Oldřich Spisar, jeden z předních tenoristů poválečné Opery ND

  1. 1
  2. 2

Osmnáctého srpna jsme si připomněli nedožité pětadevadesáté narozeniny vynikajícího českého operního sólisty, muže, s jehož pěveckým a hereckým uměním se mohli setkat i operní fanoušci v řadě zahraničních divadel, vzácného, milého a dobrého člověka Oldřicha Spisara.Cesta vyškovského rodáka k úspěchům nebyla vůbec jednoduchá. I když ke kumštu inklinoval od dětství, v rodném Vyškově pilně ochotničil v divadelním spolku Haná, v roce 1939 začal studovat zpěv u profesora Bohumila Soběského na brněnské konzervatoři, studium ale musel o dva roky později ze zdravotních důvodů přerušit a následně se zpívání věnoval jen amatérsky. V roce 1946 dostal ocenění v amatérské pěvecké soutěži v Brně.

O jeho příchodu k profesionálnímu divadlu se traduje velice roztomilá historka. Seděl s přáteli v olomoucké vinárně a s chutí si prozpěvoval. Jeho zpěv slyšel muž u sousedního stolu, ke Spisarovi přistoupil a pozval ho k sobě do divadla. Tím mužem nebyl nikdo jiný než tehdejší šéf olomoucké opery, hudební skladatel a dirigent Iša Krejší. Spisar jeho výzvy uposlechl, dostavil se, zazpíval, a byl přijat za člena opery. Jeho první rolí na profesionálním jevišti byl na podzim roku 1947 Jeník v Prodané nevěstě, po němž následoval další Jeník, tentokrát z Dvořákova Šelmy sedláka.

Poválečná Olomouc byla městem, v němž pulzoval bohatý umělecký život. Premiéra stíhala premiéru, a tak si v krátké době vytvořil Oldřich Spisar svůj základní repertoár, v němž, jak tomu tehdy bylo zvykem, dominantní roli hrály opery českých skladatelů. A tak k oběma Jeníkům zakrátko přibyl Lukáš v Hubičce, Vít v Tajemství, Jarek v Čertově stěně, Dalibor, Princ v Rusalce, Ctirad ve Fibichově Šárce, ale také Florestan v Beethovenově Fideliovi, s nímž později slavil úspěchy na zahraničních scénách a v řadě dalších. V Olomouci rovněž pokračoval ve svém pěveckém školení u profesorky Boučkové.V lednu 1949 pozval tehdejší šéf opery Národního divadla Otakar Jeremiáš svého olomouckého kolegu Išu Krejčího, aby v Národním dirigoval Prodanou nevěstu. Pozvání platilo i pro ústřední kvartet sólistů, a tak si 29. ledna 1949 zazpíval Oldřich Spisar Jeníka na Národním, partnery mu byli olomoučtí kolegové Jaroslava Hrubá v roli Mařenky, Jaroslav Sobota jako Vašek a Alois Tesař jako Kecal.

V první polovině padesátých let si velmi čile počínaly nové operní soubory, které vznikly ve městech, v nichž před válkou působila německá operní divadla, jako byly Ústí nad Labem, Liberec anebo Opava. Velmi aktivně si počínalo nejmenší z nich, opavské divadlo, v jehož čele stál zanícený divadelník, všestranně erudovaný Vladislav Hamšík. I v podmínkách zostřeného politického dohledu nad repertoárem divadel se v Opavě snažili dělat podnětné a atraktivní divadlo. V čele opery byly dvě mimořádně zajímavé osobnosti, zkušený a velmi kvalitní dirigentský praktik František Preisler, zakladatel rodinné tradice, a vedle něho hudební skladatel a teoretik doktor Ivo Jirásek, současně ale také velmi schopný dirigent s režijními ambicemi, jichž zhusta využíval ku prospěchu divadla i jeho návštěvníků. Díky jim se v Opavě přes všechny překážky hrál zajímavý a bohatý repertoár, na němž  se vedle osvědčených titulů setkávala například opera zapomenutého Smetanova současníka Vojtěcha Hřímalého Zakletý princ s Rossiniho Vilémem Tellem (o pár let později se na repertoáru objevil i Hrabě Ory) anebo vrcholné klasické dílo maďarské opery Erkelův Bánk bán. Pro mladého tenoristu Spisara to byla výtečná škola, které dokonale využil. V Opavě se setkal s Janáčkem (Boris v Káti Kabanové), s další dvořákovskou partií se představil jako Jiří v Jakobínu, zopakoval si četné role ze svého olomouckého repertoáru včetně Dalibora, který ho poté provázel po celý život.V Opavě si také poprvé zazpíval a zahrál roli, která ho proslavila v německých divadlech, Erika ve Wagnerově Bludném Holanďanovi. Opavské divadlo bylo jedním z prvních československých divadel, které si trouflo uvést po válce Wagnerovo dílo. Autory inscenace byli dirigent František Preisler a hostující režisér Václav Kašlík. Z dalších opavských rolí musíme jmenovat alespoň dona José v Carmen, Arnolda v Rossiniho Vilému Tellovi a titulní roli v Erkelově opeře Bank bán.Z Opavy si Spisar odskočil na rok do Bratislavy, kde si zazpíval a zahrál mimo jiné Jura Jánošíka ve stejnojmenné opeře Jána Cikkera. Nebylo to jeho poslední setkání s Cikkerovu tvorbou.

V této chvíli zasáhl do života a kariéry Oldřicha Spisara muž, s jehož jménem se setkáváme v toulkách po minulosti české opery pravidelně: dirigent Bohumír Liška, který v roce 1955 převzal do svých rukou vedení plzeňské opery. Bohumír Liška měl mimo jiné mimořádný cit pro mladé pěvecké adepty a ten projevil i ve Spisarově případě.

V Plzni dostal Spisar příležitost dále rozvíjet schopnosti spočívající v nezvyklém propojení lyrického tenoru schopného velmi přirozeně znějících výšek se specifickou dramatičností hlasového výrazu, vrozeným hereckým talentem a nesmírnou pracovitostí, díky které dokázal naprosto přesvědčivě proniknout do nitra ztělesňované postavy, což mohl později uplatnit jak na naší první operní scéně, tak při svém zahraničním působení. Tyto své schopnosti plně zúročil jak ve svém Lohengrinovi, tak v Heřmanovi v Pikové dámě, v Radamovi v Aidě, v Lacovi v Její pastorkyni a zejména v titulní roli Alexeje v Prokofjevově Hráči, kterého ztvárnil pod taktovkou Alberta Rosena při československé premiéře této opery.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na