Precizní porce zábavy: Figarova svatba v Lipsku

  1. 1
  2. 2
Mozartova notoricky známá komická opera Le nozze di Figaro byla v lipském provedení velmi příjemným večerem plným nenucené zábavy, kvalitních výkonů sólistů, ansámblu i orchestru. Hudebního nastudování se zhostil ostřílený německý dirigent Matthias Foremny, nám známý kupříkladu z posledního lipského uvedení Wagnerovy opery Das Liebesverbot. Vtipné, aktuální a pohotové režie se ujal zkušeně Gil Mehmert, velmi sofistikovanou a praktickou scénu vytvořil Jens Kilian.
W. A. Mozart: Le nozze di Figaro - Oper Leipzig (foto © Kirsten Nijhof)
W. A. Mozart: Le nozze di Figaro – Oper Leipzig 2015 (foto © Kirsten Nijhof)

Prostory, které mimo jiné stále velmi silně odkazují na období DDR a časy minulé, jsou akusticky víc než vyhovující, a proto je pochopitelné, že se vedení operního domu dosud neuchýlilo k jejich přestavbě. Místa k sezení jsme měli tentokrát doslova z první ruky, totiž z první řady, takže se zde naskýtala možnost nahlédnout detailněji nejen na praktický chod tohoto nastudování, ale i do divadelní praxe lipského operního domu. Zajímavým a dnes spíš ojedinělým úkazem byla suflérka, jejíž nápověda byla dosti zřetelně slyšet i k divákovi. Z části to lze přikládat velmi vyvýšené orchestrální „díře“, která zde v podstatě neexistuje. Celá scéna byla vychytrale vystavěna jako třípatrová budova, v níž se odehrávaly jednotlivé dějové linie. Díky tomu, že divák měl neustále možnost nahlédnout do všech pokojů a zákoutí domu Almavivy, zde fungoval určitý druh pozitivní symbiózy diváka s jevištěm. Vznikal zde pocit neustálého zapojení všech postav a doznívání proběhnuvších situací, které se tak mohly vykreslovat i nadále, po skončení uzavřeného čísla.

Hned v úvodu na nás čekalo malé překvapení, jelikož orchestr začal téměř o deset minut později. Očekával se příchod hobojisty, který se z nám neznámých důvodů opozdil. Nicméně i přes toto malé nedorozumění opera v poklidu začala a nám bylo od počátečních taktů ouvertury jasné, že těleso pod taktovkou Matthiase Foremnyho bude opět připraveno na velmi vysoké interpretační úrovni. Gewandhausorchester zde standardně dosahuje patřičných kvalit jak v rovině individuální, tak jako komplex. Pomalejší tempa, která Foremny volil, odkazovala spíš na dirigentskou éru Karla Böhma a bylo cítit, že se řídí heslem „pomaleji, avšak precizně“. Nicméně jeho gesta byla jasná a zřetelná jak směrem k orchestrálním hráčům, tak především ke zpěvákům. Vzhledem k „buffo“ pojetí Figarovy svatby, kdy zde není malých rolí, je naše hodnocení jednotlivých postav chronologické, tedy tak, jak se objevily na jevišti.

V roli Figara se představil velmi znělý a vyrezonovaný bas korejského původu – Sejong Chang, který sbíral své předešlé zkušenosti na scéně v Kölnu a v angažmá v Opeře Leipzig je od sezony 2012/2013. V roli Figara byl přesvědčivý v celém rozsahu jejího hlasového oboru a nemalých kvalit dosahoval také v rovině herecké. Zdárně mu sekundovala Zuzanka v podání Oleny Tokar z Ukrajiny, které je mozartovský repertoár víc než vlastní. Ústřední komická dvojice byla vyvážená, jejich gestikulace i mimika přiměřená a komické situace nebyly přehrávané, ba naopak působily velmi nenuceně a lidsky, což publikum vždy ocenilo patřičným potleskem. Recitativy fungovaly bezchybně a ústřední milostná dvojice byla také dobrým základem pro ansámblové části. Své áriové výstupy zvládli bez větších obtíží, u Changa byla místy cítit nejistota v užších vokálech vyššího znění (především i, u), avšak zde hovoříme spíš o kosmetické vadě než nepřekonatelné bariéře.

Ve své podstatě jedinou kaňkou na lipském nastudování byl herecky nesrozumitelný, ač operními scénami ostřílený Bartolo v podání kanadského basisty Randalla Jakobshe. Ten se místy až příliš soustředil na svůj pěvecký výkon, což se odrazilo na nedotáhnutých situacích v rovině aktérské a zmatečním jednání pěvce při ztvárnění této postavy. Přebytečné hraní si s cigaretou a zapalovačem v průběhu árie La vendetta bylo nelogické, stejně tak jako nekonečné rolování smluvních dokumentů. Jeho árie navíc navzdory pomalejšímu tempu nebyla dostatečně artikulačně prozpívaná, čímž utrpěla především známá pasáž s nakumulovaným textem Se tutto il codice dovessi volgere….

Jeho „družka“ Marcellina, kterou ztělesnila švédská mezzosopranistka Karin Lovelius, byla rozhodně výraznou podporou svému „topornějšímu“ kolegovi a roli odehrála i odzpívala s patřičnou nadsázkou a nadhledem, vyjma jednoho intonačně nesprávného nástupu v recitativu.

Zvláštní sonorní znění, na které jsme si museli upřímně chvíli zvykat, měl v roli hraběte Almavivy německý baryton Kay Stiefermann. Jeho hlas působil spíš jako charakterní než lyrický obor, avšak jeho italština byla jedním slovem perfektní a především diváky zvedal ze sedadel svým hereckým nadáním ryzího komika. Svoji árii Hai già vinta la causa podal přesvědčivě, včetně barytonisty obávaného fis1 v závěru.

Pomyslným vrcholem večera pro nás byla hlasově velmi přesvědčivá izraelská pěvkyně Gal James. Doslova archetypální úkaz mozartovského sopránu se nám zde představil v roli Hraběnky. Zpěvačka dokazovala, že její hlas umí být lehce běhavý i dramaticky závažný a je podpořen na poslech příjemným témbrem, což prokázala v obou svých zásadních výstupech. Její Dove sono, tedy árie s recitativem accompagnato, je pro sopranistky náročným zpěvem i vzhledem k neustálému pohybu ve střední poloze a následně krystalicky čistému závěrečnému a2. Interpretace role Hraběnky v podání Gal James se tak zachytila na naší šedé kůře mozkové a jen tak ji nepustí. Návštěvníci velkokapacitní lipské opery dali spokojenost s výkonem této zpěvačky najevo dlouhým aplausem. Této původním oborem violoncellistce byl do vínku nadělen též herecký talent, který role doslova vyžaduje, jelikož komických i závažnějších situací je zde přehršel.

Kalhotkové role Cherubína se zhostila německá mezzosopranistka Sandra Janke, která byla ve svých výstupech chodící ukázkou situační komedie. Obě árie Cherubína byly zvládnuty technicky precizně, ale především komicky víc než úsměvně.

Don Curzio a Basilio tentokrát nebyli záležitostí jednoho člověka, jak tomu v divadelní praxi občas bývá, nýbrž dvou interpretů. V roli koktavého Dona Curzia se nám představil kanadský tenor Keith Bold, který svůj nevelký výstup zvládl velmi dobře a především jedné z již tak nejvtipnějších scén, totiž sextettu, dodal patřičný komický rozměr.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Mozart: Le nozze di Figaro (Lipsko)

[yasr_visitor_votes postid="231480" size="small"]

Mohlo by vás zajímat