Ptáčníci Floriana Leopolda Gassmanna ve Vídni

Lovce ptáků dnes staví ochránci zvířat na pranýř a zákony lov (často marně) zakazují, ale kdysi bylo ptáčnictví rozšířeným povoláním, ať už se opeřenci lovili pro labužníky, pro ozdobu domácností a potěšení, nebo pro atrakci – mluvící kavky, špačci a papoušci, kteří také losovali osudy, patřili k poutím a jarmarkům. Ani na divadle není ptactvo ničím výjimečným, už pro blízkost ptačího hlasu a podstaty hudby samotné, ale existují i jiné vazby. Pro Aristofana byla ptačí říše prostředkem satiry na uspořádání lidské společnosti a ne nadarmo si jeho Ornithes zvolil skladatel Walter Braunfels jako předlohu k opeře, kterou psal během první světové války. Ptáci v hudebních dílech promlouvají lidskou řečí a zvěstují dobré či špatné zprávy (Lesní pták v Siegfriedovi, Sokol v Ženě beze stínu, Holubice v Písních z Gurre) a ubohá Ninetta v Rossiniho opeře by byla málem popravena, kdyby se ta pravá „gazza ladra“ včas neodhalila. Proč je Adam v operetě Carla Zellera právě ptáčník (který dal dílu také název) je vysvětlitelné prostředím a souvislostmi, v nichž se děj odehrává. Adam je původem z Tyrol a tamní ptáčníci, zaštítění výnosem Rudolfa II., měli cechovní organizaci, dodávali ptactvo do Vídně a jejich každoroční cesty byly provázeny řadou pověr a obyčejů. Zellerův „ptáčník“ ovšem není lovec ptáků (Vogelfänger), nýbrž obchodník s ptactvem (Vogelhändler) – tehdy už vládlo jasné profesní dělení. Nejslavnějším ptáčníkem v hudebně-divadelním světě byl, je a zřejmě zůstane Schikanederův a Mozartův Papageno, ale několik dalších představitelů ptáčnického řemesla v dějinách umění jen potvrzuje, že se v minulosti nejednalo o nic výjimečného.

Třetí opera (a první buffa) rodáka ze severočeského Mostu Floriana Leopolda Gassmanna Gli uccellatori (Ptáčníci) byla poprvé uvedena v karnevalové sezoně 1758/1759 v benátském divadle San Moisè. Carlo Goldoni postavil libreto hned na třech ptáčnících. Cecco, Pierotto a Toniolo ovšem neloví jen ptáčky, především mají spadeno na hezká děvčata. Ta jsou však v ději jen dvě (Roccolina a Mariannina), čímž je dáno, že nutně vzniknou vzájemná podezření ze žárlivosti a budou se snovat intriky. A aby to nebylo tak jednoduché, je zde ještě šlechtický pár markýze Riccarda a komtesy Armelindy. Divákovi je sice od začátku jasné, že ke stavovskému spojení nakonec dojde, ale pro větší zamotanost příběhu a povzbuzení zvědavosti (jak jen se z toho teď autor vymotá) se komtesa také přechodně zamiluje do ptáčníka Cecca, žárlivý Riccardo chce dát nic netušícího soka zabít a Roccolina a Mariannina – shodou okolností je objektem jejich zájmu rovněž Cecco – vystupují nejen jako sokyně, ale také jako falešný soudce a notář. Goldoni využil běžné prostředky žánru, jako jsou převleky, nedorozumění všeho druhu a falešná obvinění, aby v závěrečném finále stály na scéně tři šťastné páry. Pierotto tentokrát vyšel naprázdno, ale očividně z toho není nijak nešťastný, a dokonce může být rád, že to dopadlo takhle (viz dále).

Pět let po benátské premiéře Ptáčníků přesídlil Gassmann do Vídně a zde roku 1768 uvedl přepracovanou verzi opery, na níž pravděpodobně spolupracoval s libretistou Marcem Coltellinim. (Goldoniho libreto později využili nejméně tři další skladatelé.) Některé zpěváky pro vídeňské uvedení si sám vyhledal v Benátkách; z téže cesty přivezl také do Vídně šestnáctiletého sirotka Antonia Salieriho a ujal se jeho vzdělání. Vídeňská verze Ptáčníků se po libretistické i hudební stránce od originální značně liší. Rozdíly vykazují i další dochované rukopisy v evropských knihovnách, což odpovídalo dobové praxi, kdy každé divadlo uzpůsobovalo díla svým možnostem. Ze srovnání původní milánské a vídeňské podoby, o kterém píše v programovém sešitě muzikoložka Martina Grempler, vychází dramaturgicky zralejší tvar s bohatší instrumentací, benátský dialekt byl nahrazen spisovnou italštinou a s ohledem na vídeňské prostředí byly odstraněny drsnější výrazy a dvojsmysly: „Zatímco verze pro Benátky byla dílem nezkušeného skladatele, pro nějž muselo být ctí vůbec smět pro tamní divadlo psát, pochází vídeňská verze od etablovaného, sebevědomého kapelníka, jenž se těšil nejlepším vztahům k císařskému domu a hlavně k Josefu II. a už několik let byl ve Vídni zodpovědný za představení v žánru opera buffa.“ Inscenace Theater an der Wien na scéně Kammeroper prezentuje vídeňskou verzi, která údajně nebyla více než dvě stě let uvedena. Nemá smysl argumentovat spravedlivým sítem historie; jak je vidět, jeho oka jsou mnohdy nepřiměřeně velká a propadne tak leccos, co si to nezaslouží. Příběh Ptáčníků a jeho peripetie jsou věčné, nepotřebují vysvětlení, Gassmannova hudba je živá a inspirovaná, role jsou vděčně napsané, co víc si od zábavného žánru přát. Proto také vládlo potěšení ze hry na jevišti, v orchestřišti i v hledišti. K sedmi pěveckým protagonistům přidala režisérka Jean Renshaw – původně tanečnice – němou roli „ptačího“ komentátora děje, Amora, který má co dělat, aby konečně dostal ony tři dvojice k sobě a mohl si po namáhavé práci oddechnout. V první polovině by možná neškodilo nechat ho některé situace pouze sledovat, než je pohybově ilustrovat. V druhé půli večera, kdy se tempo hry stupňuje a napětí roste, už byla jeho spoluúčast s tím, co se děje mezi pěvci, v rovnováze. Tohoto Un uccello mistrovsky na pomezí tance a pantomimy gesty i mimikou ztvárnil český tanečník Martin Dvořák. Mezi představiteli nelze a není třeba určovat pořadí, pěvecké výkony byly bezproblémové, a to i u představitele Pierotta Christopha Seidla, který ohlásil indispozici. Za nejzdařilejší výkon bych ale osobně přece jen považovala herecky všestrannou Natalii Kawalek čili Roccolinu – neodolatelnou ve všech polohách role včetně falešného soudce a vládnoucí příjemným, technicky zvládnutým mezzosopránem – a Cecca Tobiase Greenhalgha. Frederikke Kampmann (Mariannina) působila vokálně zpočátku trochu nejistě, ale postupně se rozezpívala i rozehrála, a když se objevila ve svatebních šatech, musela být každému Vídeňanovi zřejmá karikatura Cathy Lugner, zvané „Spatzi“ (Vrabčák), páté manželky vídeňského podnikatele Richarda Lugnera (jehož přezdívka je Mörtel – Malta) a nezbytné dekorace stránek ze „společenského života“. Každý z představitelů měl propracovaný charakter: Viktorija Bakan jako Contessa Armelinda předvedla nenásilnou parodii na operu seria, Vladimir Dmitruk jako Marchese Riccardo se pohyboval vyváženě na hraně „dramma giocoso“. Julian Henao Gonzales (Toniolo), odsouzený tak trochu do role čekatele – než jím nakonec, a ještě ráda, vezme zavděk Mariannina – se předvedl jako typický tenor, který je postrkován dějem a chová se tak trochu jako trouba. Silácký „mačo“ Pierotto odhalí druhou tvář, když se nechá najmout k úkladné vraždě Cecca, a proto je to také on, kdo nakonec musí ostrouhat. Scéna, kdy Roccolina zajme všechny tři ptáčníky (a Uccello-Amorek je svazuje lanem), všichni se vzájemně ohrožují pistolemi a podobné výjevy vyvolávaly blahý pocit, jak to na jevišti může pěkně šlapat, když se pracuje s tvárným materiálem a dobrými nápady. Režisérka v duchu své původní profese propracovala veškeré dění choreograficky, nikde se nevyskytlo hluché místo, hrálo se přirozeně, bez přehánění, s vkusem a s všudypřítomným humorným nadhledem.A totéž se odehrávalo v orchestru Bach Consort Wien řízeném Stefanem Gottfriedem od cembala, dechové nástroje s potěšením imitovaly v Gassmannově partituře naznačené ptačí zvuky, večeru vládly svižné tempo a souhra. Výtvarník scény a kostýmů (Christof Cremer) použil na jevišti jen několik dekoračních detailů, jinak stačil jeden taburet, žebřík-čihadlo a poklop v podlaze, v kostýmech detaily jako hnízdo se zlatými ptačími vajíčky v účesu markýzy a peříčkové zdobení, nadýchané sukénky a květinové aplikace u všech ostatních. A rekvizity jako vějíře, napodobující ptáky, tři vědérka, do nichž jsou ptáci chytáni, dva umělé ozdobené ministromečky coby „maskování“. A vzniklo veselé divadlo, jak má být.

Florian Leopold Gassmann:
Gli uccellatori
(Die Vogelfänger)
Hudební nastudování a dirigent: Stefan Gottfried
Režie: Jean Renshaw
Scéna a kostýmy: Christof Cremer
Světla: Norbert Chmel
Bach Consort Wien
Wiener Kammeroper 
Premiéra 22. března 2015 Theater an der Wien Vídeň
(psáno z reprízy 30. 3. 2015)

La Contessa Armelinda – Viktorija Bakan
Il Marchese Riccardo – Vladimir Dmitruk
Roccolina – Natalia Kawalek
Cecco – Tobias Greenhalgh
Mariannina – Frederikke Kampmann
Pierotto – Christoph Seidl
Toniolo – Julian Henao Gonzalez
Un uccello – Martin Dvořák

www.theater-wien.at

Foto Herwig Prammer