moll, který, pokud bychom nevěděli, že se jedná o Dvořáka, působí nesmírně moderně a svoji tajemnou, až hrůzostrašnou atmosférou dokonale navozuje tradiční představu pekla. Dvořákovo instrumentační mistrovství se zde uplatňuje ve vrchovaté míře. Zvuková hmota postupně nabírá na hrozivé síle, ale postupně se obrátí do dur a celý výraz se zjasní do typicky dvořákovské idyly. Jakoby na nás skladatel spiklenecky pomrkával: “Tohle peklo nebude tak strašné, jen jsem trochu pouštěl hrůzu.” A jako potvrzení následuje veselý sbor čertů “Sláva zlatu mocnému“:

Ke komponování nové opery Dvořáka zřejmě podnítily pozitivní ohlasy na symfonické básně podle balad z Erbenovy Kytice. Vídeňské listy např. psaly: “Antonín Dvořák chce na scénu. Jeho symfonické básně jsou dramata bez scény, hudba bez pěvců. Přidejme k ní pěvce a opera je hotova. Hudební historie musí asi ještě napsat důležitou kapitolu: Antonín Dvořák a dramatická hudba.” Sám Dvořák později potvrdil, že pozitivní ohlasy na symfonické básně znovu podnítily jeho touhu po jevištní tvorbě: “Všeobecně mne po symfonických básních velebili jako povolaného skladatele operního a mohu vám jen říci, že tato kritika měla na mne vliv.” Prostřednictvím ředitele Národního divadla F. A. Šuberta se Dvořákovi dostalo do ruky libreto mladého spisovatele a překladatele Adolfa Weniga Čert a Káča, kterému byla o rok dříve udělena první cena v soutěži vypsané Družstvem Národního divadla. Wenigovo libreto, které vychází z lidové pohádky literárně zpracované Boženou Němcovou, se vyznačuje vhodně zvoleným rozvržením děje do tří aktů, z nichž každý se odehrává v jiném prostředí (hospoda, peklo, zámek). Rozvíjí dvě paralelní dějové linie. V první z nich je hlavní postavou ovčák Jirka, který reprezentuje poddanský lid trpící pod panskou zvůlí a který v závěru opery zachrání kněžnu před peklem výměnou za zrušení roboty. Ve druhé dějové linii má hlavní slovo vdavekchtivá Káča, která je ochotná jít i s čertem do pekla, když ji bude chtít. Obě dějové linie se prolnou ve druhém dějství, kdy Jirka lstí zachrání čerty od Káči a také na konci opery, kdy opět prostřednictvím Káči zažene čerta, který chce odnést kněžnu do pekla.

Výrazným znakem libreta je absence milostného motivu, chybí zde tradiční milenecká dvojice, přičemž závěrečný happyend je vystavěn na základě morálního napravení kněžny a osvobození poddaných od roboty. Když se Dvořák začal textem zabývat, z více stran k němu dolehly názory, podle kterých byl nedostatek lyriky stinnou stránkou libreta. Dvořák bohužel těmto tlakům podlehl a vymohl si na Wenigovi dodatečné připsání textu pro kněžninu árii do úvodu třetího dějství. Rozsáhlá scéna vážného ladění, ve které kněžna lituje svých hříchů, oplakává svoji samotu a obává se trestu pekla, s náladovým rámcem opery nekoresponduje a na spád děje má vyloženě retardační účinek. Vyznění třetího dějství je oslabeno také tím, že kněžna se zde objevuje na scéně poprvé, neboť v prvním jednání se o jejím zlém chování k poddaným pouze vypráví, a divák tak nemá možnost na vlastní oči vidět její psychologickou proměnu. Při vhodném režijním uchopení však tato okolnost nemusí mít na celkové vyznění inscenace příliš velký vliv.

strana z Dvořákova rukopisu 1. dějství

Premiérou Čerta a Káči Dvořák dosáhl velkého úspěchu u “běžného” publika i u těch odborníků, jimž jejich liberální smýšlení umožňovalo bez problému přijmout toto skladatelovo “revoluční” dílo. Dvořák však doslova zamotal hlavy všem teoretikům hlásícím se dogmaticky k tomu či onomu názorovému proudu, tak jak vykrystalizovaly v oblasti české estetiky na konci 19. století. O této situaci dobře vypovídá následující text, uveřejněný v roce 1927 v programu k novému nastudování opery Národním divadlem: “Premiéra tohoto díla způsobila r. 1899 veliké překvapení a vyvolala mnoho rozruchu. Operní tvorba česká, representovaná Smetanou a Fibichem, brala se směrem moderním, směrem hudebního dramatu. Dvořák stál však na opačném pólu; zůstával ve svém nazírání na podstatu operního umění a na jeho formu konservativcem. Čertem a Káčou zabočil však mezi pokrokáře; opustil dosavadní zásady a pokusil se o nový sloh dramatický. Tento obrat přišel tehdy tak neočekávaně, že mezi pozůstalým hloučkem konservativců, který právě na Dvořáka jako na ,svého’ skladatele spoléhal a s ním počítal, vyvolal zmatek.” U samotného Dvořáka ovšem samozřejmě vůbec nešlo o snahu hlásit se k nějakému konkrétnímu ideologickému “táboru”, podobné teoretizování a nálepkování bylo jeho povaze cizí. V opeře Čert a Káča se prostě pustil do jednoho z dalších výbojů na dosud nezorané pole, čímž jen znovu dokázal, že i na prahu šedesátky neustává ve svém hledačství, v objevování nových možností, což je jediná cesta pro skutečně tvůrčího ducha.

Typickým rysem hudby Čerta a Káči jsou taneční inspirace. Vyplývá už ze samotné povahy libreta, že tanec zaujímá v ději důležitou roli, především ve vztahu ke Káče, jejíž tancechtivost je jedním z výrazných charakterizačních prvků postavy. Dvořák tento motiv ještě dále rozvinul, a tak se taneční stylizace prolínají celu operou: originální valčík ve scéně vesnické tancovačky, polka, na kterou tančí Káča s Marbuelem, strhující tanec čertů v pekle nebo stylizace polonézy v předehře ke třetímu dějství, která bývá také často uváděna jako samostatné koncertní číslo. Podstatným stavebním prvkem partitury jsou příznačné motivy. Zatímco v předchozích dvou operách, Dimitriji a Jakobínu, tento princip ustupuje do pozadí, v Čertovi a Káče představuje významnou složku podílející se na struktuře hudebního toku. Hojné využití příznačných motivů – i když ještě neuplatněné v takové míře a promyšlenosti jako v následující Rusalce – bylo právě jedním z oněch “překvapení”, které Dvořák připravil hudebním kritikům. Spatřovali v něm skladatelův “náhlý” příklon k principům wagnerovského dramatu. Ve skutečnosti byl Dvořák Wagnerovým obdivovatelem od samého mládí, což dokládá hned jeho první opera Alfred i řada komorních a orchestrálních děl z té doby.

Premiéra Čerta a Káči (23. 11. 1899) byla netrpělivě očekávanou událostí: jednalo se o první skladatelovo jevištní dílo zkomponované po triumfálním návratu ze Spojených států. Dvořákův kult u nás tehdy vrcholil a vedení Národního divadla věnovalo nastudování nového Mistrova díla mimořádnou péči. Režie se ujal sám ředitel ND František Adolf Šubert a do hlavních rolí byly obsazeny nejlepší sólisté, kterými scéna disponovala. Kritické ohlasy byly vesměs velmi kladné, Národní listy např. psaly: “Hudba Dvořákova nese celou pečeť jeho genia. Kypící vynalézavost melodická, žhavá rytmika, svrchované ovládání všech výrazových prostředků, smělé a originální harmonie, instrumentace barvitá a ve svých spojích namnoze i nová, tu něžná, tu mocná, slovem celé mistrovství skladatele, který jest jedním z největších žijících, jeví se i na novém jeho díle v míře ještě jen stupňované.” U diváků měla opera tak velký úspěch, že ještě v téže sezóně se uskutečnilo dalších dvacet repríz.

K prvnímu provedení Čerta a Káči za hranicemi českých zemí došlo v roce 1909 v Brémách z podnětu českého basisty Karla Veverky, který působil v tamním Městském divadle. Podruhé se opera objevila v zahraničí v roce 1924 při zájezdu olomoucké opery do Vídně. Podle dobových kritik lze soudit, že opera byla pro vídeňské publikum přímo překvapením, neboť Dvořák jako autor scénických děl byl pro ně prakticky neznámým pojmem: “Dvořákova komická opera ,Čert a Káča’ je u nás skoro neznámá. A přece si zaslouží, aby hlavně pro své veliké krásy hudební byla vyrvána zapomenutí. Dvořákova hudba obsahuje řadu vesměs šťastných vnuknutí.” (Arbeiter-Zeitung) “…můžeme se pouze podivovat, že toto zábavné dílo, jež v sobě sdružuje vážné i groteskní, romantické i veselé, operu velkou i lidovou, nenašlo dosud u nás uplatnění. Celý příběh opery je proniknut nejlepší Dvořákovou hudbou, která je ve své barvitosti a svěžesti neustále v pohybu jako zářivá hra vln.“(Volkszeitung) Také v dalších letech byla opera s úspěchem uváděna na zahraničních scénách, např. v Katowicích, Oxfordu, Poznani, Vratislavi, Lublani, Záhřebu, Linzi, Washingtonu, Berkeley, St. Louis aj. Za zmínku stojí, že Čert a Káča byla první Dvořákovou operou uvedenou v Anglii, a to v Oxfordu v roce 1932. Jednalo se zároveň o jednu z prvních inscenací Dvořákových oper, které bychom mohli nazvat moderními – např. ve druhém dějství tehdy čerti nehráli karty, ale ragby.

Co se týče nahrávek Čerta a Káči, na trhu jsou v současné době dostupné tři. Nejstarší pochází z roku 1955 a pod vedením dirigenta Zdeňka Chalabaly na ní zpívají Ludmila Komancová, Přemysl Kočí, Lubomír Havlák a další. V pořadí druhý snímek vznikl v roce 1979 se sólisty Annou Barovou, Milošem Ježilem, Richardem Novákem a dalšími. Vyšel, stejně jako předchozí, u vydavatelství Supraphon. Nejnovějším přírůstkem je nahrávka Gerda Albrechta pro Orfeo z roku 2007 s mezinárodním obsazením (Michelle Breedt, Peter Straka, Peter Mikuláš ad.). Pro nekomerční účely byl v roce 2003 pořízen zvukový záznam premiéry inscenace Národního divadla v nastudování Bohumila Gregora s Tomášem Černým, Janou Sýkorovou, Jiřím Sulženkem a dalšími. Stejně jako v případě předchozích Dvořákových oper, také tentokrát je třeba se zmínit o dvou rozhlasových nahrávkách, které dosud nebyly vydány. První z nich je historický snímek z roku 1947 (Jaroslav Gleich, Štěpánka Štěpánová, Karel Kalaš, dirigent František Dyk), druhá vznikla v roce 1973 (Libuše Márová, Dalibor Jedlička, Oldřich Spisar, dirigent Rudolf Vašata). Na e-shopech je k dispozici také DVD se záznamem inscenace Čerta a Káči z operního festivalu ve Wexfordu v roce 1988.