Osobnosti české opery: Jan Malík

  1. 1
  2. 2

Neuplynulo mnoho času, aby si tenora této úrovně nepovšimli i šéfové v Praze. Proto jsem viděl Jana Malíka hostovat na scéně Národního divadla v roce 1967 jako Lukáše ve Smetanově Hubičce, otevřeně řečeno, Národní divadlo tehdy pěvecky lepšího Lukáše nemělo. Ale přijat byl brzy poté Jiří Zahradníček, čímž se obor pro Jana Malíka v Národním divadle uzavřel. Oldřich Spisar, Jaroslav Stříška, Jaroslav Hlubek, Jiří Zahradníček, k tomu Ivo Žídek, tehdy se orientující, ku své škodě, na hrdinné obory. Z Ostravy jako host dojížděl Oswald Bugel, z Brna Vilém Přibyl. Sám to zpětně nechápu, kde se vzalo tehdy v Čechách tolik hrdinných tenorů? Jan Malík měl takzvaně typickou generační smůlu. Ansámblové divadlo není tak pružné jako dnes stagionové, jakmile se obor obsadil, byl pro další adepty na delší dobu konec. Jako u sopranistky Stanislavy Součkové z Českých Budějovic, o níž jsem psal totéž (zde). Liberec si tak mohl vychutnat Malíkovu vynikající kreaci Verdiho Otella, viděl jsem ji, stálo mi za to jet do Liberce na takový výkon. Malík byl  také Smetanův výtečný Dalibor, jeden z vůbec nejlepších u nás po Beno Blachutovi, s pevnými, lesklými a suverénními výškami. Jeho Ondrej v premiéře opery Krútňava Eugena Suchoně, kde je obrovská příležitost pro dramatický tenor, byl hudebními kruhy vysoce oceňován! Mimořádný Laca Janáčkovy Pastorkyně, Boris i Tichon v Káti Kabanové.Italský repertoár zpíval suverénně v celém jeho rozsahu, jak jsem zmiňoval, od Alfreda až po Otella. Wagnerovské kreace Rienziho, Lohengrina a Tannhäusera – oborově znamenaly patrně Malíkův interpretační vrchol.Jan Malík poskytoval Liberci přes třicet let vysokou evropskou úroveň, snad si toho ani nebyli tehdejší šéfové na severu Čech vědomi, jakou hřivnu měli po dlouhá léta právě v tomto pěvci! Dnešní systém hostů by Janu Malíkovi umožnil to, co mu vlastně uniklo. Nebyl by tolik vázán na interní obsazení oboru, a tím de facto na omezení možností spolupráce s Národním divadlem. Větší volnost pohybu, kdy víza nejsou nutná, by ovšem typ pěvce Jana Malíka z Liberce patrně odvedl na operní scény Evropy. Kdyby zde byl dnes ve svých třiceti až padesáti letech, v tehdejší pěvecké kondici, české scény by ho vsadily do zlata, pokud by zde ovšem zůstal.Jan Malík odcházel do penze v roce 1985, což ještě doba volného pohybu nebyla. Po odchodu do důchodu Jan Malík vyučoval a rád vypomohl divadlu, jakmile bylo potřeba. Je nutné moc pochválit organizátory Nadačního fondu angažovaných nestraníků, kteří udělili Janu Malíkovi – při dvacátém benefičním koncertu Luďka Veleho a jeho přátel na hradu Grabštejn – Cenu Eduarda Hakena. Stalo se tak roku 2012, pěvci bylo osmaosmdesát let. Cenu předával osobně přední český basista Luděk Vele, právě on jistě pamatuje dobře na krásné výkony tohoto libereckého umělce. Nadační fond udělal velký a spravedlivý čin, že si vzpomněl na umělce jeho formátu.Janu Malíkovi by moc slušela Cena Thálie za celoživotní mistrovství, aby se jí zároveň jednou také akcentovalo, že ona zlatá éra české opery se nevztahovala jen k Praze. Pro mne je a zůstane Jan Malík nejvýraznějším tenoristou mimopražských scén. Pokud by byl přijat do interního svazku Národního divadla, pak bych adjektivum posunul i do Prahy, neboť tehdejší naše špička – Vilém Přibyl – zůstal v Brně, do Prahy přesídlit, jako stálý host londýnské Covent Garden, nijak nechtěl.

Již ve zmíněném roce 1972 jsem se pana Malíka ptal na Národní divadlo. Jeho přirozená skromnost se příznačně projevila. Nepřisuzoval nic ani smůle, ani sympatiím či nesympatiím šéfů v Praze, jak lze často slýchávat: „Víte, já jsem při hostování v Praze měl vždycky trému, takové napětí, které jsem nedovedl zcela setřást. A pocitově se mi ten výkon na prknech zlaté kapličky nikdy nezdařil tak, jak bych si přál. Takže nějak je to spíš ve mně…“ Ne, pocity u pěvců bývají v těchto aspektech subjektivní. Já jsem při výkonech pěvce, když tehdy hostoval v Praze, ať Lukáše či Josého, tenhle Malíkův pocit nesdílel. Asi také proto, že akustika je ve zlaté kapličce o dost lepší než v prostoru krásného divadla v Liberci. Jak mi kdysi potutelně skoro zašeptal pan Malík: „Jo, tady u nás v Liberci byla leckterá hvězda z Prahy zaskočena, jak jí to u nás nezní, to byste se divil. U nás se musí zpívat podle pocitu, jak ta suchá akustika strhne někoho k forzi, je zle.“

Jednomu z nejlepších tenoristů celé české zlaté éry moc přeji pevné zdraví a štěstí do dalších let a děkuji mu za nádherné výkony, které mi bylo dopřáno slyšet a vidět. Věřím, že hudební publikum v Liberci na vzácného umělce také nezapomnělo.

Foto Divadlo.cz / Miroslav Šafka, Jan Skalický, Jaromír Svoboda

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


3.8 5 votes
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments