Povídání o kulturálních studiích nejen pro tanečníky (1): Kde se vzala vysoká a nízká kultura

Chtěla bych vám některé tyhle pohledy představit, protože se stále domnívám, že bojům se dá předejít jenom tak, když se každý zhluboka nadechne a uvědomí si obrovskou pluralitu přístupů a názorů jako něco normálního, přirozeného a zdravého. A pak spolu budeme moci hovořit bez afektu. Nestojím tedy v pozici nějakého bojovníka za kulturní průmysl, ale chci, abychom si byli více vědomi toho, odkud, jak a proč se populární kultura vzala, jak se z ní stalo ekonomické odvětví, a odkud se brali od počátku její kritici i obhájci. Protože jen emancipací populární kultury se mohl její protipól sám identifikovat jako kultura elitní, nebo vysoká. Předtím nikdo o takových pojmech vůbec neuvažoval, nebylo proč! Mnoho umělců jsou dnes obojživelníky obou světů (viz nedávný článek Nadačního fondu pro taneční kariéru právě o tanečnících působících v oblasti kulturního průmyslu), přesto je stále působení v kulturním, či chcete-li zábavním průmyslu, jinak populární kultuře, považováno za stigma, a tvrdě je hodnocena i úroveň publika (jakkoli je jistě drtivá většina z nás uživateli a konzumenty obojího).

Zastřešující oblastí, která toto zkoumá a nabízí analýzy a teoretické koncepty, jsou pro mne britská kulturální studia a jejich starší teoretické podhoubí, což je samozřejmě dané i tím, že jsme se jimi dosti zabývali v oboru mediálních studiích a že jsme v jejich rámci poznali nejvíce přístupů, které cítím jako užitečné nástroje i tady – v teorii taneční. Vždycky mě lákalo hledat spojnice mezi těmito dvěma světy, světem médií a světem tance, a zacházet s významy, které lez číst v tanci, podobně jako s významy, která čteme v mediálních obsazích, protože obojí přispívá k našemu vnímání, chápání a prožívání světa. Některé oblasti jsou totiž společné, například právě populární kultura a kulturní průmysl. Co by byly hudební klipy nebo muzikály bez tance? Neobjevují se tu i tytéž rozpory v názorech na užitečnost či škodlivost různých obsahů a projevů? V určité chvíli je projev lidové, masové kultury teoretikem vnímán jako odpor k elitám, které si kdesi tvoří cosi akademického a nedostupného, v jiné chvíli je tentýž jev vnímán jiným autorem jako nástroj ohlupování a manipulace. A kde je pravda, a je vůbec někde? Tím chci též říci – když ukazuji historický vývoj a prudce se střídající přístupy a teorie, nepokouším se určovat, který pohled je ten správný, a který ne, všechny jsou totiž legitimní. Snaha dohodnout se na jedné společné „absolutní“ pravdě je vždy odsouzena k nezdaru.

Kde vzala, tu se vzala: vysoká a nízká kultura
Nechci zde kopírovat nebo nahrazovat to, co se vyučuje na vysoké škole. Beztak se za ta léta, co jsem prošla prvním studiem, celé kurikulum změnilo a přeskládalo, takže se nikdo nemusí bát, že bych někomu tímhle „tahákem“ narušila výuku. Vycházím z přednášek a seminářů, které vedla na FSV UK PhDr. Irena Reifová, PhD., jíž také děkuji za stále trvající inspiraci, kterou jsem si odnesla, i když jsem zběhla k jinému oboru a k mnohem subtilnějšímu předmětu bádání.

Kulturální studia byla zařazena jako jedna z kritických teorií médií, potažmo i kritických teorií společnosti, protože mediální obsahy jsou jen jeden výsek z informací a názorů, které nám formují život. Lapidárně řečeno zkoumají, jak se neustále přesouvají síly „dominance“ a „rezistence“ ve společnosti právě prostřednictvím „kulturních“ obsahů. Jak se jedni (vrstva, třída, pojmenování se může lišit) snaží podrobit si druhé nikoli očividnou hrubou silou, ale subtilně a nepozorovaně skrze podsouvanou ideologii, významy zakuklenými do slov, znaků, obrazů… A ti druzí jejich snahy o kontrolu narušují většinou nějakým nečekaným způsobem, jiným druhem „čtení“, a tak se často něco, co mělo být nasazeno jako nástroj propagandy, změní v nástroj odporu, ale i naopak.

Hned na začátku jsme se ponořili do překvapivě hluboké historie, a to do Anglie 19. století a setkali se s podivným názvem – „britská elitistická kritika“. Ale mělo to svůj smysl a mně to docela dodnes rezonuje i s naším středoevropským kontinentálním prostředím, ačkoli u nás nastupovala průmyslová revoluce a urbanizace pomaleji a nestali jsme se nikdy průmyslovou velmocí tak jako Británie. Vývoj ale podobné znaky nese.

Elitistická kritika je ve své podstatě akademická, tedy hodnotí předmět svého zájmu z pozice teorie, ne přímé zkušenosti. Snaží se hierarchizovat, tak jako tehdejší společnost byla hierarchizovaná, vychází v tom ze schématu, v němž je inteligence zvyklá uvažovat (pevně daný systém církevní a státní moci). Ve své době viděla tato inteligence-elita v emancipaci nových vrstev obyvatel v jejich vlastní každodenní kultuře (dělnická třída ve městech a tzv. městský folklór) jako podezřelou až nebezpečnou záležitost. Městský folklór kopíruje urbanizaci a modernizaci, je to žitá každodenní kultura anglických pubs i českých hospod jakožto nového prostoru pro zábavu i organizování do spolků. Jedním z vedlejších projevů modernizace je totiž vznik volného času, kdy je po práci čas na společnou zábavu a sdružování (a to prakticky každý den, ne pouze v neděli po mši, neb církev dovoluje odpočívat jen sedmý den a v určené svátky…)

Vzniká tedy nová kultura, která se osamostatňuje a rozvíjí, a to budí u bohaté a vládnoucí vrstvy obavy: ze všeobecného úpadku vkusu (ohrožují do té doby uznávanou estetiku – šířením šestákových románů, nekvalitního tisku, ale klidně sem můžeme zařadit i spontánní taneční projevy městské společnosti) a růstu politické moci a agitace (ostatně oprávněně, vždyť dělnické hnutí pak skutečně zamávalo s dějinami světa). Nás zajímá, že si ta „podřízená“ vrstva opravdu vytvořila vlastní kulturu a ta budila ve vyšších vrstvách odpor se snahou, aby se nerozšířila mezi tu „jejich“. „Nízká“ kultura se rodila spontánně a budila i spontánně odpor – do té doby nebylo vůči čemu se vymezovat, protože propast mezi šlechtou, církví a vzdělanci na straně jedné a lidu na straně druhé byla po dlouhou dobu velká a téměř nepřekonatelná.

Šlo o vysoce provázaný a komplexní proces, který postupoval někde se zpožděním nebo s jinou intenzitou, ale vždy souvisel s modernizací společnosti, s přesunem obyvatel z venkova do měst, novým uspořádáním rodiny, s konkrétními technickými prostředky a inovacemi. Industrializace přinesla nejen rozvoj těžkého průmyslu, ale i takové vynálezy, jako je moderní rotačka, tedy možnost rychle a levně rozvíjet tisk, což byl jeden z předpokladů vzniku masových médií. A možnost rychlé reprodukce (slova, obrazu a dalších nových nosičů informací, které se postupně objevují) a dostupnost širokému publiku jsou podmínkami nejen pro masmédia, která v 19. století znamenala šestákový tisk, ale i masově konzumovanou (a vyráběnou) kulturu. Tu musí mít samozřejmě recipient čas konzumovat a za co nakupovat, jde o kompletní změnu životního stylu směrem k rychlé spotřebě, která jak víme, od té doby nezpomalila. V našem prostředí byl tento proces jen posunut až na přelom 19. a 20. století, například v Praze mezi lety 1890 a 1910 stoupl počet obyvatel o víc jak třetinu. (Proces urbanizace a skokového zalidnění Prahy například schůdně i fakticky správně přiblížil spisovatel Vladimír Neff ve Sňatcích z rozumu.)

Dále bychom mohli ještě doplnit a podotknout, že populární kultura v sobě asimilovala i původní lidovou kulturu, někdy prvky kultury elitní, obsahy masových médií a současně se formovala nově, z jednoduše nových potřeb lidí, kteří začali žít novým způsobem života. Nešlo ale také jen o jednosměrný proces – například dechovka, kterou dnes vnímáme v podstatě jako součást venkovského folklóru (míním laickou, nikoli odbornou veřejnost), vznikla ve skutečnosti v městském prostředí. Nemusíme snad zmiňovat aspekt, který populární kulturu také od původní lidové kultury odlišil, a to že lidová kultura je nejen spontánní, ale v rámci vrstvy, v níž vzniká, je dostupná všem a není komoditou, zatímco některé projevy populární kultury počínaje masovým tiskem a lidovou četbou jsou z velké části nástrojem zisku – neplatí to sice pro všechny, protože k ní patří zmiňovaný městský folklór ve vší rozmanitosti, ale to, že se alespoň její část stává obchodním artiklem, je důležité. Posledním stádiem je současný zábavní průmysl. Dvousečnost či dvojakost populárních obsahů je provází od počátku, už třeba masový tisk. Ten na jednu stranu devalvoval serióznost, protože obsah byl tvořen za účelem prodeje co nejširšímu publiku, stal se ale i nástrojem socializace nových obyvatel přicházejících do měst, pomáhal jim včlenit se do nové společnosti a zorientovat se v jejích podmínkách. (Nebezpečné bývá soustředit se vždy jen na jeden z aspektů a pominout význam druhého.)

Emancipovaná kultura jako nepřítel vládnoucí vrstvy
Mathew Arnold, teoretik 19. století, používal pro nově vznikající kulturu nižší vrstvy pojem anarchie – tedy bez dozoru a dovolení vznikající kultura. Jak říkám, v českých zemích byl nástup změn oprosti západním státům zpožděný, a kromě toho proběhla na západě nepoznaná etapa národního obrození, takže kontext je trochu složitější (sociální rozvrstvení obyvatel a jeho zájmy nebyly úplně stejné jako v jiných evropských metropolích byť se srovnatelnou aglomerací), ale rozdíl, o kterém se vede řeč, je snad patrný: například lidová kultura venkovská je sice také spontánní, ale do jisté míry vždy byla pod kontrolou církve, a nikdo ji nikdy nechápal jako nástroj odporu vůči vrchnosti, nikdy tak také ani přirozeně nesloužila, obrozenci si z ní také vybírali jen některé idealizované znaky. Co tedy dokazoval Arnold – že emancipace kultury městského lidu (v silně průmyslových zemích na něj sedí označení proletariát) znamená rozpad stávajícího řádu, stávající udržované hierarchie, dosavadní úcty nižší vrstvy, která věděla, kde je její místo a nesnažila se své postavení změnit. A razil oproti ní pojem „pravá kultura“.

Pravá kultura pro něj byla „to nejlepší, co bylo na světě vymyšleno a řečeno,“ to nejexkluzivnější, nejpromyšlenější, nejestetičtější. Touto kulturou chtěl proti emancipaci nižší vrstvy aktivně zasáhnout, aby neměla příležitost si tu svou vlastní vůbec udržovat a žít, protože nebezpečně podporovala jejich svobodomyslnost. Velkou oporu cítil ve školství, které by mělo dokázat tyto lidi takříkajíc vrátit tam, kam patří.

Podobný přístup, ale ne tak agresivní, měli tzv. leavisisté (pojmenovaní po jistém Franku Raymondu Leavisovi, literárním kritikovi, kolem jehož časopisu se sdružili), to už se bavíme o období po první světové válce. Tahle skupina byli spíš kulturní misionáři, proti proletariátu nic neměli, ale chtěli široké vrstvy kultivovat. Byli toho názoru, že skutečná kultura je kulturou elity a že nižší vrstvy není potřeba z kultury vytlačovat, ale zušlechtit ji osvětou, třeba propagováním Shakespeara atd.

Toto jsou tedy představitelé, kteří ať už z toho či onoho důvodu chtěli proti „nízké“ kultuře bojovat a eliminovat ji. Následující generace ji však již akceptovala přinejmenším jako předmět vědeckého zájmu. To jsou již předchůdci kulturálních studií, zakladatelé výzkumu. A mohla za to také další válka.

Připomeňme jednu okolnost, a to že elitistická kritika nikdy v potlačení populárních projevů úplně a trvale neuspěla, ačkoli tento přístup samozřejmě nikdy zcela nezmizel a přetrvává, byť kritici vyjadřující analogické postoje např. vůči televizní seriálové produkci nebo muzikálové vlně, netuší, že ideově jsou pokračovateli skupin či hnutí sahajících až do 19. století. Předchůdci britských kulturálních studí jsou jen výsekem a jedním z příkladů, jak v určité fázi vývoje reaguje do té doby svébytná a sebejistá společenská vrstva na vznik něčeho, co je nové, neznámé a potenciálně nebezpečné. Na britské prostředí se soustředíme proto, že poskytlo úrodné podhoubí kulturálním studiím, ale samozřejmě nejde o jediné „centrum odporu“ na celém světě.

V našem prostředí si můžeme připomenout také odpor k jazzu, jak k hudbě, tak k novým tanečním formám, jako k úpadkové importované kultuře, anebo půl století trvající boj literární intelektuální elity proti brakové literatuře, jejíž vznik doprovází formování populární kultury ruku v ruce s bulvárním vysokonákladovým tiskem. Konec konců u nás byla i stejná forma distribuce – kolportáž, jak novin, tak sešitových románů. (Mimochodem do doby vrcholícího formování populární kultury vpadla ještě avantgarda, která zasadila další ránu kulturní elitě, neboť také nabourala tradiční struktury a hodnoty, odpor obránců tradičních hodnot a postupů vůči všem je vcelku pochopitelný.) „Zatočit“ s brakem se v podstatě podařilo až politickým režimům uzurpujícím moc, a i to jen dočasně ve 40. a 50. letech, protože braková literatura o zločincích a pátračích se pak beztoho přerodila do kultury detektivního a krimi románu, a na post někdejších rodokapsů s tématem Divokého západu nastoupila zcela oficiální vlna překladů díla Karla Maye, na nichž vyrostly generace dětí narozených deset až dvacet let po válce. Byť jde jistě i o kvalitativní posun a literární hodnoty moderních překladů převyšují meziválečnou levnou produkci krejcarových sešitků, chci spíše ukázat, že ani dlouhodobý a urputný boj proti zábavní a dobrodružné literatuře nemohl zlomit potřebu širokých vrstev mít k dispozici takovou oddychovou četbu. Nebylo možné ji nahradit uměle výchovnou produkcí. U nás tak vlastně došlo k pozoruhodnému kompromisu, kdy skutečně byla krajina původně brakové literatury zkultivována a konzumentům vrácena v jiné podobě, přesto uspokojující jejich potřeby. Je každopádně zřejmé, že snaha vymýtit kýč nebo brak, ať už má jakoukoli podobu, je krátkozraká a dosáhnout úspěchu lze jen násilím nebo složitou cestou plánování při stoprocentním ovládání zdrojů. To se ale nestane v demokratických režimech a ovšem to ani není arnoldiálnský či leavisistický přístup, tyto britské vlny upínaly naději spíš k systému vzdělávání a kultivace, a ne k násilné převýchově. I proto se patrně kulturální studia – která právě emancipují populární kulturu a zbavují ji nánosu úpadkovosti a škodlivosti – vyvinula tam, kde se vyvinula. Přispěly k tomu další historické okolnosti.

Kulturální studia se rodí a kultura širokých vrstev už není zlo
V poválečném provizoriu v Británii vznikly večerní univerzity, kurzy pro pracující, pro ty, kterým válka přerušila studium nebo možnost další vzdělání získat řádnou cestou. A už to byli právě i zájemci z nižší společenské vrstvy toužící vypracovat se, ať už z dělnické vrstvy nebo obyvatelé z bývalých kolonií mířící do britské metropole za lepším životem, přicházeli takto mezi vzdělance, pedagogy, se svými návyky, svou denní žitou kulturou. Došlo k přirozené interakci a setkávání za zvláště šťastných okolností, a tato setkávání se stala impulzem, který nastartoval zájem (jenž by snad stejně přišel přirozenou cestou v jiné části světa, neboť zlomy v uvažování nebo objevy podobného rázu se často objevují paralelně). Akademici poznávají každodenní kulturní praktiky svých frekventantů, zkoumají žitou kulturu a už proti její podobě (tolik) nebojují – ačkoli ne všichni, jak ještě uvidíme. Bylo to v každém případě unikátní spojení.

Jsou to právě budoucí zakladatelé Centra pro současná kulturální studia (CCCS – Centre for Contemporary Cultural Studies, zal. 1964) – Richard Hoggart, Raymond Williams, Edward P. Thompson, a není jisté, jestli vyučoval i Stuart Hall, v každém případě právě tito pánové stáli za zrodem oné instituce.

V roce 1960 se konala konference britské Národní unie učitelů s názvem Populární kultura a osobní zodpovědnost. Pojem zodpovědnosti (za sebe, svoje vnímání a čtení obsahu) byl už znakem přijetí, emancipace populární kultury jako něčeho, co není svému nositeli nebezpečné, protože on sám má odpovědnost za to, jak obsah, který konzumuje, čte, respektive vnímá (nemusí jít doslovně jen o čtení písmen, ale i o „konzumaci“ hudby, tance…) a co z něj čerpá. Není nutné jej chránit před ním samotným. A to je vlastně ideové jádro kulturálních studií, která se na konzumenta obsahů nedívají jako na nesvéprávného tvora, ale jako na recipienta, který je schopen poznat, co je pro něj užitečné.

VSUVKA: V této fázi bych se ještě chtěla zastavit u významu slova populární. My je totiž dnes známe a používáme už výhradně jako synonymum pro oblíbený, vyžadovaný nebo slavný. Ale z podstaty původního významu slova je „popular“ něco, co se obecně týká široké vrstvy obyvatel a vyskytuje se v ní (i latinsky lid = populus, a zrovna angličtina má v základu mnoha slov latinu, ačkoli si to neuvědomujeme, u nás vzpomeňme na slovo populace, anglicky obyvatelstvo – population). Populární je tedy spíše lidový, mezi lidem široce rozšířený, týkající se lidu. Takto bychom měli rozumět významu pojmu popular culture, který v této době vzniká, tedy jako kultury lidu. Posléze se začalo populární používat ve smyslu jednoduchý nebo zjednodušený, dobře uchopitelný a přístupný široké veřejnosti (tedy populární hudba je populární primárně proto, že je nenáročná, až sekundárně získává toto slovo význam, že je oblíbená, což je ale spíš důsledek jejího původního znaku, jednoduchosti a přístupnosti).

Snad je toho v tuto chvíli už na první část dost. S konkrétní prací pánů zakladatelů a dalším vývojem pohledu na populární kulturu a kulturní průmysl se podíváme zase příště.

Doporučená studie: Machek, Jakub: Počátky populární kultury v českých zemích na přelomu 19. a 20. století, in: Populární kultura v českém prostoru, s. 88–104