Pelleas a Melisanda v Národním: nebylo by lepší koncertní provedení?

Použilo se několik málo rekvizit a pár kusů nábytku; jeviště bylo osvětleno shora a většina děje se odehrávala v polotmě; gázová opona zavěšená mezi herce a publikum vytvářela dojem mlhy obklopující jeviště; zadní prospekty malované v šedavých odstínech navozovaly záhadnou atmosféru; kostýmy byly vágně středověké, ačkoli nebylo záměrem vytvářet roucha nějakého konkrétního období. Herci hovořili ve zpěvném staccatu jako kněží, podle některých kritiků se pohybovali jako náměsíční a jejich pohyby byly silně stylizované. Není divu, že mnozí diváci byli takovým radikálně novým přístupem zmateni.Právě tahle citace profesora Oscara Brocketta, vztahující se k pařížské premiéře Maeterlinckova Pellea a Melisandy a publikovaná v programu nového nastudování Debussyho opery v pražském Národním (mimochodem, programu po všech stránkách opravdu výtečně připraveného Pavlem Petráňkem a Vlastou Reittererovou) mě při jeho dodatečném pročítání zaujala. Že by se Rocc (nic ve zlém) ve svém režijně – výtvarném konceptu tímto popisem inspiroval? Jenže – on se nehraje ve své době avantgardní Maeterlinck, ale dnešní klasik Debussy…Prázdná, prakticky až na poslední třetinu většinou chabě nasvícená scéna, rozdělená od portálu k portálu soustavou síťovaných opon, mezi nimiž se většinou osamoceně a notně stylizovanými pohyby potácejí a mnohdy míjejí jednotliví hrdinové poetického pohádkového příběhu. I po dvojím zhlédnutí obou premiér se právě ono okázalé šablonovité míjení se mezi všudypřítomným mřížovím ukázalo jako největší kámen úrazu téhle inscenace: minulo se s tím nejcennějším, co tenhle kus přináší: s Debussyho nesmírnou barevností partitury, plnou tajemné mystiky a dráždivé symboliky a napěchovanou filigránským vykreslením vzájemných pocitů a záchvěvů lidských duší, jejich kontrastů a napětí mezi nimi i jejich konfrontací. Ba co víc, toto pojetí jde proti Debussyho partituře a svojí odtažitou nevzrušivostí ji do značné míry zabíjí. Zkrátka a dobře: ono kýžené propojení režie s duchem díla se nedostavilo ani v nejmenším.  Jednotlivosti Roccovy koncepce by se daly rozebírat dlouho: ať už třeba naprosto antiiluzivně pojaté aranžmá třetího jednání, v níž  u Debussyho je Pelleas okouzlen Melisandinými vlasy (lépe se nedívat na titulky, co přesně se na scéně právě zpívá), či naprosto nejasné důvody zdvojení Golauda a Arkela, unylá uniformita a barevná jednotvárnost kostýmů nebo toporné, až směšné pochodování Lékaře v závěru. Sám o sobě jistě zajímavý symbol skleněného jablka, v druhé půli na forbíně zmnoženého, bohužel tuhle nudu rozhodně nezachrání. Čím blíže k závěru, tím víc celá inscenace dostává rysy nejednou až groteskní bezradnosti. Však se taky v premiérových řadách po přestávce notně prořídlých ozýval i ojedinělý smích. A při děkovačce po příchodu režiséra bučení.Škoda tím spíš, protože samotné hudební nastudování francouzského dirigenta Jeana-Luca Tingauda působí velmi solidním dojmem a nepostrádá místa, která senzitivnosti partitury a její až magicky melancholické barevnosti dávají vyniknout, byť by si onu propracovanost barevné plasticity, stejně jako i dynamiky a vybroušení preciznosti nástupů bylo možné představit v ještě větší míře. Při vědomí všech těch otřesů, kterými pražská opera v posledních měsících prochází, kdy mezi tímto vzrušeným děním a soustředěností najmě kolektivních těles panuje přímá úměra a kdy i šéfdirigent to vzdal, je ovšem takovýto výkon orchestru vlastně malým zázrakem a zaslouží si pochvalu. Zvláště druhá premiéra vykazovala v orchestru velkou soustředěnost a vnitřní tah.Nejlepším pěveckým výkonem tohoto nastudování je určitě Pelleas francouzského tenoristy s vietnamskými kořeny Philippa Do (rozhovor, který před časem poskytl Opeře Plus, najdete zde). Při mnohostrannosti repertoáru, který průběžně zpívá (od Auberova Fra Diavola až po Wagnerova Tristana, v Ostravě měl v této sezoně původně ztvárnit Lohengrina) zní jeho hlas svěže, zdravě, technicky jistě a v neposlední řadě až v nečekané šíři valérů svých výrazových schopností.Na rozdíl od jediného představitele titulní role (když Richard Samek Pellea vzdal, stejně jako i Martin Bárta Golauda) má pražské Národní Melisandy dvě. Podobně jako u Philippa Do ani sympatický výkon Kateřiny Jalovcové nezapře svědomitý přístup k nevděčnému partu a zjevnou snahu o postižení složitého vnitřního světa plaché introvertní bytosti. Na rozdíl od sytého temnějšího mezzosopránu Jalovcové má k lyrickému charakteru Melisandy přece jen o poznání blíže Melisanda druhé premiéry Veronika Hajnová, a to nejen svým sametovým témbrem, ale i výraznější senzitivitou . (Náš předpremiérový rozhovor s oběma představitelkami najdete zde).Příjemným překvapením byl návrat Jiřího Sulženka na první scénu, a to jak po pěvecké, tak výrazové stránce (zejména o druhé premiéře), byť právě možnosti přesvědčivého vykreslení Golauda Roccova režijní koncepce okleštila nejvíc. Sympaticky vyznělo obsazení člena Pueri gaudentes Kristiána Kašpara do chlapecké role Yniolda, zklamaním se naopak stal na nejednom místě nejistě intonující František Zahradníček coby zatím jediný Arkel. Hlasově unaveným dojmem tentokrát působila Yvona Škvárová jako Genevieve, taktéž jediná představitelka této role v obou premiérách, když i její alternantka zůstala nevyužita. Není to přitom v poslední době v Národním divadle zdaleka poprvé, co správa opery velkou část alternujícího obsazení před návštěvníky druhé premiéry skrývá. Proč?Celkově vzato Debussyho Pelleas rozhodně úspěchem bohužel není. Škoda. Rocc si přitom tento titul sám pro svůj debut na jevišti Národního vybral. Osobně nemám rád, když je kdokoli a priori zatracován, tak jak se to přihodilo právě Roccovi po jeho instalaci Ondřejem Černým do čela Státní opery a posléze Opery spojeného Národního. Ale tato inscenace se Roccovi opravdu nepovedla. Lepší by určitě bylo koncertní provedení.

Hodnocení autora recenze: 60 %

Claude Debussy:
Pelléas a Mélisande
Hudební nastudování: Jean-Luc Tingaud
Dirigent: Jean-Luc Tingaud (alt. David Švec)
Režie: Rocc
Kostýmy: Rocc, Miroslav Sabo
Sbormistr: Martin Buchta
Orchestr a operní sbor Národního divadla
Premiéra 30. září 2012 Národní divadlo Praha
Druhá premiéra 2.10.2012

Pelléas – Philipp Do
Mélisande –Kateřina Jalovcová / Veronika Hajnová
Golaud –  Jiří Sulženko
Arkel –František Zahradníček (alt. Oleg Korotkov)
Yniold –Kristián Kašpar (alt. Marek Janda / František Jeřábek)  
Lékař –Roman Vocel (alt. Ivo Hrachovec)
Geneviève – Yvona Škvárová (alt. Lenka Šmídová)
Pastýř –Eduard Exner / Karel Drábek

www.narodni-divadlo.cz