Parodie a poezie aneb Skvělý Weberův Oberon v Mnichově

Bavorská státní opera nabídla jako závěrečnou operní premiéru letní přehlídky Münchner Opernfestspiele 2017 inscenaci málo hrané poslední opery Carla Marii von Webera Oberon, König der Elfen. Ač se titul jeví jako inscenační oříšek již od dob premiéry, mnichovská inscenace režiséra Nikolause Habjana a hudební nastudování Ivora Boltona nadchly domácí i četné mezinárodní publikum.

Název poslední Weberovy opery Oberon je vyslovován jedním dechem jako závěrečná část trojhvězdí romantických jevištních děl tohoto skladatele společně se slavným Čarostřelcem (1821) a Euryantou (1823), která se již takovému věhlasu netěší, a to i přes četné pokusy v posledních třech dekádách tento opus německé rytířské romantiky vzkřísit. Situace Oberona je poněkud odlišná, každý milovník opery zná jeho název, ale z opery zůstaly v aktivním repertoáru pouze vznosná předehra a rozmáchlá árie Rezie.

Oberon vznikal poněkud v chvatu jako zakázka pro londýnskou Covent Garden. S anglickou metropolí navázal německý skladatel styky již na přelomu let 1822/1823 a v roce 1824 na londýnských scénách slavily velké úspěchy anglické adaptace Čarostřelce. A díky enormnímu zájmu o Weberovu tvorbu obdržel Weber objednávku na dvě operní díla na anglická libreta od ředitele Covent Garden Charlese Kembela. Weber si pro první anglické dílo měl vybrat mezi dvěma literárními látkami, u kterých se předpokládal zájem anglického publika. Skladatel zvolil Oberona, už z důvodů nedávného úspěšného zhudebnění druhé nabízené látky – Fausta Louisem Spohrem (mimochodem se světovou premiérou ve Stavovském divadle roku 1816).

Literární námět Oberona (ať již ze Shakespearovy hry Sen noci svatojánské nebo Wielandova veršovaného eposu) nebyl na londýnských scénách neznámý. V roce 1816 byl v Drury Lane Theater uveden operní Oberon’s Oath or The Paladin and the Princess Johna Parryho a o něco později operní pasticcio Oberon na text George Macfarrena a s hudbou z děl Cherubiniho, von Wintera a Mozarta. Za libretistu byl vybrán James Robinson Planché (1796–1880), „domácí“ literát scény v Covent Garden, jež stejně jako většina větších scén měla jednoho až dva spisovatele, kteří pro „svoji“ scénu upravovali předlohy a prováděli veškeré textové korekce. James Robinson Planché, potomek hugenotů uprchlých do Anglie, je pozoruhodnou postavou dějin anglického divadla i dalších oborů, které souvisely s jeho zájmem o historii (archeologie, ale především dějiny kostýmu a oděvů, heraldika).

Pro anglické scény Planché napsal množství dobově úspěšných her (dnes zcela zapomenutých) a především v první třetině devatenáctého století proslul jako tvůrce velmi výpravných inscenací s řadou technických efektů, opulentní scénografií a nákladnými kostýmy. Jako jeden z prvních dramatizátorů uvedl na londýnské scény vampýrskou tématiku. Pozdější jeho specialitou se staly živé obrazy jako součást inscenací nebo samostatné show, ve kterých inscenoval slavné malířské předlohy. První Planchého libreto pochází z roku 1821, ale spolupráce s Weberem ho spojila patrně s nejvýznamnějším hudebním skladatelem jeho kariéry. Pozdější započatá práce na libretu pro Felixe Mendelssohna-Bartholdyho s námětem bitvy u Calais s centrální postavou krále Edwarda III. pro pochybnosti skladatele o atraktivitě námětu záhy skončila během roku 1838.

Základní inspirační zdroje pro libreto Weberova Oberona jsou dva. Rozsáhlý veršovaný epos Oberon (první verze 1780) Christopha Martina Wielanda (1733–1813), dílo vrcholného německého rokoka, se jako námět opery neobjevuje poprvé. V případě libreta k této Weberově opeře se projevil typický řetězec inspirací nebo dokonce adaptací předchozích libretních textů.

Na německých jevištích byl prvotní inspirací Wielandův epos, který autor vícekrát přepracoval a publikoval v několika textových verzích. V Německu se roku 1789 objevuje singspiel Hüon und Amande skladatele Karla Hankeho s libretem Friederike Sophie Seyler-Hensel (premiéra Schleswig 1789). Ještě na podzim téhož roku český skladatel Pavel Vranický (Paul Wranitzky), usazený v té době ve Vídni, uvádí na scénu Theater auf der Wieden vlastní singspiel o třech aktech Oberon, König der Elfen na libreto Karla Ludwiga Gieseckeho. Giesecke, člen divadelní skupiny Emanuela Schikanedera, přepracoval libreto Hankeho singspielu do výpravného příběhu s mnoha scénickými efekty a scénografickými proměnami, který zřejmě ovlivnil i formu a hudební tvar Mozartovy Kouzelné flétny (1791). Mozart byl patrně mezi premiérovými diváky, už také proto, že jeho švagrová, sopranistka Josepha Hofer zpívala náročnou koloraturní roli Oberona. Libretista Planché, dobrý znalec domácího diváckého vkusu, pak zápletku z Wielandova eposu spojil s postavou důvěrně známou anglickému publiku ze Shakespearovy komedie Sen noci svatojánské zapojením elfa Pucka, hlavního vykonavatele Oberonových záměrů.

Ale Wielandův Oberon úspěšně nevstoupil jen na německá operní jeviště. V inkriminovaném roce 1789 zažila Kodaň velmi úspěšnou premiéru opery Friedricha Ludwiga Æmilia Kunzena, německého skladatele naturalizovaného v Dánsku, s názvem Holger Danske. Tříaktová opera na libreto Jense Immanuela Baggesena se pak stala jedním ze zakladatelských kamenů dánské opery. Libreto dosti přesně sleduje Wielandovu předlohu, ale rytíř Huön z Bordeaux je zde nahrazen dánským rytířem Holgerem. Ze současného pohledu si nelze nevšimnout, jak Planchého libreto stojí blízko k dnešnímu literárnímu žánru fantasy, a to jak postavami ze dvou světů, tak sledem hrdinských zkoušek, kterými musejí projít.

Wielandova a Planchého syntéza motivů rytířských, pohádkových i milostných, také s vykreslením několika (nerealistických) orientálních prostředí, představuje esenci romantických námětů dosavadních romantických oper. Planchého anglické libreto se ale orientuje na specifický vkus londýnského publika; vytvořil spíše scénář pro výpravnou hudební hru, která do sebe integruje hudební čísla, rozsáhlé mluvené dialogy, baletní výstupy i výpravné scény, ve kterých se mohlo uplatnit ve své době proslavené technické zázemí Covent Garden. Původní anglická verze se tak blíží spíše tvaru divadelní férie než romantické opeře z německého regionu. Právě značný objem mluvených scén vedl pozdější četné upravitele na kontinentu k nejrůznějším zásahům do partitury, včetně časté implementace hudebních čísel z jiných Weberových oper k posílení celistvosti hudební složky opery. Již skladatel, který dirigoval premiéru a necelé dva měsíce po anglické premiéře v Londýně zemřel, připravoval německou verzi opery pro uvedení v Lipsku (v německé prosincové premiéře roku 1826).

Již roku 1827 zažila opera první zásadní přepracování pro vídeňské uvedení, po kterém následovala celá řada více či méně zásadních úprav libreta i hudebních čísel. Mezi četnými upravovateli najdeme také Gustava Mahlera (posmrtně uvedená verze vytvořená ve spolupráci s Gustavem Brecherem v Kolíně nad Rýnem 1913) nebo dirigenta a skladatele Felixe Weingartnera (Bazilej 1930). V roce 1995 byla uvedena i verze se zcela novým libretem Martina Mosenbacha. Opera byla ještě necelé dvě dekády po premiéře úspěšná na anglických jevištích v původní verzi a v kontinentální Evropě docházelo k inscenacím, které upravovaly dílo do podoby blízké Čarostřelci nebo Euryantě. Problémem pak ale zůstává množství prózy a část činoherních postav bez jakýchkoliv hudebních čísel.

Problémem je i motivace hlavních postav Hüona a Rezie, které se jeví jako neživé charaktery, jimiž jako loutkami tahá Oberon. Celková dramaturgie libreta vlastně představuje tři zkoušky (tedy varianta Schikanederova libreta ke Kouzelné flétně) ve třech různých prostředích (kalifův palác v Bagdádu, opuštěné skalnaté pobřeží Středozemního moře a palác emíra v Tunisu), které musí hlavní pár podstoupit. I schéma dvou páru postav, urozeného a „pomocného“ páru služebníků, připomene Mozartovy opery Únos ze serailu nebo opět Kouzelnou flétnu. Opera v devadesátých letech dvacátého století zažila díky iniciativě dirigentů Marka Janowského, Eliota Gardinera a jiných úspěšný návrat k anglické původní verzi. Přesto naprosto převládající zůstává německá verze, ale opera se na současných operních jevištích objevuje stále jen zřídka. V roce 2014 byla scénicky uvedena v Cadogen Hall v Londýně, letos byla koncertně uvedena v Giessenu a Kolíně nad Rýnem a na leden 2018 se chystá scénická premiéra v budapešťské opeře.

Mnichovská dramaturgie se vrátila k německé verzi v překladu Theodora Hella a byla vytvořena velmi vkusná adaptace, bez samoúčelné snahy o efekty, která dosahuje plnohodnotného řešení zásadních problémů díla na soudobém jevišti. Adaptace se týká nejenom textové složky, ale také přehození některých hudebních čísel, markantní je například pozdější zařazení předehry až za sbor elfů. Spojení operních zpěváků s loutkami v životní velikosti, které jsou vedeny loutkoherci, se v inscenaci ukazuje jako mimořádně šťastné. Chytrá a vtipná koncepce Nikolause Habjana, který jako režisér debutuje na scéně Bayerische Staatsoper, eliminuje zásadní problémy díla – značné množství činoherní prózy; část postav pouze s mluveným slovem a řadu emocionálně vypjatých situací v ději, které nejsou podloženy hudbou. Navíc zvolený typ loutek Klappmaulpuppen (tedy s otvírací pusou) nasazovaných na rameno loutkoherce dává výrazné možnosti oddělit bizarní typy orientálního světa od čtyř hrdinů (ve kterých se vyrovnávají v rámci jejich původu síly Východu a Západu).

Režijní koncepce je mistrně podpořena uměním tří herců/loutkoherců, kteří dechberoucím způsobem charakterizují řadu postav. V trojici vedle Manuely Linshalm a Sebastiana Mocka vystupuje i česko-německý herec Daniel František Kamen. Režisér navíc mění vnější rámcový příběh hádky manželského páru Oberona a Titanie na střet vědeckého páru stejných jmen, který se vydatně promítá do jejich spolupráce na vědeckém projektu.

Ve výpravě k filmové hororové komedii kategorie B až C zkouší vědecký tým v čele s Titanií a Oberonem psychofarmaka na „dobrovolnících“. V laboratoři se tak scházejí dva páry (Rezia – Hüon, Fatime – Sherasmin), u kterých vědci s týmem tři asistentů zkoumají medikaci i vedlejší účinky, které občas vedou k nečekaným emočním projevům a také k intoxikaci. Bohužel, ne vždy se dá průběh výzkumu zcela odhadnout, a některé další zásahy vědeckého týmu jsou občas více na škodu než k užitku. Rozhádaný pár Oberona a Titanie sleduje zejména hlavní cíl, to jest vliv farmak na partnerské vztahy. Bohužel halucinace se rychle zhmotňují a v parodickém víru sledujeme řadu inteligentně vypointovaných gagů, které jsou někdy inspirovány výtvarnými díly nebo častěji pop-kulturními výpůjčkami. Za chvíli divákovi již vůbec nepřijde zvláštní, že intoxikovaná hrdinka, vycházející z vln slavného japonského mistra dřevorytu Hokusaie, je zajata piráty z Karibiku, aniž by ji její hrdina z Titaniku, momentálně zdeptaný mořskou nemocí a úderem do hlavy, mohl zachránit… Svět zkoušek a nástrah je řízen Oberonem, ten ale cítí stále větší sympatie k oběma párům na rozdíl od ledově chladné Titanie. V polovině druhé části večera se začne výrazně měnit celková poetika představení. Nádherně působí drogová halucinace Oberona v mořském prostředí. Po této konejšivé snové scéně, ve které se zhmotňují jeho tužby, příběh výrazně ztemní. Režisér se dále inspiruje psychedelickými postupy a v posledním aktu na tuniském dvoře dostávají místo výrazné existenciální motivy. Hořká je především scéna, kdy pár Huön a Rezia je konfrontován s náhražkami svých milovaných partnerů ve formě loutek. Konec příběhu je drastický a nad happy endem visí otazník – jaká je cena lásky a jaká je cena lidství?

Je třeba zmínit i velmi nápaditou vizuální podobu inscenace. Filmový i divadelní režisér a oceňovaný scénograf Jakob Brossmann vytváří scénu soustředěním různých výtvarných podnětů a mnohdy pracuje s dětskými a primitivizujícími představami o Orientu, což dává jeho výtvarné koncepci výraznou hravost, třeba právě použitím principu vystřihovánek nebo principů stínového divadla. Návrhářka kostýmů Denise Heschl pak vystačí se současnými oděvy a vtipnou (průběžně modifikovanou) parodickou verzí laboratorních uniforem.

Tato režijní koncepce si žádá výjimečně disponované představitele. Tři páry pěvců naplňují ale takřka ideálně nesmírně náročné požadavky inscenátorů s ohromnou vervou a bravurou. Obdivuhodná je dokonalá souhra s činoherci/loutkoherci, schopnost mluveného slova na úrovni činoherců a vynikající pohybová příprava a schopnosti. Operní tým snů je zde dokonale sehraný a secvičený, a navíc jejich souhra působí samozřejmě a nenuceně. Ač opera nese název Oberon, král elfů jistě není hlavní postavou příběhu. Jako citlivého vědce, toužícího po vzkříšení vztahu s partnerkou, ho herecky a pěvecky velmi kultivovaně i s krásným tónem vytváří německý lyrický tenorista Julian Prégardien. Ani postava Titanie, zde v podobě upjaté a mstivé vedoucí výzkumného týmu, nemá mnoho hudebního prostoru. Ruská mezzosopranistka Alyoana Abramowa ji zpívá spolehlivě a postava je charakterizována také studeným zabarvením hlasu.

Výkon amerického tenoristy Brendena Gunnella budil určité rozpaky v první části večera, nervózní pěvec byl zřejmě sužován úzkým sevřeným tónem s intonačními nedostatky. Hlas se jevil jako spíše lyrického charakteru a nedostatečného objemu pro rytířský part Hüona. Ve druhé části večera se ale zpěvák rozezpíval do plného, bohatého tónu. Služebná dvojice byla obsazena dvěma mladými pěvci, velmi nadějnými interprety a nedávnými frekventanty Operního studia při mnichovské opeře. Scherasmin německého barytonisty Johannese Kammlera je zábavná postava, vytvořená se smyslem pro vtip a s krásným barevným hlasovým materiálem.

Mimořádné bylo vystoupení americké zpěvačky Rachael Wilson (Fatime), mezzosopranistky se světlejším témbrem s pohyblivým a kultivovaným hlasovým fondem. Ta vedle vokální suverenity zaujala velmi elegantním pohybem na jevišti a pohybovými schopnostmi vůbec.

Královnou večera se pak stala Annette Dasch, jejíž herecký temperament a verva od počátku opanovaly celou scénu. Pozoruhodné pohybové gagy (často ve společné choreografii s představitelkou Fatime), schopnost pointování mluveného slova, parodující herecká charakterizace (včetně parodie operních postupů) a výborný pěvecký výkon přivedly publikum k očekávaným ovacím (které ocenily všechny účinkující) v délce více než 12 minut. Pěvkyně prošla hlasovým vývojem, od koloraturních partů k dnes wagnerovským partům (Eva, Elsa, Alžběta), hlas poněkud ztěžkl a zabarvil se tmavěji. Reziu zpívá na vysoké úrovni a několik namáhaných vysokých tónů ve slavné árii o oceánu nemohlo ovlivnit celkový vynikající pěvecký dojem.

Ivor Bolton dirigoval Bayerisches Staatsorchester velmi uvolněně, s převahou volnějších temp (zejména v předehře a mezihrách i ve scéně s Mořskou pannou interpretovanou velmi uvolněně ruskou sopranistkou Annou El-Khashem). Část orchestru hrála na dobové nástroje (nádherně znějící lesní rohy) a celkový zvuk se místy blížil spíše klasicismu než německému romantismu.

Nádherný a mimořádný večer, který sice neposune Weberova Oberona do repertoáru světových divadel, což se ostatně asi nikdy nestane pro specifický charakter díla samého. Ale luxusní Habjanova inscenace, vyžadující spolupráci dalších složek, dává nejen možnost rozšíření operní režie k dalším divadelním prostředkům, ale navíc rovnováha poezie a parodie celého večera vytvořila lahůdkový zážitek pro diváky. Po režijně problematické a ve výsledku nevýrazné až neujasněné inscenaci Schreckerovy opery Die Gezeichneten (recenzi jsme přinesli zde ) – byť se skvostným hudebním nastudováním Inga Metzmachera – jako první velké operní premiéry mnichovské letní přehlídky, tato inscenace naplňuje, ba předčí mnohá očekávání operních fanoušků.

Hodnocení autora recenze: 95%

Münchner Opernfestspiele 2017
Carl Maria von Weber:
Oberon, König der Elfen
Hudební nastudování: Ivor Bolton
Režie: Nikolaus Habjan
Scéna: Jakob Brossmann
Kostýmy: Denise Heschl
Světla: Michael Bauer
Sbormistr: Sören Eckhoff
Dramaturgie: Rainer Karlitschek
Bayerisches Staatsorchester
Extrachor der Bayerischen Staatsoper
(koprodukce Bayerische Staatsoper / Theater an der Wien)
Preiméra 21. července 2017 Prinzregententheater Mnichov
(psáno z reprízy 30. 7. 2017)

Oberon – Julian Prégardien
Titania (Puck) – Alyona Abramowa
Rezia – Annette Dasch
Hüon von Bordeaux – Brenden Gunnell
Fatime – Rachael Wilson
Scherasmin – Johannes Kammler
Meermädchen – Anna El-Khashem
Die drei Pucks – Manuela Linshalm, Daniel Frantisek Kamen, Sebastian Mock

www.staatsoper.de