Ostravská Mirandolina v Praze

  1. 1
  2. 2

Mirandolina ammirativa 1/ nebo představení se stylovými problémy? Dojmy zaujatého diváka
Glosa k provedení opery Bohuslava Martinů ve Stavovském divadle 7. ledna 2014

Hostování operního souboru Národního divadla moravskoslezského na jevištích Národního divadla se pomalu stává tradicí, která objevně rozšiřuje pražský operní život. Soubor tak v Praze uvedl i několik titulů, které se na naší „první“ operní scéně dosud neobjevily. Proto jsem přicházel na představení, ukolébán řadou kladných ohlasů v tisku i dalších sdělovacích prostředcích, pozitivně naladěn. Bohužel již po několika minutách produkce jsem začal pociťovat určité rozpaky a nejistotu, do jaké míry dosavadní hodnocení platí i pro dnešní přenesené představení.Samozřejmě inscenace sama má kvality, které je třeba uvést na prvém místě: dramaturgická objevnost a odvaha, protože opery Bohuslava Martinů se objevují na českých jevištích zřídka. Mirandolina nemá v Čechách souvislou inscenační tradici, ač je považována za vcelku bezproblémový opus. Právě tato zdánlivá bezproblémovost může inscenátory svádět k určitým zjednodušujícím řešením, kterými opravdu nemohou odkrýt stylové roviny tohoto díla. Dílo samo se, trochu opožděně, přiklání k hudebnímu neoklasicismu. Opera je zároveň poctou, parafrází i lehounkou parodií žánru italské opery buffy. Formálně také využívá její postupy a útvary. Dílo se svým charakterem a hudebním zpracováním přibližuje dílům Igora Stravinského i některých autorů francouzské Šestky dvacátých a třicátých let, a především dílům u nás nepříliš známého Jacquese Iberta (jednoaktová moderní opera-buffa Angélique, 1927). Martinů, který se zapojil do francouzské hudební komunity právě v tomto období, si plně uvědomoval problémy, které zhudebnění tak známé předlohy, jako je Goldoniho komedie, přináší. Goldoniho předloha, upravená skladatelem na libreto, je typová komedie z vrcholného období Goldoniho tvorby již s plně fixovaným textem, která je zcela odkloněna od tradice commedie dell´arte.Inscenátoři se rozhodli uvést dílo v původní italské verzi, což se u díla, které je postaveno na rychlé konverzaci a vtipnosti dialogů, nemusí jevit jako skutečná výhoda. Divák, neovládající italštinu, tak neustále okem těká ze scény na rychle se měnící titulky na horním titulkovacím zařízení. Současný tlak na věrnost jazykové předloze je ve většině případů pozitivní, ale je třeba zvážit, zda u některých titulů by divák nedal přece jen přednost kvalitnímu překladu. Hradu knížete Modrovouse rozumí z diváků jen málokdo, stejně jako rychlé dialogy ve Věci Makropulos jsou pro zahraničního diváka nesrozumitelné a ten je pak zcela odkázán na titulky. Zejména u konverzačních titulů je otázka kvalitního překladu na místě, zvláště pokud český překlad je dostupný. Mimo to italština ne všech sólistů byla dokonalá. Trochu paradoxně hrajeme operu českého skladatele italsky na českém jevišti.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Martinů: Mirandolina (NDM Ostrava)

[Celkem: 1    Průměr: 1/5]

Související články


Komentáře “Ostravská Mirandolina v Praze

  1. Myslím, že představení hodně uškodila nedobrá akustika Stavovského divadla. Režie určitě mohla být v případě této komediální opery živější, během první části představení jsem se nudil, posun děje do 60. let mně sice nevadil, ale nic nového a objevného to také nepřineslo. Ze solistů mne zaujaly výkony Jana Willema Baljeta a Evy Dřízgové Jiroušové a L. Maestry. Kateřina Kněžíková byla milou a vřelou Mirandolinou, pěvecky jí však ke konci již docházely síly.

Napsat komentář

Reklama