Robert Jindra: U Dvou vdov se musíte pobavit, dojmout, i zamyslet!

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Já bych je dokonce dával jako exemplární úkol studentům dirigování. Jsou krkolomně napsané, především rytmicky. Secco akordy jsou položené po těžkých dobách, což je netypické. A právě na těchto rozsáhlých recitativních pasážích se dá udělat velký kus práce, pokud je nechcete jen přelétnout jako vsuvky mezi efektními sóly a ansámbly. I zde cítíte, jak Smetana provazuje text s doprovodem, a poznáte, že akordy tu nejsou jen nějak ledabyle nahozené. A zvláště ve druhé části opery souvisí každý akord s reakcí na předešlou větu. Ať už na veselou či pochmurnou. A vy můžete akordy modelovat jako předstupeň toho, co bezprostředně po nich přichází.

Jak jsou v recitativech vystiženy charaktery dvou hlavních aktérek – Karolíny a Anežky? Všimneme si, že často zpívají – ač jsou to rozdílné hlasové obory – ve stejné poloze.

Tady se dotýkáte faktu, že Karolína je zhusta považována za koloraturní soprán. A to je omyl, vždyť ve svém partu žádnou koloraturu nemá, snad jen pár náznaků v podobě smíchu. Ale celá role se pohybuje ve střední poloze s tím, že se dotkne několika vysokých tónů. Je to hlasový obor, který vychází z francouzské tradice a který přesně konvenuje Karolíninu založení. Kdežto Anežka má ve své roli vtisknutou mnohem větší vážnost.

Tedy typová záležitost? A je nějakým způsobem hudebně podchycená?

Myslím, že v recitativech ne. Tam sledujeme určitou rytmicko-melodickou linku, která souvisí především s textem. A záleží tedy na režisérovi a umělci, jakým způsobem si ji vyloží. V recitativech je množství skladatelových popisků a dynamických předpisů. A zde je široká paleta možností pro mne jako dirigenta; já osobně si je totiž dovoluji často odvážně měnit… Myslím, že ne vždy Smetanovy pokyny odpovídají české deklamaci. Ačkoli Dvě vdovy vykazují – především v ansámblech – řadu míst až rossiniovsky perlivých, pořád je to smetanovsky hutná a zatěžkaná instrumentace. Lehkou noblesu z nich uděláte těžko, ale musíte se o to aspoň pokusit. Je otázka, do jaké míry je to ode mne drzost a troufalost.

Bedřich Smetana: Dvě vdovy – Robert Jindra – foto z hlavní zkoušky – DFXŠ Liberec 2017 (zdroj archiv autora / foto Daniel Jäger)

Je to možná i otázka jakéhosi tradičního, pietního vztahu ke Smetanově operní tvorbě, léty zakořeněného…

A leckdy se jakýkoli zásah do partitury považuje za svatokrádež… Já tedy rozhodně nechci přepisovat zápis Bedřicha Smetany. Který moc dobře věděl, co píše. Co osobně obdivuji na Karajanovi, Bernsteinovi, Talichovi, Ančerlovi? Jejich svébytnou interpretaci. Mně jde o to přinést osobní pocit a vklad, který nemusí se zaběhnutou tradicí ladit. A případné ukamenování snesu…

Ansámbly rossiniovského typu vyžadují, aby měl dirigent dva páry očí, jeden u orchestru a jeden u zpěváků na scéně…

To je pravda, ale vždy je nejdůležitější, jak je připraven pěvec samotný. Dost dobře nelze dávat dohromady ansámbl, kde to někdo neumí. Je také potřeba si uvědomit, že souzvuk je v tu chvíli společným dílem všech složek. Tedy pěvců, orchestru i dirigenta. Ansámblovou operu autokraticky dirigovat nemůžete. Možnosti interpretů, co do tempa, poznáte hned při prvních zkouškách. A já jako dirigent mám za úkol ansámblům vtisknout lehkost a brilanci, ale zároveň dát umělcům ještě dostatek prostoru ke zpěvu! Protože snaha neustále tempo šponovat svádí k „vyštěkávání“…

A v kontrastu k právě řečenému tu máme ve druhém jednání rozměrný ansámbl v pomalém tempu, kde Anežka přistihne Karolínu s Ladislavem a myslí, že již všechno prohrála…

To je velká romantická plocha s dlouhými notami na vysokých tónech. A tady je třeba stavět úplně jinak. Jednotlivé hlasy musí v určitých momentech vyniknout, aby hudbě dodaly romantickou plasticitu. Zkrátka, Dvě vdovy mi dávají zabrat. Myslím, že je správné, když se divák u této opery pobaví, dojme a zamyslí zároveň.

A to vše může proběhnout už při předehře, Smetana jako málokdo dovedl představit už během ní děj a hlavní momenty opery. Jak je to podle vás se sborovými čísly a jejich dramatickou funkcí ve Dvou vdovách?

Přiznám se, že pro mne jsou sbory do Dvou vdov vsunuté trochu uměle. A trochu samoúčelně. Poněkud narušují charakter díla a nějak jsem se s nimi ještě neztotožnil. Snad mají navodit určitou atmosféru – první sbor chce divákovi říct: „Usaďte se, přátelé, začínáme…“ A finální číslo pak celou operu efektně uzavřít. Nepřijdou mi nijak komplikované, třeba vstupní sbor má celkem jasnou strukturu, kde cítíme kontrast mezi tříčtvrťovou a dvoučtvrťovou částí, v zásadě to je jasná konvenční forma a-b-a.

Bedřich Smetana: Dvě vdovy – Robert Jindra – foto z hlavní zkoušky – DFXŠ Liberec 2017 (zdroj archiv autora / foto Daniel Jäger)

Nevím, jak to přesně vystihnout, ale sbory ve Dvou vdovách pocitově „jdou do nohou“. A je zvláštní, že liberecká inscenace se bude odehrávat na tenisových kurtech a režisérka Jana Kališová už před lety v Národním divadle určila sboru při tom vstupním čísle cvičit sestavu s červenobílými prapory.

Ano, ten folklorní charakter hudby je zcela jasný. A myslím, že to Smetana udělal opět zcela záměrně. Byť tím trochu odvádí příběh z původního směru… Ale zde učinil pokus přiblížit francouzskou konverzační komedii našemu, domácímu divákovi. Pokus umístit tu operu „k nám“. Vychází tu z folklorních a lidových nápěvků, a proto nám – jak říkáte – sbory ve Dvou vdovách „jdou do nohou“.

Zaměříme-li se na ústřední čtyřlístek postav, máme tu vedle sebe zcela vyhraněné charakterové typy. A já od vás vím, že vám je z nich svým založením nejbližší Anežka…

Anežka je pro mne rozpolcená osoba, která celý život touží po něčem, co možná mohla mít, ale nějakým řízením osudu se to nestalo. A teď, když se to stát může, se toho bojí. Osobně si myslím, že Bedřich Smetana měl velice vřelý vztah k ženám, zatímco Zdeněk Nejedlý nám ho zakódoval jako hodného, vlastenecky smýšlejícího stařečka. Pan režisér Pitínský se dokonce vyjádřil ve smyslu, že Smetana šel své manželce občas na nervy a jejich vztah nebyl zdaleka tak idylický, jak se tvrdí. A zcela soukromě si myslím, že se – možná – přes Dvě vdovy Bedřich Smetana všem ženám jaksi omlouval… nepochybně jich poznal mnoho, fascinovaly ho a snad si kus té Anežky nesl v sobě jako určité stigma. No a Karolínu si vyložil jako reprezentantku hesla „takové jsou všechny“. Mám dojem, že Anežka a Karolína jsou vlastně jedna a tatáž. Každá má v sobě kus té druhé.

Není Karolína jako postava trochu parodická?

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat