Výročí první Smetanovy Libuše

Před 110 lety, 7. ledna 1907 (některé zdroje uvádějí 6. ledna), zemřela první představitelka Smetanovy Libuše, sopranistka Marie Sittová. Pojďme si alespoň letmo přiblížit její životní a umělecké osudy. Sdělí nám to možná leccos nejen o ní samotné, ale také o atmosféře doby, v níž žila a tvořila, i o zázemí, v němž se rodilo naše národní sebevědomí a naše kultura.

Budoucí první primadona Národního divadla Marie Sittová (narodila se 30. ledna 1852) měla hudbu doslova v krvi. Její otec i dědeček byli významní mistři houslaři, kteří se výrazně zapsali do historie českého houslařství. Otec Antonín Sitt (1819-1879) se jako tovaryš učil u nejlepších houslařů, za nimiž putoval po celé Evropě, byl dokonce i v Turecku a v Rusku. Nakonec zakotvil u známého pražského houslaře Jana (Johanna) Kulika a velice se sblížil s jeho dcerou. Narodil se jim syn Jan Hanuš. Poté se Antonín Sitt s matkou svého syna oženil a zplodil s ní ještě několik dalších dětí, vesměs umělecky nadaných.

Prvorozený syn Jan Hanuš vystudoval hru na housle u profesora Antonína Benewitze, byl houslistou a kapelníkem opery v tehdejším Breslau (dnes polská Wrocław) a posléze řadu let městským kapelníkem v saském Chemnitz. Zde se zasloužil o to, že s místním symfonickým orchestrem poprvé provedl v Německu několik Smetanových skladeb jako například jeho symfonické básně Vyšehrad a Vltavu anebo předehry k Prodané nevěstě a k Libuši. Nakonec přesídlil do Lipska, kde se stal váženým a ctěným profesorem hry na housle. Proslul jako autor řady dodnes používaných instruktivních skladeb pro housle a podílel se na výchově mnoha významných žáků, mezi nimi také Václava Talicha.

Otec Antonín také poznal hudební vlohy svých dvou dcer Marie a Žofie, věnoval se jejich výchově a z obou se staly zpěvačky. Starší Marii nejprve učil sám, ale brzy, když rozeznal šíři a možnosti jejího talentu, ji poslal do učení k tehdejšímu regenschorimu týnského chrámu Václavu Horákovi a posléze si Marie rozšířila své vzdělání u Františka Pivody.

Na doporučení Bedřicha Smetany Marie vystoupila na podzim roku 1869 na scéně Prozatímního divadla v roli Gildy ve Verdiho Rigolettovi. Její pěvecký výkon se setkal s velmi dobrým ohlasem, a tak se s ní návštěvníci Prozatímního divadla v sezoně 1869-1870 mohli setkat v řadě dalších rolí. Byla to například Anička ve Weberově Čarostřelci, jež se ale tehdy na české scéně jmenovala Lidunka, Markétka v Gounodově Faustovi a Markétce, panoš Urban v tehdy velmi populárních Meyerbeerových Hugenotech či Mílek (tak se tehdy jmenoval na českém jevišti bůh lásky Eros) v Gluckově Orfeovi, ale ztělesnila také roli Leonory ve Verdiho Trubadúrovi či Druhé dámy a Paminy v Mozartově Kouzelné flétně.

Pro začínající zpěvačku to tedy byla skutečná „škola života“. Márinka Sittová (jak jí říkali) v ní obstála, ale rozhodla se, že si své umělecké možnosti a schopnosti vyzkouší i na jiných scénách. Tři roky působila postupně na jevištích německých operních divadel v Salcburku, Štýrském Hradci, maďarské Šoproni a také v Brně. Do Prahy se vrátila v roce 1873 v roli Markétky a svému rodnému městu už zůstala věrná až do konce svého života.

Angažovaná byla především pro role koloraturního oboru, k nimž ji koneckonců předurčovalo její mládí, ale především dokonale zvládnutá pěvecká technika. I její největší ctitelé se ovšem shodují ve výtkách k jejímu jevištnímu projevu, který byl omezen na základní pohyb na scéně a podřízen tomu, aby krásné zpěvaččiny tóny mířily přímo do publika. Příliš jí to ale nevyčítejme. Jednak doba, v níž se operní pěvec proměnil také v operního herce, ležela tehdy ještě ve velmi vzdálené budoucnosti a také musíme mít na paměti, s jakým množstvím velmi rozdílných úkolů se museli tehdy čeští operní zpěváci vypořádat.

Úkolem vznikajícího profesionálního českého divadla bylo především prokázat, že je ve svých výsledcích souměřitelné s výsledky divadla německého, dle jehož vzoru bylo vytvořeno, a posílit sebevědomí nově se rodícího moderního českého národa. Množství studovaných titulů bylo způsobeno hlavně tím, že divadlo muselo své publikum lákat na stále nové premiéry. Nemylme se, české publikum se ani zdaleka nehrnulo na běžná divadelní představení tak masově, jak nám to z nejrůznějších politických důvodů dříve líčili autoři nadšeně kýčovitých patriotických obrázků naší minulosti.

Repertoár Prozatímního divadla kladl pochopitelně důraz na původní českou tvorbu. Marie Sittová účinkovala v řadě stěžejních sopránových rolí tehdejších novinek. Byla Karolínou ve Smetanových Dvou vdovách, Slavinou v opeře Karla Šebora Drahomíra, Anežkou ve Fibichově prvotině Bukovín, Julií ve Svatojanských proudech Josefa Richarda Rozkošného, Lidunkou ve Dvořákově Králi a uhlířovi i v Blodkově jednoaktovce V studni, Evičkou v Zakletém princi plzeňského skladatele Vojtěcha Hřímalého či představitelkou titulní role v opeře Karla Bendla Lejla. V sedmdesátých letech devatenáctého století byla velmi populární představitelkou Mařenky v Prodané nevěstě. Kritik časopisu Dalibor o jejím výkonu v roce 1875 napsal: „Mnozí byli výkonem umělkyně tak uneseni, že ji proklamovali za nejlepší Mařenku, která kdy v opeře Smetanově vystoupila.“

Vavříny sklízela ve vypjatých partiích tehdejších operních „hitů“, jako byly role Valentiny v Meyerbeerových Hugenotech, Alice v Robertu ďáblovi a Berty v Prorokovi, Ráchel v Halévyho Židovce, stejně jako v titulních rolích Belliniho Normy anebo Donizettiho Lucrezie Borgie. Vzhledem k tehdejšímu charakteru repertoáru účinkovala Marie Sittová také v řadě operet. Rádi věříme kronikáři počátků českého divadla, libretistovi děl Oskara Nedbala Ladislavu Novákovi, že její hudebně procítěný přednes dobře svědčil i úlohám subretním, jimž ovšem přinášel spíše něhu a jemnost než život a humor.

Koloraturní role byly však v sedmdesátých letech devatenáctého století stále doménou někdejší první představitelky Mařenky Eleonory z Ehrenbergů. Marie Sittová díky rozsahu svého hlasu a kvalitě své pěvecké techniky stále více přecházela do rolí mladodramatického a postupně dramatického oboru.

V premiéře Smetanovy Hubičky v roce 1876 ztvárnila roli Vendulky, později byla rovněž první Blaženkou v Tajemství a Katuškou v Čertově stěně. Zpívala titulní roli při premiéře Dvořákovy opery Vanda. Z velkých rolí v dílech zahraničních autorů se v oné době objevuje na jejím repertoáru například Donna Elvíra v Mozartově Donu Giovannim a Hraběnka ve Figarově svatbě. Ladislav Novák, který byl velkým obdivovatelem Marie Sittové, avšak jehož vzpomínání musíme někdy přijímat s určitou rezervou, se zmiňuje poněkud mlhavě o konfliktu, který Sittová měla s Bedřichem Smetanou patrně po premiéře Hubičky.

Můžeme se u něj dočíst, že selské dívky, které naše primadona zpívala i v jiných operách českých, nepřirostly jí k srdci, a že právě pro ně došlo mezi Smetanou a Sittovou k vážnému rozporu, když citlivá primadona, zvyklá na nádherné, zlatem protkané kostýmy velké opery, dala se strhnouti k výroku, který Smetanu nejen zabolel, ale i urazil.

Nakonec se ale spory, podobně jako v Hubičce, urovnaly. Nešlo koneckonců o výjimku, vážné rozpory s Bedřichem Smetanou měla i Eleonora z Ehrenbergů, která, jak známo, odmítla zpívat Ludiši při prvním uvedení Braniborů v Čechách, protože role nemá žádné koloratury a odmítala zpívat a hrát i venkovskou dívku Mařenku. Nakonec se obě, jak Sittová, tak Ehrenbergová, staly velkými Smetanovými ctitelkami a Mistr jim přízeň opětoval. Ale tak to u divadla chodilo, chodí a jak doufám, bude chodit i nadále, protože tento typ vztahů prostě k divadlu patří.

Situace nakonec dozrála do podoby, že Marie Sittová se stala opravdovou primadonou, jíž byly svěřovány ty nejtěžší dramatické sopránové role. Ještě na scéně Prozatímního divadla zpívala například Miladu v Daliborovi a Leonoru v Beethovenově Fideliovi.

Začal se blížit den otevření Národního divadla a bylo nutno určit, kdo bude zpívat titulní roli v Libuši. Smetana sám, jak to dosvědčuje jeho dopis dirigentovi Adolfu Čechovi, by nejraději svěřil Sittové úlohu Krasavy…  jen kdyby věděl, kdo by mohl Libuši zpívat.

A tak se stalo, že při obou zahajovacích představeních Libušino proroctví věštila ze scény Národního divadla právě Marie Sittová a hlavně díky tomuto svému prvenství zvýraznila své i jinak zasloužené čestné místo v historii Národního divadla.

Marie Sittová byla po otevření Národního divadla představitelkou velkých sopránových partií verdiovských oper. Zpívala Aidu, Amelii v Maškarním plese, Elvíru v Ernanim, představila se i jako hrdinka oper Richarda Wagnera (Alžběta v Tannhäuserovi, Elsa v Lohengrinovi). Z dalších rolí jmenujme Tamaru v Rubinštejnově Démonovi, Ludmilu v Glinkově Ruslanovi a Ludmile, Mathildu v Rossiniho Vilému Tellovi, Eudoxii v Halévyho Židovce, Markétu z Vallois v Meyerbeerových Hugenotech a mnohé další.

Účinkovala pravidelně v premiérách českých novinek, ať to byla role Mariny Mníškové v Dvořákově Dimitrijovi či Kněžna v opeře Šelma sedlák, Beatrice ve Fibichově Nevěstě messinské anebo Veronika v opeře Karla Bendla Karel Škréta.

Když v roce 1886 odešla na odpočinek Eleonora z Ehrenbergů, byla Marie Sittová požádána, aby se ujala velké části jejího repertoáru. Pěvkyně, ač je to neuvěřitelné, vyhověla. Jako by obloukem se vrátila do doby svých začátků a na jevišti Národního divadla zpívala v závěrečné fázi své kariéry řadu koloraturních rolí.

Její kolega, skvělý barytonista Bohumil Benoni napsal ve svých Vzpomínkách: „Pochybuji, že by si dnes na podobnou metamorfózu troufala některá z dramatických primadon, kterým stydne krev strachem a dech se leknutím tají před každou koloraturní pasáži, která druhdy se pěvkyním zdála směšně lehkou.“

Marie Sittová se těšila popularitě jako představitelka Rosiny v Rossiniho Lazebníku sevillském, titulní role v Délibesově Lakmé, Filiny v Thomasově Mignon, Lejly v Bizetově Lovcích perel. Vrátila se k Normě. Jedním z vrcholů její pěvecké kariéry se staly v roce 1887 její pěvecké výkony v mozartovském cyklu, jenž byl uspořádán u příležitosti stého výročí prvého uvedení Dona Giovanniho, na němž se těšila ovacím za svůj přednes role Dony Elvíry, Zuzanky ve Figarově svatbě, Konstance v Únosu ze serailu, Královny noci v Kouzelné flétně i sopránového sóla v Rekviem.

V roce 1888 se provdala za zámožného a populárního pražského restauratéra Václava Petzolda a pod příjmením Petzoldová byla ještě dalších deset let platnou členkou divadla. S divadlem se natrvalo rozloučila v titulní roli Belliniho Normy v představení 22. října 1898.

Po odchodu z angažmá se Marie Sittová věnovala pedagogické činnosti. Vychovala řadu výborných zpěváků, z nichž jmenujme alespoň její nástupkyni Amálii Bobkovou, vynikající sopranistku první dekády Kovařovicovy éry v čele Opery Národního divadla.