Premiéra Bohemia Baletu: mladí mladým

  1. 1
  2. 2

Bohemia Balet, soubor studentů a mladých absolventů Taneční konzervatoře hl. m. Prahy, se v únoru představil s novým repertoárem, ve kterém se opět otevírá současnému tanci. Program s prostým názvem Premiéra 2015 skrýval čtyři krátké opusy, které s tanečníky nastudovala pětice mladých choreografů, a můžeme hned na začátku říci, že šlo o premiéru velmi povedenou. Tanečníci si vedli výborně nejen po technické stránce, ale především se s novými čísly opravdu sžili, byla znát vysoká míra spolupráce tvůrců a interpretů, z níž vznikla malá společná oslava tance. Její pozitivní atmosféra se lehce přenesla i na diváky. A přitom ne všechny choreografie vyznívaly samy o sobě optimisticky, naopak je zájem mladých o vážnější stránky života zřetelný. Ale nikoli zarážející či překvapivý, protože doba se v umění odráží a nejmladší generace tvůrců také vždy reagují nejcitlivěji.

Večer otevřela Sylva Nečasová s abstraktním kusem nazvaným Všichni jsme stejní, a přesto jiní. Pojala jej jako studii různé kvality pohybu v rámci provádění zdánlivě stejných sekvencí a variací, které tančila šestice interpretů.Choreografický materiál, hudba a sdílení času na jednom jevišti je rámcem, který autorka připravila tanečníkům jako společně vnímanou realitu. Ukazovala na ní, že každý tanečník je ovšem individuální osobností, která ji prožívá jinak. Kus na pomezí moderního a současného tance vystřídal sice několik dynamických podob, zejména díky hudbě, která svou náladu v závěru střídala z melancholického minimalismu k orchestrální rozvernosti snad až příliš rychle, ale jako celek působil spíš zádumčivě. Na projekčním plátně nad účinkujícími svítil obraz měsíce, který se v průběhu čísla proměnil v barevný pomeranč a opět na šedý úplněk, jako kdyby měly plynout den a noc.Choreografie však byla opravdu povýtce abstraktní, ani náznaky čitelnějších vztahů se neobjevily, přestože nechyběla partneřina. Tanečníci některé pohybové vazby prováděli kanonicky, jiné unisono, přesný vzorec nebyl postižitelný, ale vždy se vraceli do skupinové formace, ve které prodlévali jako ve stavu vzájemné opory a bezpečí. Choreografie jen mohla být trochu kratší…

Pro své Oslabené zesílení si Šimon Kubáň vybral jako motto proslulý sonet Williama Shakespeara č. 66, který v překladu Martina Hilského začíná slovy „Znaven tím vším“. Je to jeden z nejchmurnějších a nejkritičtějších sonetů, výkřik hořkosti nad zlem světa, kterému básník touží uniknout, ale není toho schopen, protože spolu se životem by ztratil i lásku, jež je zase jeho světlou stránkou. Choreografie je pojata jako alegorie, v níž tančí ústřední pár (Jaroslava Janečková z Pražského komorního baletu a Aleš Hanzlík), mladí lidé prožívající vztah, ale v setrvalém pocitu napětí a ohrožení, a postava v černém (Tereza Szentpetéryová), jež toto nebezpečí zosobňuje.Přítmí na scéně a hudba, směs Indie a minimalismu (v současném tanci všudypřítomný a nepřeslechnutelný Philip Glass), umocňuje ponurý dojem z celého kusu, stejně jako časté kontrakce, do nichž se tančící těla jakoby hroutí. Tanečníci hledají vzájemnou oporu a nacházejí ji v kontaktních pasážích, zatímco žena v černém je sugestivně pozoruje zpovzdálí nebo se do jejich tance vplétá jako had. Možná bychom mohli hledat i narážku na biblické téma, ale choreografie může být stejně tak dobře obrazem problematických vztahů prožívaných v současnosti a ohrožovaných zvenčí. Z pohybového hlediska je zajímavé sledovat stálé napětí, ve kterém se těla tanečníků, pevná, ale i pružná a ohebná, nacházejí. A choreografie má vlastně otevřený konec – dvojici se nepodařilo rozdělit, ale číhavá přítomnost nepřítele v černém zůstává.

Po přestávce se program naladil na veselejší notu, na řadu přišla oslava života a radosti: Hommage a la vie. Choreografka Bérangère Andreo, která spolupracuje se souborem už poněkolikáté, se stejně jako v případě své minulé premiéry, Bachova klavírního koncertu, drží neoklasického tance a svěžího napojení pohybu na hudební složku. Tentokrát se v ryze tanečních částech opřela o hudbu Ludovica Einaudiho. Nejvíce nepochybně překvapil začátek, který je vystaven na mluvené slovo, na monolog o ubíhajícím čase, o jeho ceně, o putování za štěstím, překonávání strachu. Jde o dnes populární téma, možná až příliš na to, aby jím byla i uváděna choreografie. Nebylo by ani nijak překvapivé, že spíš než tancem je doprovázen gesty, překvapením však jistě bylo, že se interpretačně tohoto úvodu chopil ředitel Konzervatoře Jaroslav Slavický.Byla to dobrá volba, protože postava zralého muže, jenž bilancuje, tvoří kontrast ke skupině šesti mladičkých tanečníků, kteří pak bezstarostně víří po jevišti, a plynutí času se jich pramálo dotýká. Choreografie byla provedena s velkou lehkostí a čistotou, partnerské pasáže s naprostou samozřejmostí, rychlé úseky s velkou pohotovostí a nikdo z tanečníků neměl ani v nejmenším problém se značným tempem hudebních nahrávek.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Premiéra 2015 (Bohemia Balet)

[yasr_visitor_votes postid="153130" size="small"]

Mohlo by vás zajímat