Provokoval jsem růst kolem sebe

Texty Ivana Medka (173)

Když bylo Václavu Talichovi po únoru 1948 komunisty zakázáno veřejně vystupovat v českých zemích – v Národním divadle, s Českou filharmonií i s Českým komorním orchestrem – ocitl se bez práce a bez prostředků. Léta své umělecké zralosti trávil nejprve ve své berounské vile a pak tři roky neustálým dojížděním do Bratislavy, kde v polních podmínkách spoluzakládal Slovenskou filharmonii a vedl její Komorní orchestr (1949–52). Ivan Medek tu dobu a Talichův příběh charakterizoval takto:

„Václav Talich nesměl v Praze dirigovat do roku 1954. Nesmělo se o něm psát, jeho jméno nebylo uváděno. Jen ve skrytu studia směl nahrávat gramofonové desky. Na jaře 1954 se vrátil k několika koncertům s Českou filharmonií nemocný člověk, který měl za sebou tvrdou práci na Slovensku, které mu, zásluhou Laca Novomeského, poskytlo možnost práce po roce 1949. Měl za sebou vyšetřování, šikanování atd. O tom je zbytečné mluvit. Snad to hodně lidí ví. Ale není zbytečné připomenout, že není správné mluvit jen o tzv. velkých deformacích a myslet si, že tyto velké deformace vznikly kolem padesátých let. Není to prostě pravda. Byly důsledkem tisíců malých deformací (je-li toto slovo vůbec přesné), které začínaly mnohem dřív.“

V roce 1953 bylo Václavu Talichovi sedmdesát let. Při té příležitosti vznikl dopis nejen pro Ivana Medka, ale také pro jeho ženu Ljubu, a to v návaznosti na jejich písemnou gratulaci k Talichovým narozeninám.

26.července 1953

Můj milý Ivánku,

když jste tu byl posledně u nás, říkal jsem Vám, že znovu pracuju na cestě, kterou jsme před 2-3 léty spolu okopávali při tehdejší Vaší návštěvě. (Nemyslíte, že se po čertech málo vidíváme teď?) Často jsem po ní chodíval od té doby. Prvotní uspokojení nad dokončenou prací se nenápadně měnilo v náročnější postoj: tu se cestička ukázala zbytečně strmou, tamhle jde zbytečně kopcem, který lze snadno vyrovnat, a jak by bylo možno minout tento rozkošný koutek bez povšimnutí, aniž by byl využit k vábnému odpočívadlu? Po mnohém úsilí z lidského potu začíná se rýsovat nová cesta, ještě ne zcela dokončená. Je tu zásadně přejat starý půdorys, ale novými zkušenostmi změnil se původní tvar v tvar jinaký, který snad nějaký čásek postačí a vydrží do doby, než okamžitá spokojenost bude poddolována novým viděním, novými objevy a zkušenostmi.

Tento týden jsem si četl v Novosvětské symfonii. Omýval jsem ji ze starého nánosu. Oprošťoval od literatury, snažil se zachytit prostou lapidárnost její hudební řeči, tak jímavé, že tak neproblematicky prosté! Není to vlastně kontradikce? Vždyť dosáhnout rovnoměrného tepu toho kterého autora, proudu neseného jeho časovkou, uhýbajícímu afektivnímu deklamátorství, najít cudnost hudebního procesu – – můžete si vymyslit svízelnější cestu nad toto hledání prostory pro umělce, který kdysi před padesáti lety píval s básníky z okruhu Moderní revue absint v mylné domněnce, že opojení a omámení může být inspiračním pramenem umění. (To jsou vzdálené ozvěny Isoldiných nápojů lásky!) Najdeš směr, najdeš i cestu. Jen k cíli ovšem nedojdeš! Ale tahle negace je radostně vykoupena a positivně úrodná jedinečným vědomím, že můžeš hledat, že smíš, můžeš a máš cesty opravovat.

Milý Ivánku, toto povídání, které píšu v svatoanenské neděli, bylo vyprovokováno Vaší gratulací k mým narozeninám, za niž Vám srdečně děkuju.

Jsem Váš Talich

Úterý 1953

Drahá paní Ljubo,

copak Vám je hej přát člověku k sedmdesáti všechno dobré. Víte vůbec, co to je 70? Říkejte si pěkně pomalu rok za rokem od toho svého nepatrného letopočtu, uvidíte, jak dlouho to bude trvat; než vyřknete 70! A co se v té době všechno může stát! Jednou Vás zasypou kvítím jako Krista na oslátku; podruhé Tě pošlou ochutnat kriminální stravování na Pankrác, udělají z tebe bezejmenného, „bylého“ člověka, a to prosím v době, která užívá krásného pozdravení: čest práci… Ale nedám se zmýlit: snažil jsem se, abych rostl sám, a provokoval jsem také růst kolem sebe. Tomu zůstanu věren a děkuju Vám za Vaše přání dobrého zdraví, abych ze svých úmyslů i přes obtíž těch 70 let splnil ještě co nejvíc.

Tisknu Vám paciny, milá Ljubo, a líbám mužskou i ženskou Vaši ratolístku.

Váš Václav Talich

 

Tyto dopisy jsou z doby, kdy – po Stalinově a Gottwaldově smrti – začalo alespoň trochu svítat na lepší časy. Ivan Medek se ze všech sil snažil napomoci tomu, aby se Talich mohl vrátit k veřejné činnosti, především v České filharmonii. Medek tehdy na vlastní pěst napsal ministrovi kultury Václavu Kopeckému a po nějaké době byl Talich jmenován uměleckým poradcem České filharmonie. Zato Medek byl „odměněn“ výpovědí z České filharmonie. „Odůvodněna byla tím, jak mi bylo řečeno, že nepřípustně ovlivňuji Václava Talicha. Lituji, že mi to nedali písemně, to bych se měl čím chlubit. Václav Talich byl totiž pověstný tím, že se po celý život nedal nikým ovlivnit.“

Z té doby – z podzimu 1953 – je také další Talichův dopis pro Ivana Medka.

 

Milý Ivánku,

od 25. 11., kdy je datován Váš dopis, čekám na návštěvu p. min. Kopeckého, kterou mně Váš list oznamoval. Marně. Slunné dny už dávno minuly a nastoupilo údobí odstíněné leda větším či menším stupněm mlhoviny, stupňované i nepravidelným vypínáním elektrického proudu, což přirozeně brání jakékoli pravidelnosti v konání léčebných procedur, nemluvě už o ničivém vlivu takové egyptské tmy na duševní funkce subjektu, který by měl čerpat své obrození z pohody jej okružujícího okolí. Neradostno!

Byl tu asi před týdnem Český nonet. Setkal jsem se s nimi čirou náhodou. Přijel sem totiž mladý bulharský dirigent, právě hostující v Praze a v Brně. Chtěl se o čemsi poradit. Auto, jež nás mělo zavézt odsud do Písku, vysypalo nás takřka do náručí nonetistů, kteří obědvali právě v hotelu, kam i my jsme měli namířeno. Účastnili jsme se pak společně odpoledního koncertu pro mládež. Při tom jsem si uvědomil, že nehledě na všecka lékařská kouzla zůstává můj duševní stav stejně invalidní, jakým byl před jich zahájením. Proto vlastně toužebně čekám na příjezd ministrův, který by měl přispět k odstranění všech nejasností, jež tak nelítostně zatěžují mé šediny, a vytvořil reálný podklad důkazu, že vykonanou ohromnou životní práci, která nadšeného dělníka dokonale spálila, dovedeme ocenit i jinak než prázdnou frází.

Odjedu odsud v úterý před vánocemi (22?), kdy definitivně končí mé zdejší léčení, a těším se na shledanou s Vámi.

Srdečně Vás i všechny Vaše zdraví Václav Talich

(pokračování)
Úvodní foto: archiv rodiny Medkovy