Pětaosmdesátiny Zdenky Kareninové

Významné osobnosti brněnské opery a baletu

První březnový den slaví své životní jubileum Zdenka Kareninová. Narodila se 1. března 1930 v Praze. Zde také vystudovala gymnázium a poté zpěv na konzervatoři u svého budoucího manžela, výborného pedagoga, Konstantina Karenina. Pěvecké předpoklady dané hlasovým fondem mimořádného rozsahu soustavně obohacovala o dokonalé zvládnutí pěvecké techniky dalším studiem na AMU a soukromým školením u profesorky Marie Budíkové. V letech 1956–1959 byla sólistkou Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého a v roce 1959 se stala sólistkou nově vzniklého operního souboru Jihočeského divadla. (Do té doby v Budějovicích existoval pouze operetní soubor, jenž příležitostně také uváděl opery.)Na tomto místě si dovolím malé odbočení. Přelom padesátých a šedesátých let minulého století sehrál velkou roli v dalším směřování aktivit českých divadel. Určitá, byť pozvolná a mnohdy nejrůznějšími zásahy přerušovaná politická „obleva“ umožnila v divadlech (a posléze také ve filmu) postupné uvolňování ze striktního uplatňování ideologických principů typických pro padesátá léta. Kvůli objektivitě je ale třeba, abychom si uvědomili, že svou roli zde sehrálo i fungování principů takzvaného Divadelního zákona z roku 1948, který sice vznikl především jako nástroj ideologické manipulace, ale současně divadlům poskytl jasnou organizační strukturu a ekonomické podmínky, o jakých se jim nikdy v minulosti nesnilo.

Jihočeské divadlo řídil od roku 1950 Zdeněk Míka. Desetiletí, během něhož stál v čele divadla, bylo nejvýznamnějším a nejplodnějším profesním obdobím tohoto nepochybně velmi rozporuplného, ale rozhodně zapáleného divadelníka. Soubory Jihočeského divadla se začaly výrazně prosazovat na české divadelní mapě. V plné míře to platilo i o opeře, a to jak z hlediska koncepčně velmi vyvážené dramaturgie, tak z hlediska budování souboru, v němž v té době začínala svoji kariéru řada pozdějších velmi významných osobností české operní scény.Po operním šéfovi Emilu Křepelkovi, který po čase vyměnil Budějovice za Opavu, krátkou dobu stál v čele budějovické opery jako její „správce“ dirigent, dramaturg a hudební skladatel Iša Krejčí a v roce 1965 byl šéfem opery jmenován nedávný jubilant, dirigent Karel Nosek, jenž v jejím čele stál až do roku 1990.

Pro Zdenku Kareninovou byla budějovická „tovaryšská léta“ vynikající startovní příležitostí při budování umělecké kariéry. Hned v první sezoně si v Budějovicích zahrála a zazpívala pod taktovkou Emila Křepelky dvě role, které jí potom věrně provázely po celou dobu její umělecké zralosti, Kostelničku v Janáčkově Její pastorkyni a Miladu ve Smetanově Daliborovi. A vedle toho  účinkovala také ve vedlejší (navíc mezzosopránové) roli Mercedes v Bizetově Carmen a ve Verdiho Rigolettovi vystoupila v drobné úložce hraběnky Ceprano.

A  následovaly další významné úkoly. Pucciniho Tosku vystřídala Cizí kněžna v Rusalce, Donnu Annu v Mozartově Donu Giovannim Líza v Čajkovského Pikové dámě. Pod dirigentským vedením Iši Krejčího ztvárnila dvě smetanovské role, Blaženku v Tajemství a Vendulku v Hubíčce, a Druhou dámu v Mozartově Kouzelné flétně. Setkala se zde i s velkou wagnerovskou partií, Sentou z Bludného Holanďana, kterou si také zahostovala v brněnské Janáčkově opeře. V současné operní tvorbě se v Budějovicích představila v titulní roli  Pauerovy Zuzany Vojířové. Stejně dobře ale zvládla i úskalí operetního žáru v náročné roli Žofky v Cikánském baronu Johanna Strausse. Šíří a rozsah svých pěveckých možností prokázala výborně i ve verdiovských mezzosopránových rolích princezny Eboli v Donu Carlosovi, jež byla její poslední studovanou rolí jako členky Jihočeského divadla, Azuceny v Trubadúrovi a také Ortrudy ve Wagnerově Lohengrinovi, kterou v té době stejně jako Azucenu hostovala v Brně. Do Českých Budějovic se vrátila v říjnu 1969, kdy se stala první českobudějovickou představitelkou Libuše.Po několikerém hostování v Brně ve zmíněných i dalších rolích přišlo tamní angažmá. Po nástupu v sezoně 1967/68 jí čekal mimořádně těžký úkol, titulní role Pucciniho Turandot, opery, která v Brně předtím nebyla hraná pětatřicet let. Profesor Jan Trojan ve své recenzi této premiéry v deníku Práce napsal: „Hlavní představitelé se vyrovnali s nároky díla velmi čestně. Platí to zejména o Zdence Kareninové, která upoutala vedle sympatického hlasového projevu také herecky vzornou akcí.“

Po Turandot následovala další velká role, v níž Zdenka Kareninová mohla výborně demonstrovat všechny přednosti svého pěveckého i hereckého projevu – titulní hrdinka Janáčkovy Káti Kabanové. A těsně před prázdninami v osmašedesátém roce upoutala ve zcela jiném žánru, když se zdárně vypořádala s postavou Sereny ve Štychově, Věžníkové a Ogounově prvním (a velmi úspěšném) uvedení Gershwinovy opery Porgy a Bess.

Brněnský operní soubor procházel v té době postupnou personální obměnou sólistického souboru. V sopránovém oboru byla jedním z důvodů přirozená generační výměna, dalším pak odchod dvou mladých pěvkyň, které v Brně nastartovaly svou budoucí hvězdnou kariéru, Naděždy Kriplové a Hany Svobodové-Janků. Příchodem Zdenky Kareninové v roce 1967 a Gity Abrahámové o dva roky později ale získala Janáčkova opera dvě primadony, jež jí jiné soubory mohly závidět.Parádní rolí Zdenky Kareninové byla Milada v Daliborovi, v níž účinkovala v třech různých inscenacích, často po boku nejlepšího představitele této postavy v oněch letech, Viléma Přibyla. Přibylovi rovněž byla partnerkou v roli Leonory v Beethovenově Fideliovi i v dalších operách.